„Kájo, nebuï blbej,“ povzbuzovala ho man¾elka písklavým hlasem, „udìlej tím èesáèkem malý vìtøíèek, a je to. No vidíš, ¾e to padá, jen pøitlaè, neboj se!“
„Evo, dyk to padá samo,“ odporoval nejistì Øachanda, „radši koukej, jestli Bìhounková nešmíruje. Ta šilhá na vobì strany, nejenom k nám, ale i na Burjánky.“
„Ty scvrklý padavky a na¾raný vod vos jim hoï zpátky,“ dirigovala Eva nekompromisnì Øachandu, „voni si myslej, ¾e budeme jíst ty hnilotiny a ty dobrý by snad chtìli vrátit. Jó, túdle! Dìlej!“
Rychle posbírala také pár padanek a hodila je pøes plot k Bìhounkovùm. Vybírala opatrnì a ulekanì hekala, proto¾e se bála poletujících vos, které kolem houfnì krou¾ily.
„Evo, nekøiè, doprèic,“ opatrnì polohlasem Øachandovou napomenul, „kdyby tì Bìhounka zaslechla, tak nás roznese i v Lídlu.“
„No jó, neboj se,“ vytrvale povzbuzovala Káju, který byl pøihrble skrèený za koleèkem a šmátral bidlem v korunì krásnì rozlo¾itého rubínu.
„Natáhni se trochu sakryš, nó, ještì kousek, to velký, dìlej,“ smìrovala Káju jak lajtnant ba¾anta na cvièáku.
„To je u¾ ale za plotem, tam to stejnì spadne k nim,“ bránil se Øachanda povelùm Evy.
„Musíš ho nabrat do èesáèku, neboj se, dobrý,“ nervóznì zaèala naznaèovat rukou, kam má Kája bidlo strèit.
„Škubni, škubni, poøádnì,“ sna¾ila se Kájovi pomoct, „trhni s tím kruci!“
Kája škubal lehce a opatrnì. Eva nevydr¾ela, chytla se konce bidla také, a jak spoleènì škubli, krásnì vybarvený rubín opravdu utrhli. Jenom¾e spolu s jablkem utrhli i pytlík èesáèku, který spadnul za plot Bìhounkovùm.
„To je strašný, jakej ty si nemehlo,“ vztekle zavrèela Eva, „jak to teï vyndáš. Nemù¾eme to tam nechat. Bìhounková nás bude ¾alovat. Víš, co bylo vloni, za tu pokutu sme mohli mít pùl metráku jablek z Lídlu.“
Neodbytnì poruèila Kájovi, a» to vytáhne, ne¾ bude pozdì. To nejt쾚í v¾dycky musel øešit Kája. Eva na nìho spoléhala, proto¾e mu v¾dycky všechno prošlo.
„Koudelka bude køièet o pomoc, pøepadli nás zlodìji zlodìjský,“ pøipomínala tu ostudu, „pamatuju, jak to u¾ jednou na podzim udìlali. Nemohli sme vystrèit ani hlavu z chalupy. Ještì, ¾e nás pøi tom zase nevyfotografovali. Tak dìlej s tím nìco a neèum tak blbì.“
Popadla košík se zdravými èervenými rubíny a chvatnì odešla. Øachanda poklekl a zkusil protáhnout ruku skrz tyèky plotu, jen¾e na kovový krou¾ek s pytlíkem nedosáhl. Po chvíli nervózního pøemýšlení zkusil jednu tyèku povytáhnout z plotu a vytvoøit si vìtší díru. Zabral a tyèka povolila. Praskot staré zteøelé plaòky vylekal i všechny ptáky co byly kolem. Hlasitì se rozkdádaly i slepice. Øachanda hbitì vzniklou dírou vytáhl èesáèek. To bylo dobrý, ale co se zlomenou plaòkou. Horní polovina dr¾ela, tak k plotu zbytek opøel a celý zpocený se vrátil do domu.
Zatímco Øachandovi svoji výpravu za ovocem ukonèili, na druhé stranì zahrady Bìhounkových další výprava zaèínala. Alena Buriánová, starostlivá matka dvou vejlupkù, Rosti, a Vìrky, pozorovala u plotu, jestli je èistý vzduch. Tonda Burián se opatrnì pøiplí¾il k ní se štaflemi na zádech. Kdy¾ je sundával, roztrhl si svetr a zaklel.
„Co blbneš,“ lekla se Buriánová, napjatá ostra¾itým sledováním zahrady za plotem.
„Co blbnu,“ ozval se rozèílenì Tonda, „tak se podívej, urèitì musím krvácet. To to pìknì zaèíná.“
„Prosím tì Vìrko, ty nahnilý nesbírej, jenom ty dobrý. Furt ti to øíkám a tobì je to jedno,“ naštvanì napomenula Vìrku.
„Nejdøív vemem ten Idared,“ organizovala výpravu Alena, „ten štrùdlák Boikovo a¾ naposled.“
Vìruška zaèala sbírat spadaná jablka, Tonda dr¾el štafle u plotu, na které hbitì vyšplhal Ros»a a zaèal trhat krásné vybarvené plody. Pašerácká sklizeò se daøila, za chvíli byly dva košíky plné. Štafle Tonda pøesunul k dalšímu stromu a Ros»a se zase sna¾il. Alena se zálibnì dívala na plnící se košík nádhernými plody a opìt napomínala Vìrku, aby ty poïobaný a nahnilý nechala le¾et.
Na èesání štrùdláku u¾ nedošlo, proto¾e Buriánová zpozornìla, kdy¾ uslyšela nìjaké klepání z druhé strany zahrady.
„Pozor, Ros»o dolù a polo¾te ty štafle na zem,“ zareagovala na zvuky Alena.
Všichni se pøikrèili a poslouchali. Na druhé stranì zahrady se pokoušel spravit rozbitou plaòku Øachanda, proto¾e byl neodbytnì vykázán Evou, aby plot spravil, jinak bude ostuda.
Pak to pøišlo. Ztuhli všichni. Ze dveøí verandy vyšel rozèílený Bìhounek, v ruce dr¾el kameru a zaøval: „Zlodìji zlodìjský, ¾e vám není hanba takhle sprostì okrádat èlovìka. Já vás dám všechny zavolat pøed komisi, to uvidíte, aby vás ty zlodìjský móresy pøešly.“
Ze sousedních zahrad se v nastávajícím šeru jen ozvalo:
„Aby ses nezbláznil pro pár padavek.“
„Co je za plotem, je naše!“
„Já vám dám vaše,“ ozvala se Bìhounková, „všechny vás máme nafilmovaný, to se na sebe podíváte na policii, jaký ste krasavci.“
„Bereme si jen náhradu za ka¾doroèní úklid vašeho listí a vìtví, tak si nemáme co vyèítat!“
„Prdlajs si berete,“ nedala se Bìhounková, „ste sprostý zlodìji. Tohle vám jen tak neprojde. Sami si neumíte vypìstovat ani øedkvièku, ale na cizí jó, to ste machøi.“
Nakonec se opravdu všichni sešli na obecním úøadì, proto¾e policie to øešit pro nepatrnou škodu odmítla. Po promítnutí filmu o dobrodru¾ství mezi ploty si dokonce spoleènì zatleskali a rozešli se smírnì.
Pøemysl Èasar
* * *
Ilustrace: https://www.piqsels.com/cs https://www.shutterstock.com/cs https://zahradkarskaporadna.cz/ Zobrazit všechny èlánky autora
