Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Papua Nová Guinea a Šalamounovy Ostrovy
 
 
Pøed pár lety jsme si u¾ili pohodu v Resortu “Ramada”.(Port Douglas - Queensland). Tìšili jsme se, jak se po Canberské studené zimì ohøejeme...

Souhrnná nabídka- tøi dny v Port Douglasu ve státì Queensland a deset dní na lodi P&O spoleènosti “Eden”na Papuu Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy, byla lákající.

 

Poèasí v Port Douglasu bylo úplnì ideální kolem 30°C. Místo jsme poprvé navštívili pøed osmnácti lety. Obdivovali jsme nejkrásnìjší korálové útesy na svìtì. Great Barrier Reef , nejvìtší korálový systém by pohltil celou Velkou Británii a pøedpokládá se, ¾e je 18 milionù let starý.Je to jediná pøírodní formace viditelná z vesmíru. 1500 druhù ryb a 400 druhù korálù se podílí na této pøírodní nádheøe.
Tentokrát jsme zùstali ty tøi dny pøed vyplutím v Port Douglasu. Chtìli jsme mìsto resortù více prozkoumat. Místo je pojmenováno podle døívìjšího premiéra státu “Johna Douglase“! Nejvíce prosperovalo v roce 1880 bohatstvím zlata z nedalekých dolù.
Port Douglas byla dlouho spící rybáøská vesnice, a¾ do roku 1984, ne¾ bylo otevøené mezinárodní letištì v nedalekém Cairns. Dva roky na to, australský magnát Christopher Skase vystavìl “Sheraton Mirage” - pìtihvìzdièkový resort a okam¾itì pøitáhl hosty do Port Douglasu.

U¾ druhý den po pøíjezdu, aby jsme nezmeškali pøíle¾itost, jsme si objednali výlet loïkou po øece - nebo-li kanálu” Dickson Inlet Estaurine”. Projí¾ïky nabízelo nìkolik spoleèností. Starodávné plavidlo jménem “Lady Douglas” se nám nejvíce líbilo. U¾ i tím autentickým jménem.
Firmu vlastní rodina Agrumsova a jejich servis nedávno vyhrál první místo v turistické soutì¾i tohoto kraje. Lucas podával ú¾asný komentáø pøi ovládání plavidla a jeho ¾ena Kate se pilnì starala o 35 turistù. Obèerstvení bylo zahrnuté v cenì.

Z vody se vynoøilo nìkolik krokodýlù a proletìl párek moøských orlù. Mohli jsme zhlédnout i nìkolik vrakù lodí po cyklonu „Yassi”, který pøed pár lety napáchal v okolí strašnou spouš».
Loï „Pacific Eden” je staré plavidlo vyèerpané, vyøazené z evropských vod a šikovnì nastrèené k protino¾cùm na kratší výlety z Austrálie. Kamarádi, kteøí stále na lodích cestují nás varovali. Úroveò lodi se nedá pøirovnat k americkým nebo anglickým lodím, které mají perfektní obsluhu.
Nìjaké velké rozdíly jsme si nepøipouštìli. Brali jsme výlet jako exotickou expedici.Tam kam loï plula, zaruèovalo nìco úplnì jiného a neobvyklého. Jestli¾e si na nás lidojedi nepochutnají (ha ha), tak co horšího nás èeká?
Na lodi šlo vše podle pravidel. Pokoj s oknem byl prostorný, èistý. Starali se o nás dva ochotní, pøíjemní chlapci z Bali. I v jiných èástech lodi fungoval úslu¾ný personál. Sice trochu pomaleji reagovali, ale na tom nezále¾elo. Byli jsme na odpoèinkové dovolené, z kreditní karty nám nestrhávali denní poplatky (gratuity, tips, neboli spropitné), jako na tìch amerických. Personál se nemusel pøetvaøovat a pøedhánìt díky extra dolárkùm.

První den uléháme do postele o pùlnoci. Nemohla jsem usnout, zdálo se mi, ¾e slyším kapat vodu. Nìkolikrát jsem v pokoji rozsvítila. Okam¾itì jsem probudila Vladimíra z chrapotu, který pøes noc u¾ roky praktikuje a na otázku proè ho budím odpovídám, ¾e hledám odkud kape voda?
Bì¾ radši spát, vybídl mì mu¾ a já poslušnì uléhám. V tom mi pøistála kapka vody na èele. Opìt znepokojuji svého mu¾e: „Proè? Proè?”  „Proto¾e teï, abys vìdìl, mnì káplo na hlavu.” To u¾ však nekapalo, ale docela dost proudil potùèek na rozestlanou postel, pøímo na naducaný polštáø, na kterém jsem pøed malou chvílí odpoèívala.
Vladimír u¾ tak spokojenì, flegmaticky nereagoval. Okam¾itì telefonoval o pomoc. Pøibìhli dva zamìstnanci v montérkách, zjistit pøíèinu. Praskla prý trubka v potrubí nad naším pokojem, kde byla situovaná restaurace. Voda u¾ chrstala víc a víc, tekla i stranou po zdi na noèní stolek z mé strany postele. Vytáhla jsem všechny vìci ze šuplíkù. Kní¾ku, deník a sešit na psaní. V tom pøišel nìjaký nadøízený s tím, ¾e musíme jít spát do jiného pokoje. Chtìla jsem vzít nìjaké vìci sebou, to však nepøipadalo v úvahu. Museli jsme jít a hned, všechno opustit.

Po pùlnoci jsme pochodovali v py¾amech za zamìstnancem a sjí¾dìli výtahem ze šestého do ètvrtého patra lodi.
V náhradním pokoji uléháme do postele. Nemohla jsem z celé zále¾itosti zaspat. Mìli jsme pouze ty py¾ama,vše ostatní zùstalo v kalamitním pokoji. Mrzelo mì, ¾e jsem si sebou nevzala aspoò naše pasy a peníze s kreditní kartou.
„Snad si nemyslíš, ¾e tì instalatéøi okradou?”
„To né, ale mám tyto zmínìné vìci radši pøi sobì  v takových situacích, abych se dostala domù, kdyby bylo potøeba loï opustit.”
„Máš to pøece všechno zakódované v sejfu, tak o co ti jde? Zítra si to tam najdeš. Mimochodem, u¾ tì vidím, jak v py¾amu a se vším tím co jsi vzpomínala, cestuješ domù. A proè vlastnì ne? Pøed 36 lety jsi se s kabelkou a v noèní košili procházela sydneyskými ulicemi.”

Dala jsem se do smíchu pøi pomyšlení a vzpomínkou, zachumlala se do deky v nové posteli a ponoøila do snù.
Ráno jsme vyjeli do šestého patra a hrnuli se do pùvodního pokoje. Byla tam odstavená postel, stropní panel pryè, obna¾ená trubka, ze které stále kapala voda, kterou odchytávalo nìkolik kýblù. Nic opravené a mezi tím vším byly naše vìci. Znechucenì jsme se vykoupali, oblékli a èekali na nìkoho s vysvìtlením, co bude dál? V noci nemohla oprava zaèít, nebo» by probudili hosty ve vedlejších pokojích, oznamoval nám údr¾báø. Vzali jsme z pokoje potøebné vìci a zúèastnili se výletu, který jsme mìli  dopoledne naplánovaný v prvním pøístavu „Alotau”(P.N.G.).

Sna¾ila jsem se na pokojovou zále¾itost zapomenout a rozptýlit se výletem.V kulturním støedisku se úèastníme festivalu. Program šel od rána do odplutí lodi. Domorodci pøedvádìli tance se zpìvy. Bubnovali na bubny všelijakých tvarù a velikostí, obleèeni do vlastnoruènì vyrobených kostýmù. Byla to uchvacující podívaná. Èvachtali jsme se kolem kulturního centra v bahnì, nebo» dva dny pøed pøiplutím tam mìli monzunový déš».

 

Zaujala mì bouda s nápisem „braiding” (pletení copù). Šla jsem se podívat a vidìla nìkolik domorodých ¾en, jak turistkám splétají malé copánky. Jednu z nich jsem po¾ádala, aby vytvoøila copánky z mých polodlouhých vlasù. Posadila mì na špinavou ¾idli a zaèala proèesávat moje vlasy, ne zrovna nejèistším høebenem. ®ádná zvláštní hygiena tam nebyla. Pomocí tohoto høebenu ¾ena urèitì spletla nespoèet cùpkù. Høeben ji nìkolikrát upadl na hlínou udusanou zem. Boøila ho mezi prací do svých kudrdlin, které jí slou¾ily jako odkládací plocha mezi splétáním. Zrcadlo v boudì nebylo, ani vodovod s tekoucí vodou. Nevìdìla jsem co mám oèekávat. Moje rovné vlasy nezaruèovaly nìjaký zvláštní úspìch. Za pùl hodiny byla Papuánka s copánky hotová. Zaplatila jsem jí co po¾adovala (úplný pakatel- $15) a vyšla z boudy. Vladimír se vyjádøil, ¾e je to pìkná práce a velice zruènì vytvoøená. Pøekvapení mì èekalo a¾ na lodi pøed zrcadlem.

Opustili jsme kulturní støedisko a blí¾ili se autobusem k lodi. Zase se mi vybavila noèní pøíhoda s vodou.
„Mám hrùzu z toho, ¾e to není spravené.”
„Zara¾, povídá Vladimír, proè tak uva¾uješ? “

Na mou duši, z trubky nekapalo, byla vymìnìna, ale pokoj byl stále vzhùru nohama. Postel byla stále opøená o zeï a po instalatérech ani památka. Odcházeli jsme na obìd a potkali je na chodbì. Ujiš»ovali, ¾e po obìdì pokoj nepoznáme. Tentokrát mìli pravdu. Vše bylo v naprostém poøádku, stropní panel zakrýval vymìnìnou trubku, postel, èerstvì provleèená stála na svém místì. Vzápìtí zvonil telefon a z recepce ohlašovali, ¾e nám kurýr nese poukázku do výbìrové restaurace lodi. Veèeøe v „Salt Grill” restauraci nespadají do ceny plavby. Vaøí se tam podle australského vyhlášeného šéfa „Luka Mangana”. Po pùl hodinì nám kurýr bušil na dveøe a podával dvì poukázky. Jedna platila na tøi chodové menu a druhá na flašku vína v hodnotì $40. To nás pøekvapilo a ještì ten samý veèer jsme nabídky vyu¾ili. Moc jsme si pochutnali a v noci spokojenì spali a¾ do rána.

 

Druhá zastávka lodi mìla být u ostrova „Kitawa”. Pro špatné podmínky a rozbouøenému moøi se nedalo pou¾ívat malých lodìk (tenders) od zakotvené lodi ke bøehu. Ostrov toti¾ nemá vhodný pøístav. Kapitán lodi se rozhodl, zmìnit trasu k jinému ostrovu, hodinu a pùl plavby od Kitawy - „Kiriwini". Na kánoích tam èekali chlapci z pøilehlých vesnic, aby mohli turisty povozit kolem plá¾í a k blízkým jeskyním. Nabídli se nám ètyøi bratøi, ¾e nás za malý poplatek svezou.

Jací jsou na Papua nebezpeèní lidé, jsme nepoznali. Chovali se k nám dobøe a s respektem. Nikdo z nich nás do nièeho nenutil. Svobodnì jsme se rozhodovali ke koupi vìcí. Ostrov Kiriwini byl velice krásný, s prùzraènì èistou moøskou vodou. Lodì tam zaèaly pøiplouvat teprve loòského roku. Chceme vìøit tomu, ¾e si ostrov dlouho uchová svou pøírodní krásu a nestane se komerèní, jak to s vývojem pøichází.

V Canbeøe máme kamarády, man¾ele, kteøí patøí do skupiny nadšencù v pozorování ptákù. Se svojí skupinou jezdí po svìtì a ptáky vyhledávají. Zapisují jejich chování a návyky. Kamarádka má svùj deník se záznamy ptákù, které sama probádala a vypozorovala. Doprovází svoje informace fotografiemi.

 

Tak tito lidé ve skupinì šesti se vydali na Papua Novou Guineu za ptáky, které v záznamech ještì nemají. Najali si prùvodce z tohoto kraje, který je zavedl do hlubokého pralesa se zárukou úspìchu. Jak se tak lesem brodí nic netušíc, vyskoèil z houštin nìjaký domorodý kmen s maèetami a ohro¾oval je. ®ádali od skupinky peníze za to, ¾e procházeli jejich územím. Prùvodce protestoval, ¾e u¾ pøece zaplatili v turistické kanceláøi a ¾e jdou cestou mimo jejich území. Náèelník tlupy operoval s tím, ¾e se koukají na jeho pozemek a zaplatit musí. Skupina se zdráhala a ne¾ se všichni úèastníci vzpamatovali, nemìli peníze, fotoaparáty, videokamery, dalekohledy ani hodinky. Hlavnì, ¾e bez úhony vyvázli. Ptáèky pak fotit nemohli. Byl prùvodce domluvený s tlupou? To se neví. Všechno je mo¾né.V ka¾dém pøípadì mìli šok a tito kamarádi nám výlet do Papua rozmlouvali. Ujiš»ovali jsme je, ¾e se nám nic nestane, ¾e to byla náhoda. Nebezpeèí èíhá všude, èlovìk musí být stále opatrný. Cestování pøináší risk, s tím se musí poèítat, jinak se cestovat nemù¾e. Ka¾dý z nás má jiné poznatky. My mìli smùlu s prasklou trubkou v pokoji na lodi, oni s domorodci ozbrojenými maèetami.

Také jsme si všimli, ¾e mnoho lidí, i dìtí mìli èervené zuby. ®výkají „Betel nut “(oøíšek). Jsou to vlastnì semínka „Areca palmy”, populární v Asii a Ji¾ním Pacifiku. ®výkání semínek vyvolává urèitou euphorii. Je to vlastnì droga. Lidé však po ní nejsou agresivní jako po¾íváním jiné drogy, èi pitím alkoholu. Po ¾výkání  jsou spokojení, uklidnìní. To,¾e dìti se oddávají této závislosti nás udivilo. Vzhledem k tomu, ¾e jsou dìti, by mìlo zaruèovat spokojenost a radost ze ¾ivota. Tak proè droga?

Blí¾ili jsme se k dalšímu ostrovu a k mìstu „Rabaul”. V pøístavu èekal autobus, který nás dopravil na staré místo mìsta. Rabaul znièila v roce 1994 erupce sopky „Tavurvur”. Hrozí tam stále nové erupce od ètrnácti aktivních a dvaceti spících vulkánù. Staré mìsto bylo zasypané lávou. Prùvodce nám vysvìtloval jaké krásné místo to bylo pøed pohromou. Poukázal, kde stála nemocnice, pošta, banka, domy obyvatel atd. Úseky jsme vidìli ruiny opuštìných míst, Na nìkterých místech nebylo vidìt nic, akorát nánosy lávy a nová vegetace tropických rostlin.

 

Dojeli jsme do vesnice „Tolai” na tr¾nici. Mimo stánkù, u ohništì domorodé ¾eny pøipravovaly potravu z jakýchsi nám neznámých koøenù zeleniny a sladkých brambor. Na to všechno pasírovaly pøes hadry, mléko z kokosového oøechu. Pokrm  pekly v listech banánovníku. Netušili jsme, ¾e to budeme jíst. Mysleli jsme, ¾e je to vizuální demonstrace. Prùvodce nám v misce z banánových listù nabízel tu jejich pochoutku. Nikdo ze zájezdu nemìl odvahu pokrm pøijmout. Nikdo však nechtìl urazit ¾eny, které se na pøípravì podílely. V napìtí èekaly, jak budeme reagovat a jestli oceníme jejich námahu. Rukama jsme se hrabali v misce a ochutnávali pøipravený pokrm. Nad oèekávání byl velice chutný i bez soli a pepøe. Nic se mám nestalo, obavy nebyly na místì. Líbily se mi dvì malé holèièky albínky. Jejich vlásky byly svìtlé a¾ do bìla, ozdobené exotickými kvìtinami. Neodpustila jsem si, se s nimi vyfotografovat. Prùvodce nám moc dìkoval, ¾e jsme se výletu zúèastnili. S øidièem nám byl moc vdìèný za vydìlané peníze.

Poslední zastávka vedla k úpatí hory „Tavurvur”, která divoce øádila v roce 1937 a ve zmínìném roce 1994. Jezero u hory má tak vaøící vodu, ¾e ponoøenou ruku doká¾e poøádnì opaøit.

A u¾ jsme na Šalamounových ostrovech a to na ostrovì „Gizo”.Ten je nejvíce navštìvovaným místem na Šalamounech. Po vystoupení z lodi nás ovanulo strašné vedro.
Naše cesta vedla na høištì. Zhlédli jsme tam taneèky a poslouchali písnì doprovázené hraním na bambusové nástroje vypadajících jako ohromné píš»aly. Muzikanti do svázaných bambusù mlátili jakýmisi sbìraèkami, co¾ vydávalo zvláštní dutý zvuk. Sedìli jsme na lavici vedle malého asi desetiletého kluka Juliana a bezzubého starce. Ten se dal s Vladimírem do øeèi a hrál mu pìknì na city tím, ¾e má ¾enu v nemocnici. Vladimír mu dal peníze, aby jí šel nìco pìkného koupit. Co bylo na pøíbìhu pravdivého nevíme, vùbec to však nevadilo. Julian, sedící vedle mì, si nás mlèky prohlí¾el a smál se na nás. Dívali jsme se s ním na jeho malé kamarády hrající fotbal. Nevlastnili kopaèky, nýbr¾ bosí se prohánìli po høišti za balónem k údivu všech pøihlí¾ejících. Posléze nastoupily holèièky a i ty lítaly po høišti bosé. Pøedvedly nám jak krásnì umí hrát nohejbal. Fandili jsme a mìli podívanou na roztomilé  kudrnaté hlavièky.

Zpáteèní cestou k lodi jsme procházeli tr¾nicí. Pøiskoèil k nám mu¾ se soškou vytesanou z kamene. Zlákal nás do obchodu, kde bylo více kamenných sošek. Vladimírovi se líbila kombinace- hlava ptáka a tìlo èlovìka. Koupil ji a tím jsme se zbavili penìz poèítaných na onen den. Posléze jsme mazali k molu, nechali se odvést malou loïkou na loï a šli na obìd. Všimli jsme si, ¾e na Šalamounových ostrovech ¾ijí lidé tmavší pleti ne¾ na Papua.

Centrum Gizo se zdálo vyspìlejší oproti Papui a nevypadalo, ¾e tam vládne taková bída.
Honiara je od roku 1952 hlavním mìstem na Šalamounech. Byla mo¾nost navštívit galerie, muzeum, kasino nebo tr¾nice. Dali jsme pøednost výletu do Polynéské vesnice Sikaiana, 45 minut jízdy severnì od Honiary. Lidé z této vesnice pochází z Polynéských atolù „Sikaiana”. Byli jsme unešeni zpùsobem ¾ivota, kterým tam ¾ijí. Vesnicí nás provázel faráø Eric, který mìl na sobì proutìnou sukýnku. Pøes rameno pøehozenou stuhu, spíše šerpu, která sukýnku dr¾ela na jeho tìle. Následoval ho starší mu¾ plnì obleèený v bílém hábitu s velkým køí¾em kolem krku. Oba dva mìli na hlavách v kudrnatých vlasech vìnce, pletené z tropických kvìtin. Ten v hábitu byl zøejmì náèelník, nebo nìjaký pøedstavený.
Bojovým tancem, podobným maorskému tanci „Haka” nás pøivítali chlapci. Následovalo šplhání na kokosové palmy. Ukázali nám jak se kokosové oøechy srá¾í ze stromù. Dále, jak se z urèitých palem odebírá olej, který pou¾ívají k vaøení. Provedli nás døevìnými chatkami. Støechy  byly spletené z palmových listù. V jedné vìtší chatì sedìly na roho¾ích domorodé ¾eny a demonstrovaly jak roho¾ky s obleèením splétají.
V té vesnici si všechno vytváøí sami a ¾iví se pøevá¾nì rybolovem. Došli jsme k plá¾i a vítal nás Pacifický oceán s prùzraènou tyrkysovou vodou. Dieta vesnièanù se skládá z kokosových oøechù, banánù, zmiòovaných ryb a mimo jiné také pìstují sladké brambory. Chleba ani ¾ádné tìstoviny z obilnin nejedí. Nikdo z vesnice nebyl otylý, naopak oplývají krásnými postavami a sametovou pletí.
Po prohlídce a seznámením s tamním ¾ivotem, vybìhly malé holèièky se svými taneèky. Po nich opìt chlapci, dále mu¾i, mladé ¾eny a nakonec ¾eny u¾ pokroèilejšího vìku. Mezi nimi byly dvì opravdu staré. Paneèku, ty ale hopsaly! Dr¾ely krok s tìmi mladšími. Pøedstavení se nám moc líbilo i pohodovost co z tìch lidí èišela. Louèili jsme se a kdy¾ ke mì pøiskoèila jedna z tìch starých taneènic, musela jsem se jí zeptat na vìk. Bylo jí 82 let, pro mì a¾ neuvìøitelné zjištìní. Mnozí v tìch letech netanèí, kulhají, naøíkají na nemoci. Nìkteøí se pøidr¾ují vozíkù, které pøed sebou tlaèí. Tato ¾ena byla plná elánu, veselá a všem nám ukázala i s tou druhou starou tanèící,  jinou cestu ¾ití.

Pøi spoleèné veèeøi s ostatními se debata toèila kolem zá¾itkù z vesnice. „ Proè my nemù¾eme takhle ¾ít a nebo si vzít pøíklad"? Povzdechla si Australanka u plného stolu jídla.
Odpluli jsme domù a zùstaly vzpomínky na ú¾asnou dovolenou.

 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáøe
Poslední komentáø: 11.04.2022  09:07
 Datum
Jméno
Téma
 11.04.  09:07 Von
 10.04.  12:51 Jana Gotwaldová
 09.04.  23:50 Ivan
 09.04.  15:24 Vesuviana
 09.04.  15:22 Vesuviana díky
 09.04.  14:02 Pøemek
 09.04.  13:18 Milada
 09.04.  11:26 Jaroslava
 09.04.  11:20 Jitka
 09.04.  08:16 zdenekj