Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Promìny pra¾ské Letné
Letenské sady, kus mìstských plic. Kolik generací Pra¾anù se tady procházelo, kolik ještì projde.
Mé první vzpomínky sahají ještì do doby pøed válkou. Ze školky v Letohradské jsme tam pravidelnì míøili. Maminka na kafíèko k zámeèku, kde hrála ve vyvýšeném altánku hudba, a já bìhal a poš»uchoval se s ostatními dìtmi.
„Paní, váš chlapeèek mì bije,“ chodil jsem si stì¾ovat k cizí mamince a k té mé zase chodil ten její. A maminky se staly do¾ivotními kamarádkami. Nìkdy jsme chodívali na høištì k Šéfrùm, naproti døevìné tribunì pra¾ské Slavie, která se pachem tmavého nátìru rozpáleného sluncem navìky zapsala do mé pamìti. Podobnì se tam zapsal i døevìný most pøes Vltavu, kde se musely obcházet nosné sloupy, zakonèený pohyblivými schody nahoru na Letnou. Most i schody se však vytratily z pamìti i ze skuteènosti.
„Maman, je veux au caroussel,“ musel jsem poka¾dé øíci matce franštináøce, kdy¾ jsem se chtìl svézt na historickém kolotoèi, na nìm¾ se u¾ jako kluk vozil i mùj tatínek, a na nìm¾ se pozdìji vozily mé dìti i má vnouèata. Snad jej opraví vèas, aby si ho u¾ila i má pravnouèata.
Podél cesty k u¾ dlouho neexistující restauraci U Bulínù stávaly skládací ¾idlièky. Kdy¾ se na nì chodec posadil, pøicupitala babka a vybírala drobný poplatek. Restaurace, kde jsem smìl usrknout šlehaèku z kávy, patøí dávné minulosti, stejnì jako ¾idlièky a babky. Jen pískovištì, na nìm¾ jsem si hrával já, mé dìti i má vnouèata, znaènì zušlechtìno, stojí dodnes.
Pøišla válka a vzpomínám na vojenské náklaïáky, které postávaly u kolotoèe, na jejich pach syntetického benzinu, a na nìmeckého vojáka, který mnì, blonïatému chlapeèkovi s šedomodrýma oèima, nabídl èokoládu. Odmítl jsem pamlsek od nepøítele, utekl k mamince, a teprve na její povolení jsem si kousek vzal. Urèitì netušil, komu ji nabídl, proto¾e maminka, po èase oznaèená Davidovou hvìzdou, do parku pak vùbec nesmìla.
Na Letenské pláni si Nìmci vykopali cvièné zákopy, na nich¾ cvièili stále mladší chlapci, a pozdìji pøibyly i protiletecké baterie, zvané flaky. Válka se chýlila ke konci a penzisté vyhøívající se na lavièkách si šeptem vyprávìli vtip. Nìmecký voják píše domù: Milá máti, fronta se krátí, ještì nìkolik vlomù a pojedeme domù. Pøelety spojeneckých letadel byly èastìjší a èastìjší. Kdy¾ ráno pøed pùl osmou zahoukala siréna pøípravu k náletu, u¾ se do školy nešlo. Pokud nás siréna zastihla ve škole, odvedli nás do krytù v místech, kde pozdìji vznikl restaurant Expo. Jednoho dne v dubnu 1945 byl na škole nápis. Dvojjazyènì, jak bylo pøedepsáno. Nejdøív nìmecky, pak èesky. Bis Kriegsende geschlossen. Do konce války škola uzavøena.
Rodièe se vrátili z koncentrákù, zaèal mírový ¾ivot. Na Letenské pláni postavili stálý cirkus Apollo, který po èase vyhoøel. Na prostranství zvrásnìném pøíkopy a výmoly se pouštìly draci a letadýlka, koupená v krámku pana Vyskoèila u Akademie výtvarných umìní.
Kdy¾ se komunisté dostali k moci, stala se Letenská pláò místem, kde mohli obèané na brigádách osvìdèit své pokrokové smýšlení. Za zdarma odpracované hodiny se udìloval zlatý, støíbrný a bronzový odznak. (Ještì ho 
mám schovaný). Pak se Letná stala dìjištìm velkolepých vojenských pøehlídek, kde defilovaly poèetné útvary armády i Lidových milicí a hømìly dlouhé kolony tankù a vojenské techniky. V pozadí, za ploty, které pøerušily mnohé cesty, vyrostl kolosální pomník generalissimovi, snad nejvìtšímu vrahovi v dìjinách. Ve frontì na maso, jak se posmìšnì øíkalo, stáli za velikánem zástupci sovìtského i èeského lidu. Pomník dlouho nevydr¾el, (stejnì jako autor, který spáchal sebevra¾du,) a po nìkolika málo letech byl zbourán. V útrobách se po nìkolik let skladovaly brambory a pevnì vìøím, ¾e se ještì doèkám doby, kdy se tam budou prohánìt moøské ryby.
Vbrzku bude masa dost, pronesl kdysi slavnou vìtu prezident Novotný davu na Letenské pláni, kam pøišly statisíce uvítat pøíchod brzka a¾ v roce 1989. Bohu¾el to trvalo ještì dost dlouho.
Nìkolik let jsem na Letné nebyl, odstìhoval jsem se za Slávií do Vršovic, jak
øíkávám ¾ertem skalním fandùm Sparty. Jarní slunce mì vylákalo na jarní procházku a po letech jsem na Letnou zavítal.
Zmìny bily do oèí. Po upravených cestách s naèervenalým povrchem se projí¾dìly desítky bruslaøù na koleèkových bruslích a dìtí na kolech. Na hlavách pøilby, na nohou chránièe. Atributem mladých jsou tu d¾íny, mobil, krátká trièka dívek, tornièka na zádech a pejskové všeho druhu. Tytam jsou koèárky na 4 kolech. Módní skládací trojkolky èi golfové hole tu a tam vozí nepoèetné potomky. Dùchodcù, kteøí se tady kdysi pravidelnì vyhøívali, bylo pomálu. Všude mladí prohánìjící se na onlinech nebo posedávající u stoleèkù a popíjející colu èi pivo. Své zákazníky tu našly dra¾ší restaurace i levnìjší kiosky. Je vidìt, ¾e se koneènì lidem zaèíná daøit.
Letná se prostì mìní a rozvíjí…
Ivo Krieshofer
