RONOVEC
Dvojitým pøíkopem rozvalin hradu Ronovec protékal potùèek, hadí ocásek. Pamatoval lepší èasy té zøíceniny. Mohutné hradby nepravidelného pùdorysu, vì¾ovitou stavbu s klenutými stropy a nad vysoké smrky vyènívající, ne právì štíhlou, do nebe se zdvíhající vì¾. Pamatoval i rod Lichtemburkù, ne¾ postoupili Ronovec králi, ne¾ hrad pøišel do rukou pánù z Lipé. Tehdy nále¾el k hradu Ronovci i Rozsochatec.
Potùèek tudy protékající pamatoval i doby, kdy Lojzík byl chlapec za groš kudla, kdy brouzdal tímto potùèkem. Kdy znal ka¾dý jeho kamínek, ka¾dou mìlèinu, tùòku ba i ve spleti koøenù se vyznal.
Voda jím neprotékala línì, ale skákala pøes kameny, jiskøila, mlela se a støíkala, jako by do ní práskal bièem. Uhánìla zbìsile, prùhlednìjší skla a kdy¾ do ní Lojzík ponoøil nohu, zamrazilo ho, a¾ sykl. Raèèí ráj. Lojzík je znal odmalièka. Jejich slabì trnitý krunýø tmavì hnìdého zbarvení. Jejich široká a velká klepeta, ze spodní strany èervená a¾ oran¾ová, bránící se v¾dy, kdy¾ je vytáhl z vody.
Tentokrát mìl Lojzík obzvláš» pádný dùvod ke sbírání rakù. Jedno dìvèe, pro její¾ úsmìv by se odvá¾il nemo¾ného, mu nadhodila, ¾e raci jsou lahùdka.
Lojzík se chytil na vìjièku jejího úsmìvu: „Staèí øíct a budeš jich mít kolik chceš.“
„Tak øíkám,“ zalaškovala.
„A èím zaplatíš?“
„Èím budeš chtít.“
„To znám. Sliby, chyby.“
„Proèpak?“
„Beru tì tedy za slovo. Zítra máš raky k veèeøi. A co ty?“
„Do zítøka je ještì daleko.“ Vtom se zamyslela. „Zítra? Øíkáš zítra?“
„Jo. Øíkám zítra.“
„A víš, ¾e je svatojánská noc?“
„Já mám pro strach udìláno.“
„Jen se nekasej. Je to noc hejkalù a strašidel. Samých nadpozemských bytostí. Babièka øíkala, ¾e dovedou lidi a¾ do hrobu.“
Do zítra bylo, co by kamenem dohodil.
Lojzík s veèerem vzal vrš a vydal se po proudu od Rozsochatce smìrem k Ronovci. Brodil se kopretinami a tu a tam zavadil o hedvábíèka a luèní zvoneèky. Rdesno hadí koøen mávalo svými bìlostnými doutníky. Vysoká tráva se sklánìla nad vodu. Byla neobyèejnì jasná noc. Mìsíc, jediná lampa nad krajem, utápìla své støíbro v drobných vlnkách.
Lojzík vstoupil do vody a ponoøil ruce ke dnu a šátral pod koøeny. Nemusel hledat dlouho. Vytáhl prvního. Na první pohled poznal, ¾e chytil samièku. Má menší klepeta a vìtší zadeèek. Sameèci jsou vìtší. Na bøišních no¾kách pod ohnutým zadeèkem samice nevidìl ¾ádné malièké. Vìdìl, ¾e raci se rozmno¾ují na podzim. Larvy se klubou touto dobou, to pøece ví ka¾dý malý kluk. A asi dva týdny po vylíhnutí se dr¾í matky.
Na tohle ale Lojzík tolik nemyslel. Mìl pøed sebou štíhlé boky, sotva tušená òadra a èerné oèi. Vidìl je, kdy¾ poslepu tápal koøáním, vidìl je, a¾ se mu toèila hlava. Kdy¾ poznal, ¾e došel a¾ k Ronovci, podíval se do vrše a spokojenì si promnul ruce. Hodil si vrš na záda a pustil se podél potoka nazpìt k Rozsochatci.
Jak tak se brodil vysokou trávou, pøipadalo mu, ¾e svìtlo jako ve dne není samo sebou. Snad to není tou Svatojánskou nocí, napadlo ho a pocítil úzkost. Posadila se mu za krk a po chvíli ho zaèala nahlodávat. Našeptávala mu, a» se rozhlí¾í po ka¾dém stínu, praskotu, po sebemenším zaševelení. Vzpomnìl si i na to, co slýchal doma. O tajné chodbì vedoucí z Rozsochatecké tvrze na Ronovec. Tam se ukrývá poklad. Poklad nesmírné hodnoty. Vìøili na nìj všichni a spojovali ho se zlými duchy. Najednou se mu zdálo, ¾e slyší kroky, za chvíli zase houkání za zády, tu a tam brknul o krtinu, a¾ se zapotácel a úzkost nahradil strach. Strach, který dosud neznal. Pøidal do kroku.
A tu se od Ronovce do ticha zcela zøetelnì ozvalo úpìnlivé volání: „Frantíkù… Frantíku, pojï domù.“
A ne¾ se Lojza mohl vzpamatovat, nìkdo za nìj odpovìdìl:
„Nemù¾u, jsem zavázaný v pytlíku.“
V jakém pytlíku, snad v košíku, chtìl namítnout, kdyby mu právì nevypadla øeè. Ani slovo ze sebe nevydal, ani hlásku. Nohy mu podklesly, vypovìdìly slu¾bu. Tak oni lidé s tou svatojánskou nocí mají pravdu, roztøásl se.
„Bo¾e, zachraò mì! Nesu na zádech nìjakou vodnickou potvoru!“
Zdìsil se a vyjekl. Klesl na kolena. Otevøel vrš a láska neláska, všechny raky vysypal do vody.