Pisklavý hrnec
Náš táta mìl zakódované, ¾e domácí práce nejsou pro mu¾e, radìji pil pivo, sekal trávu, opíral se o plot a debatoval se sousedem. Vaøit neumìl a mámu se sna¾il pøesvìdèit, ¾e si nemá na co stì¾ovat: „Nevaøíš ty! Vaøí pec!“ Tátova nová filozofie ji naštvala: „Kdy¾ pec, tak pec, starý vaøit neumí, tak ho vyhodíme a koupíme nový.“
A aby nezùstalo jen pøi slovech, zaèala se ¾ivì zajímat o dostupný technický pokrok a jeho vymo¾enosti. Øekla: „Ustup staré novému“ a s kamny na uhlí se rozlouèila. Místo nich pøivezli bílou bednu se ètyømi hoøáky, která ne¾rala uhlí, ale chlastala plyn. Stará kamna, neschopná uvaøit, stála na dvorku a táta lamentoval: „Není jich škoda? Co kdyby se ještì nauèila vaøit? „Stejnì nic nerobíš, tak je to nauè!“ odpovídala mu pobavenì máma.
Máminu dobøe fungující konzervativní domácnost zaèaly okupovat technické vymo¾enosti doby, podle táty další zbyteènosti. První na øadu pøišel hrnec. Táta nebyl toti¾ schopen uhlídat ani to mléko, poka¾dé mu uteklo a u¾ se zpátky nevrátilo. Kuchyò pak èpìla spáleninou a nový sporák byl nasolen více ne¾ maso pøed uzením.
Jako spolehlivý hlídaè utíkajícího mléka nastoupil nový a ovìøený pisklavý hrnec. Mìl dvojité dno a zbrusu novou píš»alku. Nemìl pøipomínky a byl lacinìjší ne¾ hlídaè táta. Nedolévalo se do nìj pivo, ale jen voda. Byl chytrý, nebrblal, jen pískal a hlásil hotovo. I hrnec, jako ka¾dá novinka, byl obdivován a dvakrát za den pou¾íván.
Litry vaøeného mléka jsem musela povinnì vypít i já, konzumovat ho mìl i táta, ale ten ho kavalírsky pøenechal svým králíkùm. Dostávali ho tolik, ¾e jim nestaèily ani oschnout pysky. Máma si hrnec pochvalovala, táta mìl výhrady: „Z nìho mì fakt raz trefí šlak. Z nièeho nic zapíská a já se zvylekám.“
Asi tak po mìsíci, kdy¾ si máma myslela, ¾e je táta u¾ do obsluhy zauèený a nemù¾e nic zkazit, napsala na papír vzkaz: „Uvaø mléko!“ Nemohla tušit, ¾e tímto pøíkazem pøišla o dvoutýdenní plat. Táta na dno hrnce nedolil vodu, zapnul plyn a šel ke králíkùm. Za hodinu hrnec ani nepípnul. Nebyl slyšet, zato byl cítit. Dno se roz¾havilo do èervena a zbytek se zabarvil od hnìdé a¾ po èernou. Technický pokrok zklamal, byl na odpis, ani ty slepice z nìj nechtìly pít vodu, jak se ho bály.
Sousedka Berta hned vìdìla, ¾e máme zázraèný hrnec, který píská. Daleko sice nezašla, ale sluch mìla dobrý. Nìjakým zpùsobem vypátrala, ¾e existuje ještì jeden hrnec a není jen na mléko. Je vìtší a lepší, šetøí peníze, co¾ byla pro ni zajímavá informace. Byla mi dána dùvìra ke koupi. Musela jsem pro nìj a¾ do mìsta, ale Bertì jsem se sna¾ila vyhovìt. U¾ za týden jsem zaklepala u Bertiných dveøí s velkou krabicí a úètem. Staèila jsem jen øíci, ¾e je to papiòák a návod je uvnitø. Nedoèkavá Berta zabouchla dveøe a dál mì neposlouchala. Nedovìdìla se, ¾e hrnec je jak parní kotel, syèí, vychází z nìj pára, a kdy¾ se nebude øídit návodem, mù¾e i vybuchnout. Berta hrnec prohlí¾ela dùkladnì, ale návod jen pøeletìla oèima s pøesvìdèením, ¾e ji nikdo pouèovat nebude, jak má vaøit. Vaøí u¾ padesát let.
Den, kdy se schylovalo ke katastrofì, byl od rána nìjak nevydaøený. Pøijela jsem z práce unavená, a abych mìla klid, uvelebila se na zahradì pod strom. Mé lenošení bylo za chvíli pøerušeno voláním o pomoc. Vycházelo z malého okna, kde mìla Berta komoru, a bylo dokonce vícejazyèné. „Pomoc, pomoc!“ chvíli ticho, pak zas „Hilfe, hilfe!“ a nakonec „Retunku, retunku!“ Chvíli jsem èekala, zda to není jen hlasité rádio, ale kdy¾ se volání opakovalo u¾ zoufalým hlasem, vyøítila jsem se jako bernardýn bez rumu. Vbìhla dovnitø a hned mi došlo, ¾e Berta vaøí v papiòáku a nepøeèetla si návod.
Celá kuchyò byla ponoøena do bílé mlhy, okno zarosené, klika a dveøe mokré. Na plotnì poskakoval hrnec plivající ¾lutou pìnu a zlovìstnì syèel. Pak jsem uvidìla ten zvláštní úkaz: smeták, obyèejný smeták pohybující se po plotnì, celý mokrý, štìtiny slepené. Posouval se vpravo, vlevo, ale a¾ k hrnci, doprostøed plotny nedosáhl. Byl moc krátký. Hledala jsem oèima, kde je jeho konec. Konèil za dubovými dveømi komory i s jeho majitelkou. Škvírou vyèuhoval ke kamnùm jen smeták, ale Berta i její ruce byly v bezpeèí. Ze strachu z papiòáku zalezla do komory a poslepu se sna¾ila smetákem vystrkat hrnec z plotny.
„Paní Berto, vylezte, u¾ se nemusíte bát,“ volala jsem, kdy¾ se mi podaøilo odstavit hrnec tìsnì pøed výbuchem. „Co tam vaøíte?“
„Chválabohu, ¾e jsi tu. Ještì ta bestie prská?“ ptala se a pomalu otevírala dveøe komory. Teprve a¾ se pøesvìdèila, ¾e se hrnec zklidnil, z úkrytu vyšla. Vystrašená si sedla na ¾idli a její názor na technický pokrok byl jednoznaèný: „To vymyslel sám ïábel. Šlo mi o ¾ivot. Dala sem tam trochu hrachu a podívej se, co to zrobilo za maras.“
Sedìla na ¾idli, dívala se na pobryndaná kamna, na hrnec, pak zase na mì a asi z vdìènosti øekla: „Na, vezmi si ho, takové „pluhastvo“ doma nestrpím! Nechci se do¾ít toho, ¾e vyletím do luftu. Ber, jak dávám! To máš do výbavy.“
Oponovala jsem, ¾e byl drahý a vzít si ho jen tak nemù¾u. Berta trvala na svém, proto¾e se jí poøád ještì tøásla kolena strachem.
Za hodinu by toho asi litovala, ale bylo pozdì. Byla jsem i s papiòákem u¾ dávno pryè.
Pisklavý hrnec