Hajzlpapír a knihy
První slovo v nadpisu, které nezní zrovna noblesnì, vzniklo jistì v dobì, kdy záchody našich domácností doplòovala hromádka nastøíhaného Rudého práva. Autorka paní Marta Urbanová se nedávno zamyslela nad touto dobou a zmiòuje se o zahranièní návštìvì, pøed kterou se za to stydìla...
Já sama mám také své zkušenosti.
Jednou (snad v roce 1975) jsem autem vezla jednu známou, anglickou dámu do Karlových Varù. Pozorovala okolí a sem tam i komentovala. V Knì¾evsi: „Hele, to je hezká kavárnièka, ale kde jsou ty dámièky, které si venku povídají a pijí kafíèko?“
Nará¾ela tím zøejmì na zahranièní kavárnièky a obchùdky, kde bývá vìtšinou venku posezení na obèerstvení.
Byl ètvrtek. Kdy¾ jsme pøijely do Varù, všimla si dlouhé fronty lidí pøed knihkupectvím.
„Co to je? Dávají tady nìco zadarmo?“
Ale ne, to lidé èekají na nové kní¾ky, co dneska vycházejí – „Oh, jaký to vzdìlaný národ! Vykøikla pøekvapenì. A dodala: „Já jsem nyní byla v Holandsku a to se nedá srovnat. Tam mláde¾ chce jenom ty drogy… a tady – kní¾ky! To je neuvìøitelné!“
Komunistické øeznictví – uzenáøství
Ale ten toaletní papír nám taky doma chybìl. Pak se mùj man¾el, jazzový muzikant, stal èlenem dixielandové kapely, která obèas jezdila i do toho „zlého“ zahranièí. Kdy¾ celé kapele sem tam na hranicích celníci prohlí¾eli kufry, nestaèili se divit. Kufry byly nacpané toaletním papírem, dámskými vlo¾kami, prášky na praní a dalšími nezbytnostmi, které u nás nebyly. A samozøejmì kazetami a deskami s muzikou.