Chvála záhad
Do mno¾iny záhad mù¾eme zaøadit opravdu leccos. Od malièkých záhad typu záhadnì zatoulaných vìcí, pøes záhady kouzelníkù a magie, záhady pøírody, záhady umìní, záhady vìdy a techniky, a¾ po nejvìtší záhady lidské duše èi prvotní záhady stvoøení vesmíru a svìta. Lidé mìli, mají a v¾dy budou mít záhady rádi. A kdybych mìl by» jen kra»ouèce pochválit z ka¾dé ze jmenovaných i z mnoha dalších nejmenovaných kategorii jen jednu jedinou, asi by se nejen zahltil mùj starý poèítaè, ale zcela jistì bych ctìné ètenáøstvo brzy unavil. Tak¾e dnes budu pøi tomto chvaloøeèení velmi selektivní, velmi nesystematický a pohøíchu také dosti osobní, za co¾ se omlouvám.
Záhadu kolem Velkého tøesku ponechme astrofyzikùm, a» se dále hádají s vìøícími, i kdy¾ je jasné, ¾e je to jasná záhada záhad, bez ní¾ by se dokonce ¾ádné další záhady nekonaly! Vysvìtlení záhadného úsmìvu Mony Lisy ponechme kunsthistorikùm, záhadu Atlantidy èi „pøistávacích ploch“ v Peru Dänikenovým následovníkùm a létající talíøe ufologùm.
Chválu záhadných kejklíøù, šamanù, kouzelníkù a mágù, od staroegyptských knì¾í, pøes støedovìké alchymisty a¾ po záhadná zmizení moderních iluzionistù také ponechme tìm, kteøí se rádi nechávají okouzlovat. Chválení vìdeckých a technických záhad bych nejradìji nechal pouèenìjším, nebo» – aè vystudovaný fyzik – si prostì jen tì¾ko dovedu pøedstavit, kdo napøíklad zaøídil celé to atomické kolotání protonù, neutronù, elektronù, pozitronù, neutrin, mezonù, hyperonù, baryonù, a mo¾ná ¾e sami uhodnete, jaké asociace ve mnì vzbuzují na pøíklad kvarky.
Mezi nejobdivovanìjší a nejchvályhodnìjší záhady jistì patøí ty, které nám pøedvádí sama pøíroda. Kdo chce vidìt, ten je vidí, kam oko pohlédne! Laik se diví, odborník ¾asne, ale na vysvìtlení nìkterých záhad matky pøírody prostì nemáme. Kdo naprogramoval všechny ty neviditelné èásteèky hmoty, aby se pospojovaly v pøesném poøadí a vznikl náš tak rùznorodý svìt? Kdo poradil tøaskavému vodíku a oheò podporujícímu agresorovi-kyslíku, aby se spojily v jednu z nejdra¾ších kapalin na svìtì, bez které by nebylo ¾ivota, a která navíc paradoxnì vìtšinu po¾árù hasí! Kdo vysvìtlí nesèetné záhady z øíše rostlin i z øíše ¾ivoèichù? O jedné opravdu kuriózní záhadì jsem se doèetl nedávno. Kachní kvákání je prý jediný zvuk, který nevytváøí ozvìnu! Tak tomu øíkám Záhada s velkým „Zet“!
Pomalu by ale bylo tøeba pøejít na záhady spojené s námi – pány tvorstva. V¾dy» u¾ toto domýšlivé dvouslovní spojení je pro mne vlastnì záhadou. Psychotroniky a ¾ivot po ¾ivotì nechám stranou, ale co rùzné pøedtuchy anebo známé déja vu?
Proto¾e na chválu záhad lidského mozku a lidské duše si opravdu netroufám, pøejdu nyní k rádoby chválám záhad ryze osobních. Dvì jsou velmi staré a ta poslední je naopak pomìrnì èerstvá – tedy z poèátku jara 2011.
Kdy¾ nám uprostøed války v roce 1943 zemøel doma pìknì v klidu na posteli dìda, pøesnì v okam¾iku jeho posledního vydechnutí se zastavily kuchyòské hodiny a tuto záhadnou náhodu mi nikdy nikdo nevysvìtlí!
Druhá „záhada“ se dotkla mé malièkosti za jedné dlouhé vrchlabské zimy nìkdy kolem roku 1950. Mu¾ská èást našeho malého lehkoatletického oddílu se v¾dy po tréninku v tìlocviènì scházela ještì naveèer v „Boudì“ u místního „Tyršáku“. Hráli jsme tam rùzné spoleèenské hry a netrpìlivì oèekávali jaro, které si v tomto krkonošském mìstì v¾dycky dávalo naèas. Jednou pøišla øeè na rùzné taje a záhady, a dva starší atleti pøišli s teorií, ¾e by mezi námi mohlo být nìjaké médium, tedy nìkdo s nadpøirozenými schopnostmi. Nás, mladší dorostence to samozøejmì ihned chytlo a jaké bylo pøekvapení, kdy¾ z jakéhosi pøipraveného testíku vyšlo najevo, ¾e nejvìtší „médiální“ schopnosti bych mìl mít já! A ¾e to hned vyzkoušíme. Musel jsem jít na chvíli za dveøe ven do mrazu, a kdy¾ pak mì zavolali zpìt, mìl jsem hádat, kde v místnosti schovali dìtskou kulièku. Všichni zavøeli oèi, soustøedìnì na ni mysleli, a já se mìl ponoøit do jejich myšlenek. Byl jsem z toho jako vyjevený a po chvíli jsem vyhrkl, ¾e ta kulièka je na stole pod jednou èepicí! A pøedstavte si, ona tam byla! Nechtìl jsem tomu vìøit, ale pøátelé mì donutili pokus opakovat a já opìt kulièku našel, tentokrát dokonce v kapse jednoho kamaráda! Nemohl jsem uvìøit, ¾e mám takové schopnosti, ale kamarádi mì pøesvìdèili, ¾e se to stává, a ¾e vìtšina lidí o takovýchto svých schopnostech neví. A ¾e bych je mìl rozvíjet. No – tu noc jsem témìø nespal a asi za dva dny jsem vy¾adoval v „Boudì“ další seanci s jiným médiem. Samozøejmì kamarád tentokrát kulièku neobjevil a já byl ve svých nadpøirozených schopnostech utvrzen.
Tøetí osobní záhada je èerstvá. Man¾elka si z našeho „odzimovávní“ chalupy odvá¾ela domù malý svazeèek prvních kytièek – fialky, modøince a jednu hyacintu. Cestou jsme se stavovali v jednom supermarketu na støednì velký nákup. Doma v Praze jsme všechno vylo¾ili z auta, odnesli do bytu a man¾elka pak marnì hledala voòavou kytièku. Prohledali jsme kdeco, vrátili jsme se i do vozu, ale malý pugét nikde! A tak jsme to vzdali.
Je to tedy jedna osobní záhada velká a druhá malá, ale mìl bych to pro jistotu uvést na správnou míru. Tu kytièku jsme našili naveèer ve spí¾i, zapadla chudinka do tašky mezi láhve od piva! A jak to bylo s mými nadpøirozenými schopnostmi? Kamarádi se tehdy na mne pøedem domluvili, mìli všude mo¾nì poschováno fùru kulièek, ergo-kladívko - jsem ji samozøejmì najít musel!
No a na konec i u této chvály se nabízí další záhada – proè jsem ji vlastnì napsal?