Snad v ka¾dé škole je v¾dy spousta ¾ákù plných aktivity, fantazie a výmluvnosti. V naší republice stále panuje doba, kdy prùmìrný vìk uèitelù stoupá, proto¾e mladí, kteøí ukonèili vzdìlání, si vybrali jiná povolání ne¾ uèitel.
Na støední škole, kam jsem docházel, bylo dost profesorù s vìkem sahajícím k dùchodové hranici nebo ji i pøekraèující. Pøesto se stalo, ¾e k nám jednoho roku pøišlo nìkolik mladých profesorù, kteøí pøekypovali chutí uèit. Dal jsem dùraz na slovo „mladí“, proto¾e jejich fyzický vzhled byl èasto podobný nìkterým vyspìlým studentùm.
Stalo se, ¾e v prùbìhu školního roku pøišel do školy jeden mladièký profesor. Zástupce øeditele si nechal k sobì zavolat dva studenty ze ètvrtého roèníku, aby nového profesora provedli školou.
„Proveïte pana Krátkého celou budovou!“, prohlásil striktnì zástupce øeditele studentùm a spìchal dále za svými úkoly. Byl to toti¾ èas, kdy ka¾dý profesùrek mohl zvolit druh komunikace se studenty. Nìkdo vzájemné tykání a nìkdo zase vykání. Proto se ¾áci nepozastavili nad vìtou zástupce a v hlavì jim utkvìla myšlenka, ¾e pan Krátký je nový student a mají mu ukázat školu. Od toho se také odvíjela jejich další rozprava. Brali ho se samozøejmostí za spolu¾áka a podobnì také s nim mluvili. Došli k toaletní místnosti a s pokynutím hlavy mu jeden student zahuhlal do ucha: “Dem si zahulit, vole! A je to tady všechno novì vopravený.“
„Hele, vole, kdy¾ moèíš, je tu senzor na spláchnutí!“ Ukazuje zapálenou cigaretou zas druhý student vevnitø místnosti.
„Musím vám oznámit, ¾e jsem nový profesor!“ povídá najednou trochu rozpaèitì pan Krátký s upøeným pohledem na oba ¾áky. Ty se zaèínají dusit kouøem, odvracejí pohled a jejich oblièeje dostávají brunátnou barvu. Prohlídka školy tím skonèila a nový profesor se o ní dál nikde nerozšiøoval.
Nabízejí se dvì varianty vysvìtlení. Buï byl tak ostýchavý a nedovolil si na to kohokoliv upozornit a nebo svoji profesorskou funkci nechtìl od zaèátku prohlídky prozradit z dùvodu zkoumání svých nových studentù.
Do dalšího školního roku nastoupila mladá profesorka. Takové vìci se pøeci dìjí bì¾nì, ale tahle ¾ena byla výjimka. Ona snad za to ani moc nemohla, vinu na ní nesla sama pøíroda. Její fyzický vzhled znaènì pøipomínal mladého kluka a to díky krátkému úèesu, oblièeji i postavì. To ji však nikdy nerozházelo a psychicky na tom byla velmi dobøe, vše brala s úsmìvem. Ne¾ se o tom na škole dovìdìli všichni studenti, došlo nìkolikráte na chodbách školy k pubertálním výstøelkùm.
Celá škola chodila na obìdy do prostorné jídelny s velkou kapacitou míst. Mo¾nost levného stravování zde mìli dùchodci a pochopitelnì i uèitelé a profesoøi. Tenkrát platila podmínka pro studenty pøinášet si vlastní pøíbory s sebou. Pøíbor z jídelny si smìli brát pouze profesoøi a dùchodci. A co se nestalo. Nová paní profesorka, zaèala také chodit na obìdy do jídelny. Náhodou nebyla u okénka ¾ádná fronta a ona si docela samozøejmì sáhla pro pøíbor, který byl majetkem jídelny.
„Ty kluku, vra» to tam! Slyšíš? Máš mít svoje, né?“ zaøinèela na ní korpulentní kuchaøka, která si tohoto nestandardního postupu u profesorky všimla.
„Ale já jsem profesorka, jestli jste si toho nevšimla!“ odpovìdìla ji razantnì nová posila profesorského sboru svírajíc svùj pøíbor k hubenému tìlu. Kuchaøka se k ní výhru¾nì pøiblí¾ila, podívala se jí sugestivnì pøímo do oèí a jistá si sama sebou hlasitì na celou jídelnu, aby ji všichni slyšeli, zakøièela: “To si vykládej doma svej mamince. Komu tady chceš vìšet bulíky na nos? Blázny si dìlej ze svojí babièky! Jóóó?“
Tato ostrá debata zaèala pøitahovat pozornost všech pøítomných v jídelnì a pøibírala stále více na dramatiènosti, kdy¾ tu se rozpálená kuchaøka dozvìdìla pravdu. Rychle se zarazila a pomalým, nejistým krokem se odplazila jako zmoklá slepice do zadní èásti kuchynì, doprovázená pohledy lidí celé jídelny, odkud a¾ do konce výdeje obìdù nevyšla.
Od té doby si ka¾dý novou profesorku ve škole pamatoval a nikdy u¾ nedošlo k podobnému omylu.
Z toho všeho je vidìt, ¾e uèitelé a profesoøi nemají jednoduchou práci a ¾e patøí mezi odvá¾né lidi, kteøí øeší ve svém uèitelském ¾ivotì nejednu tì¾kou situaci a mnohdy jsou jak „v jámì lvové“.