Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (18) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Filmová hvìzda
Jedni moji pøátelé, Liškovi se jmenují, mì pozvali minulou nedìli na obìd. Sotva jsem dojedl kuøe na kari, zaèal jsem se ošívat.
„Copak? Spìcháte nìkam?“ zeptala se hostitelka.
„Chtìl jsem se dívat na televizi,“ øekl jsem rozpaèitì.
„Teï? Na nìjakou pohádku?“
„Ano. Jeden mùj známý v ní hraje. A má velkou roli. Tak bych to rád vidìl.“
Budeme se dívat s vámi,“ øekla paní Lišková a šla postavit na kávu.
„Je to opravdu dobrý herec,“ ujiš»oval jsem ji. „Nebude to ztráta èasu.“
Pohádka se odehrávala kdesi v Arábii. Zaèala zábìrem na kalifùv palác a na krásnou zahradu s vodotrysky. Setmìlo se, zahradní zeï pøelezli dva mu¾i a plí¾ili se køovinami k letnímu pavilonu. Kdy¾ vidìli, ¾e není hlídán, vkradli se dovnitø a rozhlí¾eli se, co by odnesli. Byly tu vázy, svícny, vzácné nádobí z èínského porcelánu… Sotva však sáhli po prvním kousku, objevil se strá¾ce, ale nebyl to ¾ádný èlovìk, byl to lev! První zlodìj se vrhl ke dveøím, zvíøe však bylo rychlejší, povalilo ho na zem a postavilo se nad nìj. Druhý mu¾ byl jako zkoprnìlý. Nedokázal se pohnout, jenom ustrašenì sípal: „Pomoc!“
Jeho hlas pøivolal strá¾. „Zachraòte nás,“ naøíkal i le¾ící zlodìj. „Odveïte pryè tu bestii.“
Jeden z vojákù odbìhl a pøivedl malého chlapce. Velitel se mu uklonil a øekl: „Princi, váš miláèek se opìt vyznamenal, ale teï si ho odveïte, a» se mù¾eme postarat o ty nièemy.“
Chlapec zaboøil ruku do lví høívy, øekl: „Pojï, Leone!“ A lev s ním poslušnì odešel.
Strá¾ odvedla zlodìje, zaèala další scéna a pan Liška se zeptal: „Kdy se má objevit ten váš známý?“
„Vy jste ho nevidìli?“ øekl jsem. „Byl to ten lev!“
„Lev?“ divili se Liškovi.
„Ovšem. Patøí jedné rodinì, která ho získala v zoologické zahradì jako slabouèké a nemocné mládì. Vypiplali ho, vycvièili a teï ho pùjèují filmaøùm. Urèitì jste ho u¾ v nìèem museli vidìt.“
„Vzpomínám si,“ øekla paní Lišková. „A ten chlapec, co hrál prince, to je kdo, ¾e se toho lva nebál?“
„To je Daniel, syn mých známých. On a Leon spolu vyrostli. Jsou na sebe odmalièka zvyklí.“
Na obrazovce se odvíjel další dìj, pøi nìm¾ se lev Leon ještì nìkolikrát vyznamenal. Pøi poslední scénì pak u¾ jenom klidnì le¾el vedle prince a nechal se drbat na zádech.“
„Ten lev hrál opravdu velmi dobøe a pøirozenì,“ dodala paní Lišková. „Zvláštì v té poslední scénì.“
„Vidíte,“ øekl jsem, „a to mi Daniel povídal, ¾e právì tu museli pìtkrát opakovat. Re¾isér prý s ní nebyl poøád spokojen.“
