Pøíbìhy osídlencù a jejich zaèátky… Naši lidé si ve svìtì dokázali poradit…
Právì v èervenci je to dvacet pìt let od naší cesty Kanadou. Za všechno „mohl“ Josef Èermák, který náš štáb do Kanady pozval, a který s námi tu dlouhou cestu absolvoval. Poznávali jsme neskuteènì krásnou kanadskou pøírodu a setkávali jsme se hlavnì s potomky tìch, kteøí tuto zemi v 19. století osidlovali. Dovolte mi, abych po letech nìkolik z tìch našich „aktérù“ o¾ivila. Zaslou¾í si to.
* * *
U¾ se nikdy nepodaøí zjistit, zda Pavel Esterházy byl hrabì z Maïarska nebo maïarský podvodník, vydávající se za hrabìte. Jen jeho podobu si mù¾eme prohlédnout v malém muzeu malého mìsteèka Esterházy, le¾ícího uprostøed Saskatchewanu v Kanadì. Kdo byl Pavel Esterházy se tedy nedovíme, ale výsledkem jeho „náboráøské“ èinnosti dávno ve století devatenáctém jsou zkultivované nekoneèné prérie. Jeho pøièinìním se stìhovali do Saskatchewanu Maïaøi, Nìmci, Anglièané i Èeši, kteøí mìli namíøeno do Ameriky. Najatí agenti je ihned po pøíjezdu do New Yorku pøesvìdèili k další neznámé cestì.
Dodnes ¾ijí v Esterházy a jeho okolí Kolínì èi Táboøe potomci tìch, kteøí sem pøišli v devatenáctém století. A dodnes si udr¾ují èeštinu Bo¾eny Nìmcové, její¾ zpìvnost uchu lahodí. Dodnes je v nich hrdost jihoèeských sedlákù spojená s umem a pracovitostí. A, aè nìkteøí ji¾ v pokroèilém vìku, pilnì navštìvují kurzy èeštiny, které si sami organizují. Stejnì jako všude jinde se všichni chtìjí vypovídat, o to intenzivnìji, kdy¾ poslední návštìva z rodné zemì jejich pøedkù byla v Esterházy na zaèátku druhé svìtové války a nebyl to nikdo jiný, ne¾ Vojta Beneš, bratr našeho prezidenta Edvarda Beneše.
Dìdeèek pana Bílého pøišel z ji¾ních Èech. Jeho tatínkovi bylo v roce 1886 sedm rokù, a tak patøil, zøejmì proto, ¾e mìl v sobì krev jihoèeského sedláka, k nejpokrokovìjším farmáøùm. Jeho paní Rù¾ena je rovnì¾ potom z prvních pøistìhovalcù a o minulosti doká¾e poutavì vyprávìt:
„Moje babièka byla z rodiny Vrabcovy, babièka mého mu¾e, to byla rodina Hendrychových a tøetí rodina byli Dolejšovi. Ti všichni pøijeli pohromadì 26. èervence 1886. Tenkrát tady byla jen otevøená prérie, nejbli¾ší mìsto bylo Whitewood,. Mìsto? Tam byla jen dráha, malièký hotel a jinak nic. První zima byla hrozná. Chytali jen divoké koroptve a zajíce. Koupili si ¾lutý drát a chytali je do pastí. Do zemì vykopali díru, nahoru dali hradby a na nì drny a v tom ¾ili. Dostali pøidìlených 160 akrù pùdy – to byl jeden homestead. K tomu dva voly, krávu a slepice. A s nimi ¾ili první zimu v tìch dírách. Naší babièce se za ètrnáct dnù po pøíjezdu narodila dcera, byla to moje teta a zdá se, ¾e to tì¾ké ¾ivobytí jí dopomohlo k vysokému vìku. Do¾ila se osmdesáti let“.
Dále pokraèuje pan Edvard Bílý: „Nejtì¾ší ¾ivobytí mìly ¾eny. Ty z Kolína ( samozøejmì, ¾e po pøíchodu do cizí zemì si vlast pøiblí¾ili aspoò èeským názvem a tak jsme vidìli høbitov – jen s èeskými názvy na náhrobcích a nad vstupní branou byl nápis Kolín a na protìjší stranì na severu neslo místo posledního odpoèinku název Tábor. Dnes u¾ jsou to jenom høbitovy, kdysi to byly celé osady) chodily ještì na práci. Nejdøíve musely pìšky tøicet kilometrù do Whitewodu, pak jely po dráze asi sto kilometrù do mìsta a tam praly prádlo. Ubytovaly se v jednom hotelovém pokoji a chodily od domu k domu a nìkde dostaly práci za dolar, jinde za padesát centù. Také ještì vydrhly podlahu a prádlo vypraly a vypiglovaly.
Ještì bych vám, nìco pøidal. Naše mìsto se jmenuje Esterházy od roku 1903. Ale pošta tady byla u¾ asi od roku 1886. Poš»ák byl maïarský, po nìm to pøevzal jeden Èech, jmenoval se Josef Kòourek. Poštu mìl ve svém domì, kdy¾ tady mìsto nebylo. No a tak si Èeši udìlali Kolín a Maïaøi Kaposzvár.
Mùj dìdeèek, Jan Bílý, vyjel z Èech 13. listopadu 1886. Mìl namíøeno do polední Dakoty. Dopisoval si s nìjakým Suchanem a ten mu vychvaloval, jak je v Americe dobøe. V New Yorku ho chytili agenti a pøemluvili ho, aby jel do Kanady. To¾, zùstali na lodi, kterou se dostali do Montrealu, a pak jeli vlakem do Winnipegu. Pøijeli nìkdy kolem Vánoc. Dál nemohli a museli zimovat. Vzali si lacinou sednici na hotelu, ale vzadu, ta byla levnìjší. Pokoje, které mìly okna na ulici byly dra¾ší.
Dìdeèek øezal pro lidi døíví a tatínek, bylo mu šest rokù, se díval z okna na ¾eleznici, kterou tahali konìm. Z jedné strany na druhou a konì v¾dy museli pøepøáhnout. A potom se mu tam líbily hasièské vozy. Ty byly na páru. Ve voze se topilo a tím se pak hasilo.
Jak skonèila zima, táhli dále. Nejdøíve vlakem, majetek si nalo¾ili na drezínu a jeli do Langsburgu, dál u¾ dráha nešla. Tam dìdeèek koupil dva voly, pluh a nìjakou káru a jeli dál. A¾ pøijeli na místo, kde se usadili na dýlejc. Za pøidìlený kousek pole – homestead zaplatil deset dolarù. Homestead mìl 160 akrù a doma mìl dìdeèek jen 30 akrù, tak vidìl, ¾e se mu tady bude dobøe hospodaøit. Ale na zaèátku to bylo tì¾ké. I voda se pila z lou¾e.
Stavìli si špalíèkové domy. Tak asi ètyøicet centimetrù dlouhé špalíky se napøíè zazdívaly maltou z bláta a slámy. Mùj tatínek jako jeden z prvních postavil v Táboøe poschoïový dùm. Mìli jsme ústøední topení a veliké pokoje s drapériemi. Tatínek byl vyhlášený farmáø a v roce 1913 si jako první koupil auto“. Pan Bílý mezi starými fotografiemi a dokumenty uchovává i plechové èíslo auta, které bylo tenkrát i øidièským prùkazem.
V rovinatých prériích nebyl kdysi ani jeden strom. Vìtrùm, které k prérii patøí, nebyl kladen ¾ádný odpor. Ale jenom do té doby, ne¾ se tam usídlili Èeši.“
O putování svého rodu nám vyprávìl dvaaosmdesátiletý Ladislav Martinovský, úspìšný sadaø. Jeho pøedkové se vypravili do svìta v roce 1883 pøes Volyò. A dnes nám povídal perfektní èeštinou o tom, jak pokraèuje v sadaøení, které zalo¾il jeho otec. Tak trochu poruèil vìtru. Nejdøíve zalo¾il vìtrolamy a teprve pak zaèal sázet ovocné stromy. Dnes se v kdysi neúrodné prérii pìstuje nejen obilí a øepka, ale také výborná jablka.
Mnohokrát jsem si pøi putování Kanadou uvìdomila nejen sílu a um našich lidí, kteøí dokázali si poradit i v tìch nejt쾚ích situacích, ale také nìco nepojmenovatelného, co dodává èlovìku putujícímu pøes rùzné zemì a èasem – sílu udr¾et si svùj rodný jazyk a pøedávat ho dalším pokolením. Pan Martinovský je toho dokladem.
V Esterházy pracuje Èeskoslovenské sdru¾ení. Jeho tehdejší pøedsedkynì, Olga ®áková, se po delším pobytu v nemocnici necítila dobøe, pøesto povídání neodmítla. „Moji rodièe pøišli z Volynì v roce 1927 – to mi bylo dva a pùl roku. Anglicky jsem neumìla ani hymnu, ani motlitbu. Jen jsem se dr¾ela maminky.
Rodièe mého mu¾e pøišli v roce 1939, vzali jsme se v roce 1942 a a¾ do roku 1980 jsme ¾ili na farmì.
Kdy¾ jsme vidìli, ¾e v rukou nejstaršího syna bude naše úsilí pokraèovat, pøestìhovali jsme se do mìsta.
My jsme byli na farmì moc š»astni. Pìstovali jsme jeèmen, øepku, mìli jsme slepice i krávy. Práce bylo mnoho, lidi v Evropì nechtìjí vìøit, ¾e to zastane jeden èlovìk. Ale tady má ka¾dý traktor, obdìlávají se vìtší kusy pole, dobytek je na pastvì hned u domova. Není bída o krmení a nikam se nemusí jezdit. Mìli jsme asi 480 akrù, to je asi 200 hektarù.
Naše dìti mìly do školy dvì míle. Poøídili jsme jim konì a vozejk. Kdy¾ byla pìkná pohoda, øídil nejstarší syn. V nepohodì je vozil man¾el. A kdy¾ bylo hezky, tak šly pìšky. Dodnes na to vzpomínají jako na velikou radost. Šly pøírodou, vidìly zajíce, zvìø. Ale ne¾ šly dìti do školy, musely udìlat doma všechny práce a vracely se a¾ po ètvrté hodinì. Ó, to byla moc dobrá léta!“
Èeština Olgy ®ákové je nejen pùvabná, ale mnohý z nás by jí mohl onu vybroušenost závidìt. Jak jste to dokázala? „Nebylo to tì¾ké. V roce 1932 sem pøišel jeden knìz. Kázal v Kolínì a vìdìl, ¾e já se zajímám o èeštinu. Dal mi pár èeských knih a slovníky. Já jsem zaèala èesky psát (musím podotknout, ¾e vìtšina potomkù èeských vystìhovalcù nedoká¾e èesky napsat ani jedno slovo a stejnì tak pøeèíst, i kdy¾ èesky umìjí) a pak u¾ to pro mì byla hraèka. Nauèil nás zpívat, hrát divadlo, všemu krásnému nás nauèil. Já na to do smrti nezapomenu. Moje máma zpívala èesky od rána do veèera. Teï, kdy¾ máme èeský spolek, zase zpíváme. Kdy¾ jsem nedávno le¾ela v nemocnici a èekala jsem na ošetøovatelku, tak jsem si potichu zpívala. A to mi pomohlo.“
Paní ®áková skonèila a zavøela oèi. Mo¾ná, ¾e se jí v hlavì promítala krajina, kde se narodili její pøedkové a k ní¾ má ona tak vøelý vztah. Pøesto, ¾e ji nikdy nevidìla a u¾ asi neuvidí.
Naši lidé si ve svìtì dokázali poradit…
