Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ze vzpomínek
Prvního záøí v tøiapadesátém byl mezník v mém ¾ivotì. Mezník oddìlující hnízdo s okolním svìtem.
Tatínek pro tu pøíle¾itost zakoupil laciný kufr. Tak velký, ¾e bych se do nìj celá schovala a nastoupili jsme s ním cestu. Tu cestu, je¾ se pøed dìtmi tou¾ebnì otevírá a na které nás rodièe ztrácejí.
Ráno po ètvrté hodinì ranní tatínkovo probuzení a jeho èerná káva. Ètyøicet budíkù v roce a ètyøicet èerných káv. Ka¾dé pondìlí.
V polospánku jsem došla na zastávku. Dav pracujících nás v autobusu sevøel jako do kleští. Všichni nalo¾eni jak sardinky, èepice do èela, zavøené oèi, hluší a nìmí. Dospávali noc, vestoje, vsedì. Dìlalo se mi špatnì, zvedal se mi ¾aludek. Já jednou za týden, ostatní den co den. Zatnula jsem zuby a vydr¾ela jsem a¾ na nádra¾í.
Vlak se šinul do Chrudimì celé dvì hodiny. Supìl stateènì, zastavoval na ka¾dé mezi a mraky èerných sazí padaly okny na nás do kupé. Nìkdy jen bílá stuha páry vlála nad vagóny a ukládala se do krajiny. Tam se ztrácela.
Chrudimi dominovala vì¾ kostela a naší školy. Pro mì v¾dycky jen vì¾ièka naší školy. Vykukovala na vršíèku nad mìstem, nad starými domy, nad Širokými schody, nad strání, kterou se klikatila moje cestièka do školy. Ve skuteènosti mému studentskému mìstu dominoval Mydláøùv dùm, ale tenkrát byl na spadnutí a tudí¾ pro nás odepsaný.
Z vlaku se vylil proud cestujících do nádra¾í a odtud do ulice ke škole. Ale my s otcem jsme se oddìlili od hlavního proudu a kráèeli jsme sami dva. Otec nesl kufr a jisté starosti o mne, já svou touhu po novém, krásném a neznámém.
Tatínek mnì našel privát dole na hlavní tøídì u paní profesorky. Postavil kufr doprostøed jakési nevlídné nudlièky za kuchyní mého nového domova a vedl mne do školy.
Nádherná budova s impozantním vchodem. Jakmile jsme vstoupili, pøímo proti nám schodištì, obklopila mì krása a majestátní ticho. Vystupovala jsem posvátnì, témìø po špièkách schod za schodem. Ani jsem nedýchala. Za odpoèívadlem se schodištì dìlilo na dvì strany. Pøipadala jsem si jako ve snu, v zakletém paláci i s tou zvláštní vùní. Vùní letitých ko¾ených vazeb knih, hedvábných vìjíøù, milostných psaníèek pøevázaných stu¾kou na dnì srdce. Ještì dnes po létech mám tu vùni v sobì. Tenkrát mì prostoupila od hlavy k patì a já ji vstøebávala po jednotlivých schodech k øeditelnì a ještì o patro výš a¾ k naší I.B.
Øeditel Vašina zahájil školní rok slavnostním shromá¾dìním na schodišti. Stáli jsme mezi sloupy na jednotlivých schodištích podle tøíd. Ka¾dý roèník mìl své místo. Ètyøi roky, ètyøi stanovištì, ale nejvíc mì utkvìlo v pamìti místo I.B. Snad proto, ¾e první dojem bývá nejsilnìjší.
Rok 1953 byl jedním z krokù ke š»astné budoucnosti. Byl to rok okam¾itých rozhodnutí, rychlých promìn, bleskových závìrù. Ve ètrnácti letech do svìta s mezerou uèiva z deváté tøídy. Dìti ze zemìdìlství do škol a do fabrik! Tak rozhodli bez nás o nás. Proto jsme byli pøijati bez pøijímacích zkoušek. Sto ¾ákù do tøech tøíd. Polovina z devátých, zbytek z osmých tøíd. ®e nám rok chybìl, nepoci»ovali tolik profesoøi jako my. Pro nikoho to nebylo podstatné. Nikoho to nezajímalo. Osnovy uèiva nám nepøizpùsobili. Hodili nás do vody, plav si, jak umíš. Já se sna¾ila ze všech sil, nešlo mi to, párkrát jsem si poøádnì lokla, ustaviènì mì to táhlo ke dnu, proto¾e mnì chybìl ten rok, proto¾e jsem se neumìla uèit. Matematika, kterou jsem do té doby milovala, logická a lehká najednou byla velkou neznámou, zèistajasna postrádala logiku a zmìnila se ve zmì» èísel postavených na hlavu. Nad hladinou se dr¾eli ti, kterým ten rok nechybìl. Také ti, co sedìli na zadku a biflovali a papouškovali slovo od slova. Ale to nebyl mùj styl. Já mìla jinak toèené závity a hlavnì køídla. Já jsem potøebovala rozumìt, poznat a pochopit. A kdy¾ to stálo za to, popadnout to do spárù a hurá k výšinám.