Andìl Terezka
Nedalo mi to, abych nesedl a nenapsal pár milých slov o jednom andìli, který se staral o mou maminku. Ne ka¾dý má takové štìstí, aby mìl svého andìla. Ten andìl se jmenoval Terezka. Nìkteøí ètenáøi SeniorTipu ho poznali ne jako andìla, ale jako autorku nìkolika úspìšných pøíspìvkù na tìchto stránkách. Rád bych tuhle mladou a obìtavou ¾enu pøedstavil i z její druhé stránky, ne¾ jak ji ètenáøi z jejích vtipných fejetonù poznali, a tak jsem se rozhodl otisknout její dopis, který napsala pøed devíti roky mé mamince na rozlouèenou a vyšel na stránkách obrázkového magazínu „Pozitivní noviny“.
Z tohoto dopisu je mo¾no vycítit ušlechtilost její duše i schopnost velmi citlivì vyjádøit své pocity nad odchodem milovaného èlovìka. Tady bude staèit pár slov, abychom z nich poznali, jaká Terezka je. Snad se mi podaøí ètenáøùm zveøejnìním jejího dopisu ještì více pøiblí¾it tuto ¾enu z té druhé stránky, ve které pøeva¾uje nejenom humor, ale i dobrota i upøímná lidskost si vzájemnì pomáhat.
Tak¾e, milá Terezko, ještì jednou díky za všechno!
Václav ®idek
* * *
Drahá teto Maøenko,
jednou jsme spolu sedìly nad Tvými fotkami z mládí, já jsem se obdivovala Tvé kráse, Ty jsi mi popisovala uhlazené postavy z pøíznì. Teï pohodlnì sedíš na nìjakém obláèku v nebi a já jsem sama v Tvém tichém bytì nad tìmi fotkami. Promiò, trošku Ti je posolím... hladím toti¾ Tvou alabastrovou tváø na za¾loutlé fotografii a tì¾ko se bráním slzám.
Tvùj oblíbený ¾upan tu visí sám a postrádá Tvé tìlo, kalendáøi chybí Tvé krasopisné poznámky. Já vím, u¾ byl asi èas dopsat ho, v¾dy» jsi na tomto svìtì byla skoro jedno století. Škoda, chtìla jsem si urvat kus Tvé slávy pøi oslavì stovky, jak jsme si to plánovaly.
Myslím, ¾e mi peèovatelky trochu závidìly, ¾e jsem o Tebe peèovala. Nebyla jsi z tìch nerudných bab, co vìènì brblaj, láteøí a peskují. Byla jsi madam, stará paní, která bere ¾ivot tak, jak se nabízí. Kde si brala ten optimismus, chu» do ¾ivota? A humor?
Maøenko, nezastírám, za tìch deset let naší známosti byly chvíle, kdy se mi nechtìlo stoupat tìch pìt pater s nákupem, ale kdy¾ jsem otevøela dveøe a Ty jsi mì tam èekala s lísteèkem, na kterém bylo napsáno KSÈM a s otázkou, co ta zkratka znamená, rázem jsem poèet schodù zapomnìla. Nebo kdy¾ jsme se u Tebe objevili s mým tátou a Ty jsi mi dìkovala, ¾e jsem Ti koneènì pøišla pøestavit mého pøítele...
A víš Ty, Maruško, ¾e jsi nauèila mou dceru dìlat "paci, paci"? Tajnì jsem Vás pozorovala, kdy¾ jste spolu sedìly na posteli a Ty jsi zaèala vytahovat z pamìti dìtské øíkanky, které jsi pou¾ila naposledy nejspíš pøed šedesáti lety, kdy¾ Tvùj syn v Tvém objetí se smál a nebo plakal. Stála jsem tam jak opaøená, dojemnì zírala a uvìdomovala si, ¾e tohle se u¾ nebude nikdy opakovat. Dvì "¾enský" vedle sebe s vìkovým rozdílem 95 let a jak si rozumìjí.
Maøenko, já jsem Ti nestihla podìkovat. Podìkovat za to, ¾e jsem u Tebe mìla jakýsi kus jistoty domova, ¾e díky Tobì se mi zaèalo hodnì vìcí, zdánlivì problematických, jevit jako prkotiny a ¾e vím, jak èlovìk mù¾e ¾ít krásnì bez velkého bohatství. To bohatství jsi nosila v sobì a já Tì i s ním mám ve svém srdci.
Ó, jak praktický je to poklad, dobøe ulo¾ený a nikdo mi ho nemù¾e ukrást... myslím, ¾e by i banky závidìly.
Milá Maruško, Ty jsi mì jednou nazvala andìlem, to jsme ještì netušily, ¾e se za pár dní s tìmi pravými andìli setkáš... Ráda bych jim vzkázala, aby o Tebe peèovali svìdomitì a kdyby si nevìdìli rady, mù¾ou se ke mnì pøiletìt poradit... A taky doufám, ¾e pošta tam u Vás nahoøe funguje lépe ne¾ ta pozemská a tento dopis bude doruèen neporušený.