Tenhle zajímavý pøípad z povodí øíèky Støely mi vyprávìl penzionovaný øeditel jednoho polesí na Jesenicku, s ním¾ jsem jel pøed lety vlakem z Mariánských Lázní, kde byl na léèení, do Plznì. Pøi hovoru jsem se náhodou zmínil o svých rybáøských dovolených na Støele pod Rabštejnem, a on se rozpovídal o svém dìtství u jeho dìdy, hajného z Ostrovce, který mu všechno vyprávìl tak, jak to vyslechl zase od svého táty, nadlesního Wimmera, jednoho ze ètyø hrdinù tohoto pøíbìhu.
Celou tu historku jsem jen trochu upravil do písemné formy. Do jaké míry odpovídá skuteènosti, nevím. Nepátral jsem v archivu plzeòského trestního soudu a myslím, ¾e to ani není tøeba. Pouze jsem náhodou vylovil z minulosti jeden starý pøíklad nemìnné lidské povahy a je zcela na ètenáøi, jak ho pøijme.
V rabštejnské hospodì „U jeèného klasu“ sedìla onoho èervnového sobotního veèera 1898 u karet malá nesourodá spoleènost. Na lavici pod oknem pan otec Hora, mlynáø ze støelského Horního mlýna a majitel hamru nad dolním Kozièkovým mlýnem, proti nìmu èejkovický obchodník a koøeleèník, Izraelita Nathan Hirschl, vedle nadlesní Wimmer, Nìmec z novodvorské panské myslivny a po jeho levici si hovìl kula»ouèký páter Adalbert Martínek, faráø od zdejšího kostela Panny Marie. Scházeli se tady pravidelnì na partièku bulky nebo skatu a nikterak jim nevadila rozliènost jejich povolání, jazyka, nebo víry, proto¾e, jak se tehdy po¾adovalo, byli všichni „obou zemských jazykù mocni“ a ve zdejším, k ¾ivotu dost tvrdém kopcovitém kraji, k ¾ádným rozmíškám z takových dùvodù nedocházelo.
Ten den ale nikomu z nich jaksi nepadala karta, tak¾e nakonec nechali hry a chystali se pomalu rozejít domù, kdy¾ se náhle rozletìly dveøe a do lokálu vpadl klášterní kostelník Kreuzmann: „Lidièky, u¾ jste to slyšeli? Na silnici pod hradem pøepadli vodpoledne poštovní vùz, zabili koèího a ukradli pytel v kterým prej bylo tøicet tisíc zlatejch! U¾ tam jsou èetníci z Manìtína a direktor z panský kanceláøe, vodkaï posílali ty peníze do plzeòský ®ivnobanky!“
Zpráva vzbudila, pochopitelnì, velký rozruch, proto¾e takový mord se zde stal naposledy v roce 1866, kdy¾ tudy táhly zbytky pora¾ené rakouské armády od Hradce. Rozpøedla se dlouhá debata o zka¾enosti svìta, o posledních válkách, co vedli v tomto století Napoleon, starý Prušák Fritz a v šestašedesátém zase ten Wilhelm, které zkazily lidi i morálku („O tempora o mores!“, neodpustil si páter Martínek). Pøed pùlnocí se koneènì hosté rozešli, hospodský Hanzl pozhasínal lampy a na celý kraj ulehla smutná tmavá noc.
* * *
Ubìhl týden a po kraji se roznesly zprávy o vyšetøování loupe¾né vra¾dy. Policejní komise, povìøená vyšetøením toho zloèinu samotným zemským policejním prezidentem prý zjistila, ¾e k èinu muselo dojít kolem druhé hodiny odpolední, ergo ještì za plného denního svìtla. Pachatelé ¾e byli tøi, ¾e kromì pytle s penìzi byla ukradena také vozkova úøední zbraò, a ¾e mu po smrti lupièi stáhli z nohou i jeho vysoké boty.
Tyhle zvìsti nemohly minout ani rabštejnskou krèmu, a tak naše ètyøèlenná spoleènost mìla ještì pádnìjší dùvod ne¾ karty, aby se v plném poètu zase v sobotu u Hanzla sešla. Ovšem¾e tam nebyli její èlenové sami. Hospoda byla plná, a jediným tématem hluèné debaty byla ta tragická událost. Hlas lidu ty vrahy a jejich èin øádnì odsoudil a pøál jim ten nejvyšší trest, co¾ bylo jistì na místì, ale potí¾ byla v tom, ¾e je bylo tøeba nejdøíve dopadnout.
To byla sice logická, ale v tomto pøípadì znaènì obtí¾ná podmínka. Pachatelé vùbec nemuseli být z tohoto kraje, mohlo to být náhodné, nepøipravené pøepadení, a na místì èinu nebyly nalezeny ¾ádné podstatné stopy. Ostatnì i pøesné místo bylo nesnadné zjistit, proto¾e konì odtáhli vùz i s mrtvým koèím o dobrých dvì sta metrù dál, kde se zastavil, proto¾e mu upadlo kolo, u nìho¾ pachatelé vytáhli zákolník. Nakonec ale stopy podkov na cestì po prudkém zastavení vozu místo vra¾dy potvrdily.
„Hrùzný ten èin zajisté nenechá Pán bez trestu,“ pokøi¾oval se páter, „je dnes na svìtì tolik špatnosti a høíchu, ¾e oko Pánì nestaèí nad tou lidskou cháskou slzy ronit!“
„Bo¾í trest je jistì na vìènosti stihne, velebnosti,“ vlo¾il se do toho foøt, „ale je povinností svìtské spravedlnosti je u¾ na tomto svìtì potrestat, pro výstrahu jiným, kdo¾ se snad k podobným èinùm chystají!“
„Na richtig, to maj pravdu pane forstmajstr, ale jak ty kriminálníky najít a usvìdèit, to» halt otázka!“ poznamenal Nathan Hiršl, „Vono, najít harnádli v kupì sena bude pro ¾endarmérii setsakramentská práce, ¾ejo. A vo to horší, ¾e nemaj ani ánunk, kde zaèít. Ja, ja, so ist es.“
„Ale, ale, pánové, copak to maj v rukou èetníci?“ neudr¾el se pan otec Hora, „Povídal pan starosta Krulich, kdy¾ byl u nás pro pytel ¾itný vejra¾ky, ¾e to dostala befélem plzeòská policie direktnì vod zemskýho policejního prezidenta. Tak¾e ¾ádný strachy! Kdy¾ dovede najít všechny vlastizrádce co usilujou vo svr¾ení našeho nejmilostivìjšího císaøe, poradí si plzeòskej pan komisaø Übermann i s takovejma lumpama."
„Voni jsou, pane Horo, samá legrace,“ dopadla Hiršlova pìst na desku dubového stolu, „ale povídám, ¾e to ani pro policii nebude ¾ádnej underholt, ale moc svízelná práce, a jestli vona tu paká¾ najde, tak dám tady do placu štìnì plzeòskýho, jako ¾e se Nathan menuju!“
„Ó, to vás bereme za slovo, pane Hirschl,“ ozvali se ostatní stolovníci, „to je od vás ušlechtilej èin a pøíspìvek ku zdaru pátrání. Tady velebný pán je toho svìdkem a, i kdy¾ jste tý vaší víry, jistì ho uznáte za dostateènì hodnovìrnýho!“
Tak se spoleènost bavila ještì drahnou dobu, padaly rozlièné rady a názory, co a jak by pan komisaø Übermann mìl udìlat a jaké tresty by mìl okresní soud udìlit, kdy¾ nastala opìt jedenáctá a krèmáø zamkl hospodu.
* * *
Následující sobota byla netypická. Týden pøedtím lilo jako z konve, bouøka stíhala bouøku a øeka stoupla tak, ¾e mlýnská chasa na Horním, a hamerník pod ním, mìli plné ruce práce a starostí, tak¾e na hospodu a karty nebylo ani pomyšlení. „U jeèného klasu“ bylo poloprázdno a v naší spoleènosti nechybìl jen mlynáø, ale i foøt Wimmer, proto¾e na Kozích Høbetech došlo k sesuvu pùdy a padlo tam pøes šedesát smrkù.
Sešli se tedy tentokrát u svého stolu jen dva z tìch štamgastù. Po tøetím pivì se páter Martínek naklonil k sousedovi: „Pane Hirschl, musím se vám s nìèím svìøit. Ona je to taková vošajstlich vìc, víte, já bych o tom vlastnì nemìl nic tento, ale pøece jen tady jde o zlý skutek, ¾eáno!“
„Na gut, pane páter, tak mi nic neøíkaj, kdy¾ nesmìj!"
„Jen¾e mnì to svìdomí nedá. Furt se mi pere moje knì¾ská povinnost s tou obèanskou, a tak se s vámi chci poradit! Pøišla mi v tejdnu ke zpovìdi jedna, no, øeknìme oveèka, plakala, co má dìlat. Syn jí pøišel domù po tom poš»áckém mordu celý schvácený a špinavý, v cizích botách a s bolavou nohou, co mu na ni prý stoupnul v lese kùò pøi stahování klád a roztrhal mu i botu. Nejí, jen chlastá u ®ida Šterna rum, kde na nìj bere, to ¾e prý ví Bùh, a u¾ tøetí den nebyl v lese v práci. I hajný u¾ se na nìj ptal, ale on prý nikam nechce, ¾e ho bolí noha. A ¾e mi na Hod Bo¾í svatodušní pøinese pùl kopy vajec, kdy¾ jí dobøe poradím, jak má toho svého pacholka pøimìt ke zpovìdi. A tak mi napadlo, jestli to nìjak nesouvisí s tím mordem. Co myslíte, pane Hirschl, mám to oznámit, nebo ne? Já bych zachoval zpovìdní tajemství a neprozradil bych ani jméno, ani ves, odkud ta oveèka je, ale nevím, jak to zarychtovat, abych neporušil církevní reguli a pøitom pomohl spravedlnosti.“
„Jak to já, jako ®id, mám vìdìt? A» udìláte tak nebo tak, v¾dycky to bude proti nìjakejm foršriftùm. Èlovìk je nádoba høíšná a vobèas je halt poruší. Pøíkladnì já bych se vo šábesu nemìl nièeho ani dotknout, vo pivì a kartách ani nemluvì, a vidìj! Jehova mi pøesto pøeje, kšefty jdou a zdravej jsem taky. Nechci jim radit, ale já bych to udìlal jinak. Dostal jsem toti¾ takovej nápad, ale to vám povím za tejden, a¾ tu bude zase celá naše kartenparta, ponìvad¾ s ním musej souhlasit všichni.“
Hirschl domluvil, a proto¾e obìma tìm osamìlým hráèùm pøestalo pivo chutnat, zaplatili a odešli.
* * *
Kdy¾ se týden s týdnem sešel, byla tu zase sobota. Øeka opadla, z polomu odvezeno u¾ pøes tøicet kmenù, a tak o dubovou desku stolu zase vesele pleskaly i mlynáøovy a foøtovy karty, kdy¾ po tøetím kole skatu promluvil do hry obchodník.
„Pánové, minulej tejden se mnou mìl tady pan páter takovej diškurs vo porušení zpovìdního tajemství a nedošel k ¾ádnýmu rozhodnutí. Co kdyby se dnes svìøil i vám, abysme mu mohli spoleènì poradit?“
Proto¾e to byla docela vítaná zmìna po více ne¾ tøíhodinové karetní štrapáci, došel ten návrh plného souhlasu a páter to své dilema zopakoval. Popravdì bylo tìch rad víc, ale pøece jen úcta k té zásadní církevní reguli zvítìzila, a faráøovo oznámení policii bylo zavr¾eno.
„Pánové, já bych mìl øešení, jak ten mord pomoct vyøešit a pana faráøe zbavit hrozby smrtelnýho høíchu!“, pøekvapil své spolustolovníky Nathan Hirschl a celý plán jim podrobnì vylíèil. „My pøece víme, ¾e na Hod Bo¾í svatodušní, to je vo zejtøejší mši, má nìjaká ¾enská pøinést na faru jako dárek košík vajec. To nám staèí, abysme se dovìdìli, v který vsi bydlí a kdo ten její, jak øíká pacholek, je. Jde jen vo to, kdo se toho oukolu ujme. Já to bejt nemù¾u, byl bych u toho kostela nápadnej jak vepøová hlava na rabínovom talíøi.“
„Myslím, ¾e ani nikdo z nás“, promluvil pan otec Hora, „ ale Venda, náš prášek, je pro to jak dìlanej a za pár šestákù udìlá všechno, abysme byli spokojený. To vám mù¾u garantýrovat.“
Návrh byl schválen a uèedník Venda se mohl tìšit na svou odmìnu, a¾ o tom poslání uslyší. „No, a a¾ tohle všechno vypetrachtujem, uvidíme, co se dá dìlat dál,“ zakonèil rozpravu obchodník. Do toho odbila dvanáctá, hosté zaplatili, co vypili, a po chvíli se tì¾ké dveøe hospody zavøely i za posledním z nich.
V pondìlí dopoledne se nadlesní Wimmer potkal u Horního mlýna s panem otcem, který se vracel od splavu, kde „hlídal“. vodu. „Pozdrav Pámbu, pane otèe, jdu právì do Vranova do kanceláøe, a tak jsem si øek, ¾e to vezmu kolem mlejna. Víte u¾ nìco vo tej ¾enskej? Povìzte mi, co ten váš kuliferda vyèuchal. Hoøím nedoèkavostí!“
„Ale pane lesní, to by pøece ode mnì nebylo správný, abych to øekl vám døív ne¾ ostatním. Vyèkejte èasu do soboty. Stejnak si musím ještì nìco ovìøit. A pojïte zatím do kuchynì.
Uhasíme tu vaši nedoèkavost a dáme si malou svaèinku. Máme vod poslední zabijaèky v komínì ještì notnej kus uzenýho!“
Pojedli, popili a za hodinku se rozešli, ka¾dý za svou prací. Mlynáø za chasou do mlejnice a lesník za panem dùchodním do Vranova.
* * *
Ten týden po Svatém Duchu, kdy se zase sešli, dovìdìli se výsledek Vendova nedìlního poslání. Kdy¾ prášek po mši zmerèil babku s košíèkem vycházet zadními dveømi ze sakristie, šel kradmo za ní a náhoda mu pøála. Na návsi ji potkal malý chlapec a pozdravil: “Pozdrav Pámbu, panímámo!“ a kdy¾ se mu dostalo odpovìdi „I dej¾to Pámbu Lojzíèku!“ Venda nechal sledování a chytil kluka za ruku: „Tumáš, Lojzíku, na cukrovej špalek, a povìz mi, kdo je ta paní.“
„Jo, to je panímáma Haloušková ze Stvolna, maj tam za kaplièkou chalupu. Dìkuju!“ vyhrkl kluk, popadl tøi krejcary a rozbìhl se ke kramáøi s tureckým medem a tìmi barevnými sladkými špalky, zatímco Venda jako s keserem do mlejna, pøedat panu otci raport ještì za tepla.
To ovšem byla informace jak nále¾í, a tak se ti ètyøi amatérští Pinkertoni dohodli na Hirschlovì plánu a rozdìlili si úkoly. Mlynáø i velebníèek u¾ své díly splnili, a tak Hiršl zjistí pøes svého švagra Mosese Šterna ve Stvolnech všechno o mladém Halouškovi a nadlesní Wimmer se poptá, zda a kde ten chasník v lese pracuje.
Celý následující týden zase hoøel nedoèkavostí mlynáø Hora a v sobotu se doèkal. Stvolenský koøaleèník potvrdil, ¾e k nìmu opravdu mladý Vojta Haloušek chodí dennì na ètvrtku ¾itné i to, ¾e kulhá a nosí zánovní vysoké boty.
Foøt Wimmer se zase dozvìdìl od hajného Øeháka, ¾e „toho lajdáka vyhodil, proto¾e se v lese u¾ ètrnáct dní neukázal a chlastá, a ¾e mu kùò pøi stahování stoupl na nohu je le¾ jako vì¾, pane lesní, dy» s konima ani netahal, to u mnì dìlaj Josef Krausù a Franta Janeèkù.“
To byly sice dobré zprávy, ale jako dùkaz zatím bezcenné. Zdálo se, ¾e pátrání je v koncích, ale po nìkolika dnech došlo v Mozesovì koøalnì ve Stvolnech k výtr¾nosti, která, jako ten pøísloveèný kamínek, spustila lavinu událostí. Haloušek se tam pohádal s nìjakým cizím èlovìkem, který si pøišel s demi¾onem pro tøi litry rumu. Zpoèátku to vypadalo na nevinnou pøi mezi dvìma opilci, ale kdy¾ Haloušek zaèal vykøikovat, ¾e chce dalších tisíc zlatejch, na který má právo, vytáhl druhý chlap nù¾, bodl ho tøikrát do bøicha a utekl. Ukázalo se, ¾e pøijel na bicyklu, co¾ bylo tehdy na venkovì ještì málo obvyklé, a tak se mu podaøilo rychle zmizet.
Jen dva výrostci, kteøí ten „stroj“ pøed krámem obdivovali, chlapa popsali a øekli, kudy odjel. Zranìného odnesli domù a poslali do Manìtína pro doktora, který sice pøijel bryèkou trapem, ale u¾ ho nezachránil. A tak tu byla druhá vra¾da.
Policii se nepodaøilo nalézt na místì ¾ádnou stopu, proto¾e tøílitrový demi¾on se zaplaceným rumem Štern pohotovì zatajil. A bylo dobøe, ¾e se ho nezbavil, proto¾e jeho švagr Nathan a nadlesní Wimmer, kteøí se k nìmu druhý den vypravili, nalezli na dnì nádoby nálepku s jménem ¾ihelského drogisty Hamánka.
A tak kdy¾ tu zprávu v sobotu povìdìli ostatním, radili se, jak dál. „To je dobrá stopa“, poznamenal foøt, „jedu v outerý do Pøehoøova na pilu, tak se v ®ihli u toho materiálisty poptám. Snad si bude pamatovat, komu ten demi¾on prodal“. To bylo jednomyslnì schváleno, Wimmer slíbil, ¾e si pøi tom povede zcela nenápadnì, a spoleènost pro ten veèer zapomnìla na všechny vra¾dy a vìnovala se u¾ jen své oblíbené vášni.
* * *
V úterý odpoledne vyrazila z vrat novodvorské lesovny bryèka s foøtem na kozlíku a zatoèila doleva na silnici k ®ihli. To je dnes dost velká, pøes dva kilometry dlouhá obec s více ne¾ dvanácti sty obyvatel, ale pøed sto lety tomu tak zdaleka nebylo. Proto to k zámku, pod ním¾ mìl v jedné ulièce drogista svùj krám, nebylo daleko, a tak u nìho zastavil lesník u¾ po nìkolika minutách. Zvedl z košatinky za sebou tu osudnou nádobu a vešel dovnitø. Za pultem stál majitel a po stranì jakýsi mladík rovnal bednièky s mýdlem.
„Pozdrav Bùh! Mám k vám takovou prosbu, pane Hamánku,“ oslovil šéfa foøt, “nedávno u nás hauzíroval nìjakej chasník s malinovou š»ávou. ®ena si od nìho tøi litry koupila a on si u nás v senci zapomnìl tuten demi¾on, co v nìm tu š»ávu pøinesl, a taky èepici. Ponìváè je na tej flašce vaše jméno, tak si moje ¾ena myslí, ¾e byste moh vìdìt, komu jste ho prodal, abych mu ho moh i s tou jeho pajdou vrátit.“
„Milerád, pane, ale to opravdu nevím. Je to demi¾on od estragonovýho octa, který jsme asi prodali i s tou nádobou, ale komu, to vám opravdu nepovím. Raète, prosím, vìdìt, ¾e naše firma dodává nìkteré zbo¾í ve vìtším mno¾ství jen na zámek, ale v poslední dobì si ho zde pan správce ani nikdo jiný nekoupil.“
„Dovolte, vašnosti“, oslovil lesníka pøíruèí, „myslím, ¾e vím, komu jsem ho prodal. Je to asi týden, co ho koupil ten koèí z panskýho dvora v Podboøánkách, kterej od nás kupuje kolomaz, nìjakej Kunc. Prodal jsem mu ho, prázdný, za pìt krejcarù, za víc nestál, proto¾e mìl kus hrdla odštípnutýho a všechen ocet z nìho jsme rozlili do jinejch lahví. Já si to pamatuju taky proto, ¾e ten Kunc sem pøijel na novým bicyklu vod Laurina a Klementa a kluci mu ho pøed krámem obdivovali.. Byl jste tehdá, pane šéf, v Plzni objednat zbo¾í, a tak o tom nevíte, ale milostpaní dala ty krejcary do kasy.“
„Dìkuju vám, pánové, to jsem rád, ¾e mu jeho vìci mù¾u vrátit. Moc jste mi pomohli. A teï mi ještì zabalte tucet svíèek do lucerny.“, skonèil radostnì Wimmer, vzal balíèek svic a demi¾onek, zaplatil a naskoèil do vozu. „Hyjá, Fuchsa,“ práskl bièem, vyjel na silnici a zatoèil na cestu k pøehoøovské pile. Tam svou zále¾itost rychle vyøídil a vzal to pøes ®ihli k myslivnì svého kolegy u Chvojkovského mlýna, nadlesního Korèáka.
„No to je dost Huberte, ¾e sem taky nìkdy zavítáš!" pøivítal ho kamarád. „Èemu vdìèím za tu návštìvu?“
„Ále, náhodì, Franci, náhodì. Jedu z Pøehoøova, a tak jsem si øek, podíváš se na kamaráda, jak ¾ije a jestli má ještì trochu tý svý dobrý jalovcový!“
„No to», abych pro tebe nemìl, jen pojï dál, moje tì taky ráda uvidí!“ hlaholil Korèák a vedl hosta ke stolu v kuchyni, který se, jako ten pohádkový, vzápìtí prostøel laskominami paní domu. Povídat si toho mìli dost, nevidìli se pár týdnù, a tak jak šla øeè, tekla jalovcová a vonìlo uzené, jelení paštika a malinový koláè, zmínil se Wimmer opatrnì o koèím Kuncovi a jeho zapomenutém rumu u ®ida ve Stvolnech.
„Jo Ferda Kunc, ten koèí ze dvora v Podboøánkách,“ chytil se hostitel, „ten je teï bohatej, kamaráde. Povídali v hospodì, ¾e prej zdìdil po tetì z Moravy vosum tisíc zlatejch a chalupu nìkde u Brna. Však si taky koupil bicykla, z kterýho prej mockrát spad, ne¾ se na tom nauèil jezdit, a teïkom s tím rejdí po okolí a ve dvoøe dal výpovìï. Prej se vodstìhuje do tej moravskej chalupy. Bejval to docela dobrej chasník, ale co se dal dohromady s nìjakým Šimsou, takovým o¾ralou z Libynì, stal se z nìj lajdák. A ten Šimsa nemlich tak. Ten prej zase vyhrál v lotynce terno, koupil si rajtferda, chlastá a rajtuje po vokolí jako ten Ferda. Jo, tak to v ¾ivotì chodí. Štìstí maj takoví, co si to nezaslou¾ej a dobrej èlovìk vostrouhá.“
„Jo, jo, to máš recht, kamaráde, ale já u¾ budu muset jet. Za chvilku se smrkne a já musím ještì nakrmit kobylu a tu svou vostatní mena¾erii a spoèítat tejdenní tì¾bu. Dùchodní ve Vranovì u¾ na to èeká. Dìkuju za pohoštìní a buïte tu s Bohem!“ louèil se Wimmer.
„S Pánembohem, Huberte, a nebuï takovej vzácnej. Pøijeï i s paní Anièkou, Bo¾ka si s ní ráda popovídá!“ podává mu ruku kamarád, „A š»astnou cestu!“
* * *
Byl to u¾ sedmý týden od první vra¾dy, kdy¾ nadlesní vylo¾il pøátelùm všechno, co zjistil, a ètveøice samozvaných detektivù usoudila, ¾e je èas srovnat sebrané poznatky a vytvoøit o obou zloèinech pravdìpodobnou teorii.
„Tak¾e, pánové“, zaèal pan otec, jako nejstarší, „víme, ¾e Vojta Haloušek ze Stvolna pøišel druhej den po tom mordu domù v juchtovejch botách, vo kterejch nevìdìla ani jeho máma, pøestal chodit do práce, kulhal na pravou nohu a lhal, ¾e mu na ni stoupl kùò pøi práci, ¾e mìl najednou peníze na tolik chlastu a ¾e v koøalnì chtìl po cizím chlapovi tisíc zlatejch, ne¾ ten mu tøikrát propích bøicho. A kdopak byl ten grázl a jezdec na bicyklu, jediným v celým vokolí, kterej nakonec nechal v koøalnì ten demi¾on? Koho oznaèil materiálistùv komí jako kupce tý nádoby? No pøece ten panskej koèí Kunc, co mìl zdìdit po tetièce majlant! Teï u¾ chybí do tý mordýøský trojice jen ten libyòskej Šimsa, co se na nìj tak najedenou vobrátilo štìstí v lotynce, a vyhrál hned terno. Kamarádi, já vám povídám, ¾e ty mordýøe máme na øemínku jako korotve. Teï se jen musíme domluvit, jak a komu to povíme.“
„Co takhle dopis rovnou komisaøi Übermannoj. Anonýmní, samozøejmì, abysme se do toho nezamíchali a nakonec nemuseli, prokristapána, k soudu,“ navrhl foøt.
„Ne, ne, myslím, ¾e by bylo lepší øíct to všechno starostovi. On, jako úøední osoba to mù¾e poslat paketem do Plznì líp ne¾ my, ¾eáno,“ namítl páter Martínek, „a bude to taky èestnìjší!“
„Richtig, to je vono, velebnosti“, potvrdil ten návrh Hirschl, „tøeba dostaneme od eráru nìjakou odmìnu, to se pøece stává, a propijem ji tady na památku toho ubohýho postiliona.“
„Souhlasím, pane Hirschl, ale myslím, ¾e odmìnu pošleme jeho vdovì. Zùstaly jí na krku ètyøi dìti.“, protestoval velebníèek.
„Tak je dohodnuto,“ uzavøel konferenci mlynáø, „já zajdu zejtra na radnici za Krulichem a všechno mu vyklopím. Jenom mi musíte slíbit, ¾e mi ten raport potvrdíte, kdyby mi jako starosta nevìøil!“ Pánové si na to podali navzájem ruce, dopili, zaplatili a rozešli se, š»astni, domù.
Následující støedu dostal plzeòský policejní komisaø tlusté rekomando, které jakoby píchlo do vosího hnízda, a den nato byly provedeny domovní prohlídky u všech tøech podezøelých.
Výsledkem bylo nalezení poš»ákových holínek, které Haloušek ukradl, proto¾e mu jeden z koní, kdy¾ se je sna¾il zastavit, šlápl na nohu a znièil mu jeho baganèe (které se dodateènì našlo na místì èinu), nález balíku s tøinácti tisíci zlatých ve slamníku koèího Kunce a plechovky s deseti tisíci, ukryté spolu s revolverem obìti za trámem na pùdì Šimsova domku v Libyni.
Oba pachatelé se nakonec k èinu pøiznali, byli odsouzeni k trestu smrti a po ètvrt roce Na Borech povìšeni. Je tøeba ještì øíct, ¾e ti ètyøi hrdinové sice ¾ádnou odmìnu nedostali, ale Natha Hirschl dodr¾el slovo a zaplatil to slíbené štìnì plzeòského, které s radostí nad svým úspìchem spoleènì vypili.
A tak tedy skonèil kriminální pøípad plzeòské c. a k. policie, na jeho¾ vyøešení mìla lví podíl malá karetní spoleènost v nejmenším mìstì monarchie.
