Z kamene pramen rodu
Pøátelé!
na lednovém VELETRHU GO a REGIONTOUR 2017 v Brnì Èeská asociace novináøù a publicistù cestovního ruchu-Czech Travel Press se prezentovala i slavnostním vyhlášením výsledkù novináøské soutì¾e pro rok 2016. Zamìøené na regiony v návaznosti k -výroèí Karla IV., -sportu, -nejen gastronomii +k poctì Jaroslava Holoubka.
V kategorii Regiony-nejen gastronomie získal text Olgy Szymanské Z KAMENE PRAMEN RODU = 1. MÍSTO
Ocenìno nemusí být jen to, co je pro urèitý region známé èi typické. Text – o beskydském rodokmenu v popisu zvláštností krajiny, rodových událostí, osobních pro¾itkù a vlastních veršù ke kraji – je oním propojením jedineèný (dle porotcù). Zveøejnìn byl v knize "O lidech v Beskydech, pozoruhodných památkách a pøírodních zajímavostech II" (2016). A proto¾e celou knihu mnozí mít nemù¾ete tady je ukázka. (pozn. redakce)
8 ledna 2017 paní Z. Maléøová v Dobrém ránu s dvojkou-ÈR uvedla knihu PROSTOR SVÌTLA a èetla z ní verše
http://www.rozhlas.cz/dvojka/zaznamy#/2017-01-08/5
* * *
Beskydské údolí Èeladné, obklopeno z jedné strany Ondøejníkem a protilehlými vrcholy Lysé, Smrku, Knìhynì, Velké a Malé Stolové, Noøíèí a vzdálenìjšího Radhoštì pøitahuje mraèna tak, ¾e tu naprší v prùmìru nejvíce srá¾ek v roce. Stejnojmenná obec pamatuje silný odboj proti fašistùm, za který ji mìl stihnout stejný osud jako Lidice. V horní èásti Èeladné je zøídlo a u nìj vedle sebe hned dvì kaplièky. Od nich k polesí Podolanskému i k hranicím se Slovenskem a k Horní Beèvì je území Zadních hor. Zde ¾ili pøedkové po pøímé linii mé matky a dodnes tu ¾ijí i mnozí potomci.
Jejich osudy mì zajímaly v¾dy. Z vypravování a návštìv – našich k rodinám pøíbuzných èi jejich k nám na Podolanky – jsem tušila, ¾e mùj rodokmen poètem pøíbuzných malý nebude. A proto¾e èlovìk má vìdìt, odkud i proè pochází, a proto¾e mám ráda odhalování tajemna, zaèala jsem po pøedcích pátrat, co¾ se stalo pro mne krásným dobrodru¾stvím za jejich osudy v souvislostech. A jeliko¾ na pøelomu sedmdesátých a osmdesátých let mi pátrání šlo pomalu – internet ani mobil nebyly, zaèala jsem hlavnì do Èeladné a Podolanek více jezdit a zjiš»ovat informace. Teprve díky zveøejòování matrik a vstøícnosti odborníkù jsem mohla být v pátrání po pøedcích úspìšná.
Jedna z mnoha rodinných fotografií: Svatba sestry autorèiny babièky. Svatebèané se nechali zvìènit pøed domem Chovanèíkových na Podolankach. Tehdy ještì lidé dùle¾itost obøadu podtrhovali svým sváteèním obleèením.
HORNÍ BEÈVA
Nejstarším mým pøímým pøedkem byl MARTIN CHOWANETZ (1604– 1684) z Horní Beèvy. Synové Jura s Ewou, rozenou Polachovou a Martin s Korabecznou se ocitli v Ro¾novì. Nejmladší ONDRA (1660) s Magdalenou Smetanovou (1663) mìl pìt synù s pøíjmením CHOWANZÙ. S druhou ¾enou Magdalenou, vdovou po J. Zaworkovi, dìti ji¾ nemìl. Jeho syn JOANNES (1698) pojal za cho» Magdalenu (1697) z rodiny Martinaka, zakladatele usedlosti na Martiòáku, pozdìji i zdejšího hostince. S druhou Catharinou, pùvodnì švagrovou, potomky nemìli. Po úmrtí první ¾eny si vdovec bral vìtšinou její sestru èi vdovu po jiném hospodáøi, a to kvùli zaopatøení dìtí i jejího. Mívala èasto stejné jméno jako první ¾ena-dle odborníkù z nostalgie. Z osmi potomkù Joannese a M. pátý ANDREAS (1728) spojil ¾ivot s Rozinou Ondruschakovou (1748), zemøelou pozdìji v Èeladné. Synové mìli pøíjmení Chowanecz. Pìt dcer s pøíjmením Chowanc¾ikowa zùstalo, kromì jedné, na Horní Beèvì.
V souvislosti s touto osadou: pro dìti i ze vzdálených míst a samot nebyla jiná mo¾nost, ne¾li docházet do školy právì na Horní Beèvu. Proto tam i moje maminka chodila a¾ z Podolanek. V zimì dìti do školy leckdy kvùli snìhu a mrazu ani nešly. Jednou, na otázku rodièù, zda i pøes to do školy pùjde, moje maminka odpovìdìla, ¾e to na ly¾ích zkusí. „A jak jsi trefila?“, ptali jsme se. „I kdy¾ byl chodník zavátý a ještì tma, instinktivnì jsem nabrala smìr ke Kociance a do kopce k Umuèenému a pak jsem se u¾ øídila pruhem hvìzdné oblohy mezi dvìma pásy stromù.“ Pravda, do školy dorazila, ale vyuèování u¾ dávno bì¾elo. Po hrnku èaje a svaèinì ji kantor u sálajících kamen vzbudil a poslal zpìt domù. Došla skoro za tmy.
OSADA
A¾ z obrazce Hukvald
hluboký vryp trasy
i sem - do desky údolí,
pak v mìdìné hlínì dní
brázdou prvního pluhu
vleptána hloubka spásy.
ÈELADNÁ
Prvorozený syn Andrease a Roziny JOSEPHUS (1775) se ocitl na Èeladné díky Marinì, rozené Lhotské (1774). Z osmi dìtí zbyly tøi: dcera pøišla do rodiny Mohylových, starší syn ke Kureczkùm, po úmrtí první ¾eny k Janowským. Mladší JOHANN CHOWANC®IK (1801) mìl s Mariannou, rozenou Waschutovou (1804) dvanáct dìtí, poté s Barborou, rozenou Janeczkowou (1813) pìt. Celkem šest jich zemøelo na spalnièky, psotník, celkovou slabost, dusivý kašel. S dcerami pøibyla do rodu jména Butora, Kubatschak, Kassparek, Mu¾ný a Kantor, nevìsty byly od Kureczkù, Rainochù, Maralíkù, Šrubaøù. Z prvního man¾elství syn MARTIN CH. (1828) s Weronikou, rozenou Štierbovou pøivedli na svìt dìtí deset. Dospìlosti se do¾ily ètyøi s pøíjmeními CHOVANÈIK, Chovanèikova. Syn Josef vy¾enil Kuczowy, pozdìji Tkaèzowy, dcery vyvdaly Šmirovy a Bra¾inovy. Otec Johann zemøel následkem „roztøíštìní lebky pádem z mostu“.
Tím poèíná se série nepøirozených úmrtí mu¾ských pøedkù mého rodu.
Leè od zaèátku. Praví se, ¾e ve 13. století v katastru horní Èeladné osada Stareèno zásobovala hajduky, kteøí tu z Kozího hrádku – Koziòca, postaveného na skalnatém ostrohu Malé Stolové, strá¾ili obchodní stezku ze Slezska do Uher. Pùvodní osada dávno neexistuje, ale zaèíná tu záhadné Skalnite. Na jeho okraji pod jednotným názvem Cyrilka stojí zmínìné kaplièky sv. Anny a Leopoldka. Ta zastøešuje pramen, prospìšný pøedevším kojencùm, který nikdy nevysychá, stejnì jako dìtská radost. Takto uctívali ji¾ pohané prameny øek i léèivých zøídel jako¾to dìti matky Zemì, je¾ ona dává lidem. Kdy¾ jsem jako malá chodila s babièkou z kostela v Èeladné na Podolanky, u kaplièek a i na dalších místech polo¾ila kytièky, pak klekla a tiše se modlila. Proè, to jsem nevìdìla. Øekla jen, ¾e na Podolanky musíme jít Strašidelnym udolim a ¾e: „V buøkach èerchmant všecko, co jeho kopytu pøeka¾a a v cestì stoji, na rohy bere a ha¾e, gdì øeka tìèe.“
Odpovìï jsem pozdìji našla v literatuøe. Výše nad kaplièkami pøi pìkném poèasí cestu pøetéká, nyní podtéká, Koøenský potok - Koøenny, a to proudem, který lze lehce pøekroèit a který tu vtéká do Èeladenky. Potok pramení z vysokého vrchu Smrèina, odkud na pouhém pùldruhém kilometru musí pøekonat výškový rozdíl pøes sedm set metrù. Jeho bì¾nì kolísavý prùtok, do nìj¾ nabírá vodu z mnoha okolních míst, se pøi deštích a bouøkách zmnohonásobí. To se pak dolù pøímo øítí. A vlastní, vymletou Koøenskou raztokou valí urvané balvany, kamení, drny a zeminu s keøi i malými stromy – zkrátka vším, co mu stojí v cestì. Tento nejdravìjší potok území v¾dy pøi deštích zavalí jedinou pøístupovou cestu do Podolanek, a¾ se stane neprùjezdná i neprùchozí: naposled roku 1997 pøi povodních, kdy kus silnice i s asfaltem chybìl. Všechno naplavené se v¾dycky odklidilo, ale cesta sama se nijak neudr¾ovala.
POU« - I
Soukolí povozù
¾árem - mrazem zapadává.
Bezbøehost ¾ivé pohøbí
- mrtvolný klid.
Les skutkù
k mýtinì odpuštìní
paprskem odevzdání
osvítit...
Co však vedlo k modlitbám, kladení kvìtin i pøedmìtù na více místech Skalnitého, pøedevším u Škaredeho mostu èi u malé kaplièky na stromì sv. Jana Nepomuckeho? Pøírodní zvláštnost øeky: kromì tzv. Mu¾ikovy duèe (tùnì) na dolní Èeladné, pojmenované po hospodáøi M., bydlícího u ní, byla proti kaplièkám v øece Koòska duèa, pozdìjší úpravou koryta neexistující. Nejen u závalu z Koøenského potoka, ale i nad ním ve více místech se vozkové i pocestní sna¾ili cestu zdárnì projet èi projít. Staèilo však na deštìm zmáèený, prùtokem uvolnìný a proudem podemletý bøeh najet èi vstoupit a – utrhl se. Neš»astníci, zavaleni vozem, konìm èi obojím byli mrtví na místì – to v lepším pøípadì. Pokud spadli do øeky a proud je dosmýkal do Koòské duèe, v jejím víru a v tøímetrové hloubce se prostì utopili. Z ústního podání vím:
Matèin strýc Oldøich Nìmec z Meèové potvrdil, ¾e jeho otec pamatoval na tøicet pacholkù, povozníkù a sedlákù, kteøí ve Strašidelném údolí zahynuli. Z oblasti Podolanek mohli døevo do hutí v Èeladné a Frýdlantu nad Ostravicí vozit jedinì touto cestou. A tak nad Škaredým mostem na levém bøehu u kaplièky sv. Jana Nepomuckého zahynul v zimì Jan Ondrušak st., kterého našli a¾ na vesno (na jaøe). V Tisòavach, kde je šíøka cesty jen pro jedno vozidlo, skonèil pod rafákovým vozem Jan Ondrušak ml. V Èeladence se utopil sedlák Macura s pacholkem i s koòmi. A pod Škaredým mostem v okluku (zatáèce), kde se pøi velké vodì cesta témìø dotýká proudu, v místì zvaném U Ètverhranka zahynul i s koòmi Antonín Pavliska. „Tragedija sa stala v zimì, gdy¾ vezli dluhe døevo na saòach. Skapal Pavliska, pomocnik aj zapøahnuti konì. Oba formani byli divoku vodu splachnuti a¾ do Koòske duèe, druhy kuò zustal utopeny s postrojem, zavaleny kladami v mistì nìštìsti,“ dodal J. Kureèka z Lomiska. Kromì Macury všichni jmenovaní byli ze spøíznìných rodin.
Proto na tato místa vdovy s dìtmi a další pozùstalí chodili a modlili se za duše zemøelých a nìkdo tak èiní dodnes. A ¾e ve Strašidelném údolí opravdu straší, jsem se v dospìlosti pøesvìdèila sama: smìrem do Podolanek jako by mi na høbet skoèilo nìco pøetì¾kého a a¾ ke konci cesty ¾uchlo s chechtotem do vody. Nebo: z lesa pøes pøíkop na cestu hop chlap v èerném mysliveckém obleku s èapkou a puškou – Èerný myslivec. ®e tu v minulosti pobývali hojnì, se ví. Ale teï? A jen jsem na m¾ik odvrátila zrak a pak se podívala opìt na cestu – nikde nikdo!
MODLITBA - II
Kraji mùj:
Za stesk hnízd,
v nich¾ neuhnízdí ptáci,
Za ustrnutí šíje
nad propadlým stropem,
za pamì» šílence,
kdy¾ se k lásce vrací:
jen za chvíli ¾itou
od ráje ku potopì!
PODOLANKY
Ona cesta pøes Strašidelné údolí sem se vine soutìskou mezi Stolovou a majestátným Smrkem. Koneèná autobusu, domorodci zvaná Plucnarka, spadá ji¾ do Podolanského polesí, které je dnes souèástí Chránìné krajinné oblasti Beskydy. Odtud za mostem vlevo zaèíná štìrkovitá cesta do Rakoveho. Po ní kousek výš narazíme vpravo na zarostlý chodník, který pøes lesnatý kopec ústí pod místem zvaným U køi¾a. Coby dìcko jsem chodníkem chodila od i k autobusu i na Plucnarku do koloniálu, kde prodával matèin bratranec Zdenìk Chovanèík. Nahoru vede i cesta revírní (pro auta uzavøena) od Plucnarky smìrem ke Kociance a první odboèkou vlevo. Na místì: U køi¾a stojí mezi ètyømi lípami a døevìným plùtkem litinový køí¾ s Je¾íšem. Kamenný podstavec nese jméno arcibiskupa Fürsternberka a letopoèet 1866. Místo k modlitbì døevaøù ke zdaru jejich práce a i místních: babièka pøi cestì do kostela sem pravidelnì pokládala kytièku. Z lavièky u plotu je pìkný pohled na hájenku s revírem, na chalupy ve stráni i novìjší stavení pro rodiny lesních pracovníkù. I na hotel Srdce Beskyd, k nìmu¾ dojedeme od Plucnarky pod Kocianku, pak vlevo skrze Dešèanku (vìtšinu dnù v roce je tu dešè) a pøes rubisko (místo pro „narubané“ a sta¾ené døevo k transportu na pilu). A cesta na dolinì u potoka konèí u parkovištì. A pohled uzavírá na horizontu høeben Dalièanek a napravo Meèové.
Druhorozený syn Martina CH. JÁN (1870) se o¾enil s Františkou, rozenou Mu¾íkovou (1872), dcerou fojta a hajného z Èeladné, v jeho¾ rodinì pøecházelo myslivecké povolání na syny. Roboty se nebál. Proto uvítal mo¾nost od vrchnosti zalo¾it si hospodáøství výše v horách. A tak u hájovny s revírem v Podolankách postavil svou chalupu a zaèal hospodaøit. Tento JÁN (mùj pradìd) zahynul také tragicky blízko Škaredého mostu. V místì zvaném Lezementy se v nevlídném listopadovém veèeru roku 1914 pod koly jeho povozu utrhl podmáèený bøeh. Našli ho druhý den k ránu mrtvého pod pøevráceným vozem i koòmi, jedním chrèícím. Na prababièku Františku se pamatuji, kdy¾ mì na klínì hladila a pravila: „To su šumne kytky“, (myšleno moje malé no¾ky). Nad chalupou Chovanèíkových pøibyla druhá Antonie a Jana Polachových (bratranec mé babièky) a Marie a Filipa Liškových (mých prapøedkù).
ÈELADENKA
Proud vytepává
tvar koryta:
jediná hodina
mezi psem a vlkem
do chøtánu zahnala
povoz s pradìdem.
Proud dodnes
balvan nevymlel
z mého dna.
J. a M. Chovanèíkovi tu pøivedli na svìt Jana (1900), statného chlapa s vlasy jako uhel a uhranèivým pohledem, kterého jsem oslovovala „stryèku, stryku“. Byl pro mì ale èertem s jízlivým smíchem. Vzal si Mariu, rozenou Nìmcovou (1904) ze samoty Meèova. Její dva bratøi Oldøich a Josef na usedlosti hospodaøili ještì ve druhé polovinì minulého století a chodili za prací i do revíru. V pokroèilém vìku se sem z Meèové pøestìhovali. Jan a Maria mìli Zdeòka (prodavaèe koloniálu), Stanislavu a Jana – všichni tøi jsou na podolanské chalupì dodnes. Poslední z dìtí Josef se stal uznávaným dìtským lékaøem.
Nejmladší z dcer JÁNA CHOVANÈÍKA MARIA (1903), sestra zmínìného Jana, si vzala FILIPA LIŠKU (1894) – to» moje babièka a dìdeèek. Kromì Liboslava mìli MILADU (1932), provdanou za PETRA SZYMANSKÉHO (1928) – to» moji rodièe.
Èas školky a pozdìji prázdnin jsem pro¾ila v podolanské chalupì dìdeèka a babièky. Pod ní na dolinì s potokem jsme na pasinek vyhánìli krávy na pastvu. Ticho, klid, slunko, naveèer se náš zpìv nesl dolinou. Prostì idyla. Od zaèátku šedesátých let minulého století do ní vstoupili skauti – po nich èisto. Pozdìji jsme po pionýrech u¾ museli uklízet, jeliko¾ pasinek patøil k pozemkùm našich rodin. Jednou pøijeli pod levý okraj lesa, který byl z druhé strany ohranièen cestou pro stahování døeva ze Škyvary, vymìøovat pozemek. Travina s jámami, v nich baøina (ba¾ina), odkud jako¾to i z dalších míst v okolí se vozilo bahno do známých lázní Skalka. Pøesto na pozemku zaèali stavìt. Nejdøíve pøízemní budovu a za cestou k potoku chatky: ¾e zabraly vìtšinu pasinku, s tím si nikdo hlavu nelámal. V novém pionýrském táboøe zaèalo být ¾ivo. Na budovu jídelny – klubovny pøibyla dvì patra k ubytování s bytem správce. V pravém úhlu k ní a k pøíjezdové cestì restaurace s terasou. Nad ní pod lesem další chatky. V tomto novém støedisku ®elezáren a drátoven Nový Bohumín bylo v létì plno. Klid ¾ádný. Chodili jsme se tedy v noci koupat do venkovního bazénu (pro mì však mìla vìtší pùvab Škyvarska duèa) nebo k táborákùm. Tajnì! Proto¾e nás brali jako místní, a¾ pozdìji nám povolili chodit na filmy èi poøady umìlcù, kteøí sem rádi jezdili kvùli závìtøí. Kuchynì od nás kupovala mléko, vejce, máslo, tvaroh. Jí jsme prodávali i vlastnoruènì nasbírané hafery (borùvky), litr za 6–8 Kè a pokud za 10, pøidali jsme ještì hrsti hub, abychom si nepøipadali jako vydøiduši. Jednou po pøíjezdu na prázdniny jsme zírali na dvì patra, vyhnaná ještì nad restaurací: to aby staèila kapacita pro ubytování. Stavbì se ovšem zaèaly dìlat vrásky – zaèala se „hýbat“. Vzpomnìla jsem si na slova dìdy v dobì, kdy stavìt zaèali: „To se im zaènì propada»“. Zdivo zpevnily betonové injekce. Pøed lety objekt od ®DNB odkoupil slovenský podnikatel a dal ho svému synovi svatebním darem. Objekt dostal název Srdce Beskyd. Majitel v nìm poskytuje ubytování a stravování, ale neopravuje ho. Proè, tušíme.
K Liškovým jezdili pøíbuzní z rodin na návštìvy, hlavnì na tzv. pracovní. S nimi jsme vyšli do Škyvary a¾ k prameni potoka, kolem nìj¾ rostly lesní voòavé jahody. Nebo jsme s kravami, kolem cesty smìrem na Staré Hamry na Paluchu i dál k Bøestovemu èi a¾ k Trojaèce, pomáhali pøíbuzným sbírat houby a hafery (borùvky). U Paluchu a smìrem k Samorostlemu jsme vìdìli o tajemném lesním jazeru se stropním propletencem vìtví, ¾e jimi nepronikl ani paprsek, kde strašil basrman i lulkaòa. Za¾ila jsem však u nìj nádhernou koupel jelenù a poprvé uvidìla krásného dvanácteráka. Proto¾e bylo málo sušeného sena z louky u chalupy, chodili jsme hloubìji do lesa na ®aèku, kde tu dìda na pronajaté louce kosil trávu, kterou jsme sušili. Pak jsme seno po svých nosili v loktuších, jindy se nalo¾ilo na ¾ebøiòák a dovezlo a¾ do stodoly. Kdy¾ „šla buøka èi dešè“, byla samozøejmost pomoci u chalupy shrabovat seno do kop – my Chovanèíkùm, oni nám. Deset generací rodu s ba»ovským poètem devadesáti devíti pøedkù po pøímé linii a s násobkem pøíjmení pøivdaných a pøi¾enìných.
Pøíjmení CHOVANÈÍK se v nejvìtším poètu vyskytuje dnes na Frýdecko-Místecku a Ostravsku. Je reálný pøedpoklad, ¾e vìtšina nositelù souèasného pøíjmení CHOVANEC – CHOVANÈÍK v tomto kraji pochází z jediného koøene CHOWAN(E)TZÙ.
K SAMOROSTLEMU
Hledíme pøíkøe
na pøíkrou pìšinu,
po ní¾ dere se náš dech
tím výše,
èím hloubìji pod námi
skryté tajemství pokladù.
Tušíme...
PØÍBUZNÍ
Spøíznìnost s rodinami Jana Polacha (pùvodní chalupa nad podolanským revírem), Oldøicha a Josefa Vašutových (dolní hospodáøství na Plucnarce) a Františka (Francka) Oprštìného (horní chalupy na Plucnarce) i s Oldøichem a Josefem Nìmcovými (z Meèove) máme dolo¾enu. Stejnì se vzdálenìjšími rodinami z Umuèeného i Samorostlého. A také s rodinami – by» „z druhého kolena“, ale stejnì dùle¾itými – Strnadelových a Olivkových z Èeladné.
STRNADELOVI
Nejstarší dcera mého pradìdeèka Jána Emilia (1894), do ní¾ se zahledìl pacholek Filip, ale musel rukovat do války, se provdala za Rudolfa STRNADELA (1889) na Èeladnou. Ten zde brzy po svatbì zaèal pùsobit jako pomocný hajný v myslivnì v horní èásti obce. Díky otci své matky Janu Konwiczkovi se pozdìji stal samostatným hajným ve Starých Hamrech. Hájovna však vyhoøela, a proto se s rodinou ocitl v Ostravici. Dle dekretu se myslivecké povolání v rodinì K. a pota¾mo i S. dìdilo po právu. V ka¾dé z deseti generací Strnadelù se rodilo hodnì dìtí. Jako by jejich rodièe vìdìli, ¾e vìtšina jim zemøe buï v nìkolika dnech, týdnech èi v pøedškolním vìku: èasto na vrozenou slabost, „hlínu tuberkulosního pùvodu“, neštovice, záškrt.
Na Starých Hamrech jsem u Strnadelù byla jednou s babièkou. Pøed stavbou pøehrady Šance si pamatuji hotel Du¾í, kde jsme se obèerstvovaly. Moje maminka pak i to, jak si zde s Maruškou Du¾í, dcerou osvíceného hostinského, hrávaly pod stolem. V dospìlosti jsem na Starých Hamrech navštívila potomky rodiny v rodinném domku. Vzpomínky na hájovnu se mi vracely, kdy¾ jsem pozdìji byla se svým bratrem u jeho spolu¾áka v náchodské myslivnì, která dodnes stojí na zaèátku tamìjšího pøírodního parku Montace. Otec spolu¾áka v nìm dìlal správce, a tak jeho syn pyšnì øíkal, ¾e táta je myslivcem. Pøi jedné ze svých návštìv Náchoda, kde jsme bydleli do mých tøinácti, jsem zašla i k myslivnì: oveèky i kozièky, pod lesem srnky – pøipomnìlo mi to døívìjší návštìvu myslivny. Zároveò návštìvu myslivny podolanské, dnes zpìt majetek církve. Byla jsem v ní s babièkou o Vánocích a pøipadala si jako v pohádce: nad venkovním vchodem i nad dveømi do hlavního pokoje v prvním patøe paro¾í, po schodišti a v pokojích koberce, kachlová sálající kamna, vonící jedlièka s ozdobami a pro mì kolekce èokoládových bonbonù.
Nejstarším záznamem, vázajícím se prokazatelnì a pøímo k rodinì Strnadelù, je zápis o uzavøení sòatku mezi Mathiasem Kowalskym z Místku a Catharinou, dcerou Pauli STYRNADLA z Èeladné z roku 1668. Jméno kolísalo mezi STYRNADEL – STERNADEL – STRNADL, aby se po ètyøech stech letech ustálilo na STRNADEL. Nestor Paulus (Pawel) STRNADL zemøel roku 1677 právì v Èeladné a z matrik vyplynuly osudy jeho potomkù i jiných toho jména, kteøí ve druhé polovinì 17. století ¾ili pøedevším tady a v blízkém okolí. Lze proto právem soudit, ¾e historie pøíbuzných S. zaèala právì zde po skonèení tøicetileté války nebo ji¾ bìhem ní.
BEZE SLOV
Myšlenka na pøedky:
byli - nejsou
Krajina mých pøedkù:
byla - bude.
Navìky.
OLIVKOVI
Mladší dcera pradìdeèkova Josefa (1898), na ní¾ si Filip po návratu z vojny myslel jako na „náhradu za ztracenou lásku“, se také brzy provdala, a to za Josefa OLIVKU na støední Èeladnou. Rodinì patøila vìtšina pozemkù na Pasekach s chalupou a hospodáøstvím – k nim dnes dojdeme od hostince Knìhynì pøes most a vzhùru cestou. Pozemky, shora ohranièeny lesem, táhly se širokým svahem a¾ k toku Èeladenky. První zmínku o Olivkových najdeme ji¾ v nejstarší gruntovní knize obce. Zakládajícím párem byl Urban OLIWKA (narozen 1595) a Anna (pøed r. 1610). Z dalších generací napøíklad Jakub O. (1754–1819) bojoval na Moravském poli: v zápisu k této události je s dalšími pro chrabrost oznaèen jako „zaslou¾ilý voják od regimentu hrabìte Colloredo-Mansfelda“. Na zmínìném gruntu hospodaøil pak Josef – ne sice prvorozený, ale ostatní bratøi pracovali ji¾ napøíklad jako dìlníci, slévaèi, horníci apod. Josef s Josefou mìli Miroslava (bratranec mé matky), který na gruntu zùstal: dnes tu jeho potomek chová na ètyøicet býkù.
Kromì dcery Vlasty mìli Helenku. Ta se sòatkem s Rudolfem Magnuskem ocitla v nejvìtším gruntu dolní Èeladné (dnes za ¾eleznièní tratí). Magnuskovi jsou zaznamenáni ji¾ v první katastrální mapì obce. Rudolfùv otec Josef ve vlastním Lomisku v Opalencu tì¾il godulský pískovec pro opravu budov, ohradních zdí pozemkù svých i sousedù. Zároveò jako osvícený hospodáø vytesal z jediného kusu kamene, vèetnì podstavce a èásti pro osazení, kamenný køí¾. Umístil ho v cípu u východní meze svého pozemku pøi cestì ke stavení – k poctì svého bratra, který se nevrátil z války, a jako díkuvzdání za udr¾ení vlastního rodu.
Dnes kolem køí¾e vede tak zvaná Valašská stezka k BRC. V dobì, kdy jsem od zaèátku devadesátých let pomáhala organizovat Mezinárodní sochaøské sympozium v Hoøicích v Podkrkonoší, jsem o rodovém kamenném køí¾i na Èeladné ještì nevìdìla.
Od nejstarší, tj. dvanácté generace, se pøíjmení OLIWKA nejdøíve mìnilo na OLIWCZAK, aby se pozdìji ustálilo na jménu OLIVKA.
Naše chalupa v Podolankách stojí dodnes a poblí¾ vede trasa na vrchol Smrku. Z køí¾e cest na dolinì je stejnì daleko na Èeladnou jako do Starých Hamrù, do Ostravy jako do ®iliny, k Pustevnám a k Radhošti jako do muzea v pøírodì v Ro¾novì pod Radhoštìm. Mnohde ¾ili moji pøedkové, od nich¾ jsem se nauèila vá¾it si práce, ctít pøírodu a rozumìt jejich tì¾kému údìlu. Proto Zadní hory s tìmito místy zùstanou nejkrásnìjšími v mém srdci, kam se stále vracím.
A v pralese duše mé
Zpìv
kamene
z pramene
(Básnì jsou z básnické sbírky autorky textu – RYTINY, 2011.)
Olga Szymanská
