Tady a teï
U¾ vím, proè mùj mu¾ tak miluje skály. Rozumím tomu èím dál víc.
A rozumím tomu, ¾e s tím souvisí jeho potøeba samoty. Kdy¾ se ocitnu na skále nebo pøímo v horách, také se poka¾dé sna¾ím si tu najít pár minut jenom pro sebe. Stoupnu nebo ještì lépe sednu si na vrcholek skály a nechávám na sebe pùsobit bo¾skou scenérii, kterou mám pøed oèima. Nádherný výhled zkombinovaný s pocitem vítìzství, ¾e jste dobyli vrchol, je opojný svou intenzívností. Jako byste se dotkli nekoneènosti. Jen na okam¾ik – ten pocit za chvíli zase zmizí.
Skály v sobì mají obrovskou energii. Studenou, klidnou a uvolòující. Stojí si tu poøád, a» se kolem dìje cokoliv. Dotýkám se kamene a zkouším ho cítit, vnímat jeho sílu. Nedýchá, nevyzaøuje tu ¾ivotní pozitivitu, kterou sálá strom, ale to nevadí, kámen ze sebe vyzaøuje nìco jiného. Jistotu. Pevnost. Trvalost. Je to pevný bod v jinak se mìnícím svìtì, kotva v klokotajícím spìchu, která vás zasekne v èase a poskytne oporu. Tahle skála tu stejnì stála pøed sto lety a pøed dvì stì lety a chodili po ní jiní lidé a podobnì jako já si pøedstavovali, co bylo pøedtím a co bude potom.
A ta skála to celé jen tiše pozoruje a a» se dìje cokoliv, nehne se ani o píï. Stojí tu a shlí¾í dolù do údolí s pevnou jistotou, ¾e tak to bude i zítra, zatímco vy se tady pino¾íte, honíte se za nesmyslnými cíli a celou dobu se bojíte, ¾e ztratíte nìco, na èem vám zále¾í. A pak pochopíte, co to všechno znamená. ®e tohle je pøece to dùle¾ité tady a teï, o kterém se poøád mluví. Zrovna se mi to podaøilo uchopit! To je tedy ten základ všech esoterických myšlenek, pilíø meditace, základ poznání sama sebe. Teï u¾ to umím také. Jsem tady a teï. Já a tahle skála. Já a vítr, který mi do tváøe dýchá pøítomnost a pomáhá mi pochopit, ¾e i v tomhle závodì je nejlepší zlatá støední cesta: být nejen ukotvený se skálou tady a teï, ale zároveò i ¾ivoucí s vìtrem.
Nìkolikrát se toho nového pocitu zhluboka nadechnu. A pak to zase jde jít dál, s hlavou vyèištìnou od všech marných zbyteèností. Odlepím nohy a pokraèuju v cestì. Klid, který jsem tu naèerpala z pevnosti kamene, ve mnì zùstává jako jistý støedobod, jádro mého já. Vìøím, ¾e teï mi všechno pùjde zase o kousek lépe, o kousek snadnìji…
Tady a teï
