Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Akvaristická romance
Jednou mì a kolegu Mirka zanesly slu¾ební povinnosti do sklárny, kde se ještì vyrábìlo. Mirek byl prima chlap. Vejtr¾ník, dobrák, ale nikdy ne podrazák. Jen si nekomplikoval ¾ivot malièkostmi.
V první hale jsme šli kolem nìkolika sklenìných koulí, do kterých se dávají kvìtiny. Mirek ale usoudil, ¾e to by bylo parádní akvárko. Nic nedal na moje pøipomínky, ¾e je to slabé sklo, které nevydr¾í po napuštìní tlak. A tak se stalo, ¾e kdy¾ jsme odjí¾dìli, byl v autíèku vzadu jeden ten kousek pod dekou ulo¾ený.
Ještì po pøíjezdu k nìmu jsem ho varoval. Ne, bylo po jeho. V podkroví, kde mìl svùj pokojík, se uvelebila nádr¾ doprostøed stolu.
Druhý den jsme jeli k jeho bratranci, který obchodoval s rybkami a ostatními akvaristickými potøebami pro osazenstvo. U¾ ten nákup byl originální. Mirek vzal kyblík, co si pøivezl, sí»ku a lovil, co se mu líbilo. Zaplatit slíbil, ¾e a¾ vymlátí. S takovou jsme odjeli na hájenku a vše krásnì aran¾ovali. Skuteènì to bylo tak krásné, ¾e jsem snad a¾ zaèal závidìt.
Ubíhaly dny, rybkám i rostlinám se daøilo a Mirek se mi zaèal vyšklebovat, ¾e jsem mohl tu krásu mít taky.
Sedl jsem jednou v kanceláøi k uzávìrce a rozkøièel se telefon. Na druhém konci se ozvala do nepøíèetnosti na¾havená Mirkova pani. Nejvíc shánìla, kde ten mizera je. Nemìl jsem tušení. Hledat jeho bylo jako hledat rybku v pøehradì. „Tak hele, koukej sem mazat ty. Beztak jste to zpytlíkovali spolu. A vem si holinky!“
Nevìdìl jsem co se dìje. A¾ po pøíjezdu mì ohromila katastrofa. Ze stropu nad sporákem v kuchyni a ještì na nìkolika místech kapala voda. Nejprve jsem se ujistil, ¾e hospodynì není nìjak ozbrojená a pak sebral odvahu jít nahoru.
Po podlaze na mokrém koberci poskakovaly chudinky rybky mezi støepy nádoby. Zaèal jsem tedy na záchranných pracích u rybek.
Do toho se vmísil další sled velice hlasitých a na Mirkovu hlavu dopadajících lamentací. Tak jsem v tichosti skoèil do trabantíka a upaloval na polesí. Mo¾ná to nebylo ode mne zrovna fér kámoše v tom nechat. Ale já ho varoval.
Druhý den se Mirek dostavil nezranìný a v jeho obvykle dobré náladì. Nijak jsme to neštìstí radìji nerozvádìli.
Asi za ètrnáct dní se pøivalil Mirek do kanceláøe a s bezelstným úsmìvem nahlásil.
“Vidíš, nic jsem nekupoval, po hubì nedostal a tady je šek od pojiš»ovny.“
V jeho ruce s hastrmanskými prsty se naparovala slo¾enka na docela slušnou èástku. Prý pojištìní domácnosti. Opatrnì jsem se zeptal, nedìlá-li tam nìjaká sestøenice. Prý ne, ale kámošova tchynì.