Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pepka
Všechno zaèalo na rozsochatém smrku v Pejkarovníku. To bylo krásné údolí ve kterém protékal Jankovský potok pod Seno¾atskou cihelnou. Mo¾ná, ¾e tam kdysi stával mlýn, ale urèitì tam zaèínal náhon na Jankovský mlýn. Voda èistá a plná ¾ivota. Pøes potok vedla lávka na Hroznìtickou stranu. V samotném stavu se prohánìly hoøavky duhové. Býval tu kdysi domov i velevruba, naší èeské perlorodky, na kterou byla hoøavka vázána. Její jikrnaèka klade jikry do lastury ml¾e a vylíhlý potìr pak nìjaký èas ¾ije na jeho ¾ábrách. Urèitì to bylo bydlištì úhoøù z ®elivky. Taky mnoho støevlí, potravy vypasených pstruhù, skoro doèerna vybarvených potoèákù. Pìkní tloušti tam postávali ve stínu potmìchutì a olší. Pod kameny špuláci-vranky a minohy. To jsou larvy mihule. Ta nepatøí mezi ryby, ale kruhoústé a tak má také rozdílný vývoj. Z jiker se vylíhnou larvy, které nemají oèi. Místní jim øíkali nekoukavý. Z tìch se vylíhla teprve dospìlá mihule. Ale obì tyto formy byly bájeènou nástrahou na úhoøe. Jen jim v tom konkurovala ouklejka pruhovaná. K tomu celá armáda šídel, vá¾ek a chrostíkù. Vzácností nebyli poøádní raci, klepetáèi, v dìrách vyhloubených v jílových bøezích. A tomu všemu vládla vydra, která zde našla jedno z posledních útoèiš». Nedo¾rané zbytky ryb, které jsme mo¾ná nìkdy zahlédli, ale nikdy nechytili, to dosvìdèovaly. Celou tuhle krásu od shora zaèínala rozlehlá tùò a nad ní starý, do široka roztahující vìtve u¾ odspoda, smrk, mohykán. A také to byl mùj revír.
Nemohlo mi utéct, ¾e právì na tom rozsocháèi se usadil párek poštolek. Prozradily se køikem. Vìtve tvoøily ¾ebøík a tak nebyla problémem kontrola jejich domácnosti. Ale nechtìl jsem je èasto rušit. A¾ kdy¾ se z hnízda ozval køik malých hladovcù probìhla jen letmá kontrola. Na hnízdì se tetelily dva chomáèky vaty a jedno vajíèko. Rychle jsem zmizel a tak staøí ani tu návštìvu nepostøehli. ®e bude u nás další obyvatel bylo nabíledni. A¾ kdy¾ se zdálo, ¾e mladí protøepávají køídla jsem se rozhodl pro akci.
Do trièka jsem pøes hlasité protesty mladých i starých dal to vìtší mládì a hybaj dolù. Skrze prachové peøí u¾ hezky prorùstalo peøí èervenohnìdé. I spáry dokázal zajatec pou¾ít. Jen¾e nic platné, octl se na mojí pùdì ve velké kleci a dostal jméno Pepka.
Zaèala sháòka potravy. ®í¾aly, kobylky, kousky masa to všechno by bylo nestaèilo. Našel jsem bájeènou náhradu. Rybník Koèièák se jen hem¾il møenkami a v potoce se do ponoøeného košíku dalo nachytat dost støevlièek. Mùj vìzeò rostl jako z vody po té potravì z vody. Velice rychle jsme se skamarádili natolik, ¾e létala po dvoøe, sem tam si nìco popadla a na zavolání poslušnì pøilétla.To po dobu, kdy¾ jsem byl doma. Jinak byla na pùdì odkud ulétnout nešlo.
Tak pøišly prázdniny a s nimi pøesun do Kamejka.
Pepka musela do auta v malé kleci. Její pøízeò by asi dost komplikovala šoférovi ¾ivot. Pova¾ovala to za urá¾ku. Ale nakonec se ta klec stala jejím noèním obydlím. Pøes den létala venku a nejen po dvoøe.
Chodila se mnou na ryby na loïku. Dovedla mì a¾ na místo. Kdy¾ jsme dojeli na flek, sedla na bortu a èekala. Z domova u¾ tuto pochoutku znala. Horší bylo rybku vytáhnout a chytit do ruky. Byla tak pohotová, ¾e jí nedìlalo problém tøepetající se koøist chytit ve vzduchu. Potom si jí nechtìla nechat vzít. Dva a¾ tøi úlovky zpracovala pøímo na loïce a pak rybku popadla do spárù a letìla domù.
Její slabostí byly myšky. Dokázala na dvoøe vyèkávat a¾ myšák vylezl. Potom bleskovým útokem do nìho za»ala drápy, ale hned se do nìj nepustila. Nejdøív se s ním pøilétla pochlubit. Polo¾ila myš na zem komukoliv, ale já mìl pøednost, k nohám.
Této její vlastnosti nesmlouvavého myšilova jsme s dìdou zneu¾ili. Ze støechy nebyl problém sundat pár tašek. Na latích mìla Pepka nádherný posed. Vidìla co se na pùdì dìje. Myší tam bývalo dost. To sedìla jako socha, najednou se sklopila mezi latì a zmizela. Ve chvilce u¾ nesla ukázat co chytila. Kam se na ní hrabaly koèky.
To odevzdávání koøisti se mi jednou nevyplatilo. Oba dva, tedy já a Pepka, jsme si na sebe dopálili babièku. Skoro dva dny s námi nemluvila.
Pøijela nìjaká návštìva. Babièka naklidila a navaøila parádní obìd. Všichni zasedli ke stolu a proto¾e bylo teplo bylo dokoøán otevøené okno. Do všeobecné pohody najednou oknem zašumìlo a na stùl, proto¾e já venku nebyl, pøistála Pepka s myší. Pøišla mi jí ukázat. Byl z toho poøádnej mazec. Mìstskou paní jsme z myši pomalu omývali a obìdvala na verandì. Nevìdìla chudák, ¾e tam mùj lovec myši ukazoval mnohokrát.
Potom si to Pepka rozlila u dìdy. Ten byl pyšný na párek krásných ještìrek na zahrádce. Obzvláš» sameèek záøil smaragdovou zelení. U¾ byly na okukování zvyklé. Jen¾e se stalo, ¾e kdy¾ zase kohosi vedl ještìrky ukázat, sedìla na jejich místì Pepka a ze zobáku se jí mrskal ocásek zeleného sameèka. To bylo na dìdu pøespøíliš. Popadl koštì a milou poštolku pøetáhl.
Po této lekci jsme jí u¾ nevidìli. Pro mne zbyly vzpomínky na milého spoleèníka.
Pamìtníci, vzpomínejte!
