Øídím. Uhnìte!
Øidièák mám u¾ dvacet let, ale kilometrù jsem najezdila asi tolik, co zvládne divoèejší dítì na kolobì¾ce. Tak¾e kdy¾ se ukázalo, ¾e ve svém novém zamìstnání budu muset øídit slu¾ební vozidlo, jásala jsem jak vegetarián nad vepøovou kýtou.
Ka¾dá cesta je pro mì silný adrenalinový zá¾itek. Úplnì stejnì jako jízda na horské dráze, jenom neblinkám. Ale ten strach v mých útrobách, ne¾ vyjedu, to je termitištì mo¾ností, co všechno se mi mù¾e stát: ulomím si podpatek o pedál, probourám se do nádr¾e fekálního vozu, pøejedu policajta na pøechodu pro chodce, budu navìky bloudit v holešovických jednosmìrkách, omylem zacouvám do proskleného vchodu Èeské národní banky a další podobné øidièské noèní mùry…
Abych se alespoò èásteènì svého strachu zbavila, peèlivì si ka¾dou jízdu plánuju: naneèisto si projedu cestu na street view, zjistím otevírací dobu všech obchodní center cestou, pak zkontroluju stav auta – hlavnì jestli jsou doplnìny ¾výkaèky a zda rtìnka pøe¾ila to poslední vedro.
Druhý den radìji vyrá¾ím o pùl hodiny døív. Ještì ¾e tak. Na silnicích je totální blázinec, všechno je úplnì jinak. Všimla jsem si toho u¾ po pár kilometrech, ale teï mám jistotu. Street view je na starou belu, tady v té zatáèce by mìl stoprocentnì jet tmavì modrý náklaïák, pamatuju si to pøesnì, sna¾ila jsem se vèera vyluštit nápis na jeho korbì. Místo nìho se tu øítí ¾lutej cyklista. Sakra, to zas budu mít zpo¾dìní, zatím se bojím pøedjí¾dìt. Jízda je to ale pøesto pøíjemná, ostatní øidièi mì vesele zdraví blikáním, nìkteøí i troubí. Oplácím jim pozdravy a mám z toho dobrý pocit.
Na benzínce prekérka. Jediný volný stojan je ten vpravo, tak se tam hrnu. Jenom¾e ejhle, abych mohla pou¾ít pistoli pro kamiony, potøebovala bych nejdøív k tomu víèku od nádr¾e granát. Tak co teï, budu muset vycouvat a zajet jinam. Potím se jak zimní medvìd na výletì v Egyptì, všichni na mì èumí, na blondýnu. Ááále! Poklesne jim èelist, ¾e se trefím, nic nezbourám, natankuju a dokonce zaplatím kartou s pinem (na první pokus!) za správný stojan. Jsem prostì ú¾asná! Všichni zírejte! Nesu se zpátky, po èerveném koberci, klapající podpatky hustì dotváøí atmosféru, sednu si a … nejede to. Vlezla jsem si automaticky na místo spolujezdce, jak jsem zvyklá. No, dobrá, budu tedy chvíli pøedstírat, ¾e cosi hledám v pøihrádce palubní desky a jakmile se uklidním já i všichni ostatní, nenápadnì si pøelezu na místo øidièe. OK? Cestou rozdám pár úsmìvù fandícím fotografùm a pokraèuju v jízdì.
®lutý cyklista mezitím ujel, u¾ mì nezdr¾uje, tak cesta pìknì odsýpá. V poøádku se vracím domù.
Huráá, pøe¾ila jsem! Je to ú¾asná euforie, kdy¾ se mi podaøí trefit zase domù. Zpoèátku jsem to mìla s policejním doprovodem, ale teï u¾ jsem velká holka. Øidièka!