Mezi námi „umìlci“
Umìní, hlavnì malíøství, sochaøství èi lidová tvoøivost, mì poka¾dé pøivádí v ú¾as a dokonce ve mnì budí tichou závist nad dovedností a talentem tvùrce. Kdybych mìla sama sebe bez jakékoliv zaujatosti ohodnotit, spadla bych mezi kulturní barbary bez hlubších znalostí, mající však k umìní lásku. Jenom s tím moderním si nìjak nerozumím. Po pravdì, mám toti¾ ráda jasno a usilovnì pøemýšlet, co chtìl autor øíci, mì u¾ zmáhá. Tím ale nechci v ¾ádném pøípadì moderní umìní zneva¾ovat. V¾dy» pøece mù¾e oslovit a potìšit spoustu jiných lidí, kteøí stojí v umìleckém cítìní o pár stupínkù výše, ne¾ já. Vztah k umìní se projevuje ji¾ v raném dìtství. Já sama jsem to štìstí nemìla, ale moje kamarádka ano. Ta toti¾ díky malíøství u své dvouleté dcerky Terezky poznala, èím se jednou holka bude ¾ivit. A ani ke svému poznání nepotøebovala odborníky, èi psychology.
Kamarádka odjela jednou ráno do práce a doma zanechala man¾ela s ji¾ zmínìnou dcerkou. Terezka byla napapaná, spokojená, mìla na sobì rù¾ovou noèní košilku s volánky, hezky si hrála v postýlce a broukala si nìjakou písnièku. Toho vyu¾il tatínek a zaèal se vìnovat svému koníèku – poèítaèùm. Vesele brázdil po vlnách internetu a svìt pro nìj pøestal existovat. Nevšiml si ani zmìny Terezèina chování. Písnièka ustala a místo ní se ozvalo:
„Tatíí, eé!“
A tatínek nic. Terezka se ozvala znovu, opìt se jí však nedostalo potøebné péèe. Potom u¾ se nedalo nic dìlat a zapracovala matka pøíroda.
„Jéje, jéje, to je ale hezká hromádka,“ pomyslila si Terezka. Chvilku si hromádku zvìdavì prohlí¾ela, potom do ní hrábla a ona byla kupodivu mìkká a tvárná. A dokonce se s ní dalo malovat jako s pastelkou. V malé Terezce se probudily malíøské vlohy a dala se pilnì do práce. Na celé zdi za postýlkou vytvoøila nevšední a zajímavou malbu, která vysoce pøevyšovala bì¾né schopnosti dvouletého dítìte. Po mìkké hmotì nìkolikrát uklouzla, ale nevzdala to. Malovala a malovala. Kdy¾ u¾ nebylo pomalu kam, napadlo Terezku, zda by ta nová pastelka nebyla také k jídlu. A ¾e to byla ji¾ odmala poctivá ¾enská, nacpala si do pusinky hned celou hrst. Dobré to však nebylo!
Zaèala, chudinka, øvát, jako kdy¾ ji na no¾e bere, prskat a plivat, aby se té strašné a smradlavé vìci zbavila. To koneènì zvedlo tatínka od poèítaèe a rozbìhl se k Terezce. A zaèal kolotoè! Všechno muselo být uvedeno do poøádku, ne¾ se maminka vrátí domù. Jen¾e práce bylo tolik, ¾e to nestihl a jeho drahá polovièka pøišla právì do nejlepšího. Další prùbìh si jistì dovedete pøedstavit sami, vèetnì vymalování celé kuchynì a dlouhodobé tiché domácnosti. Bouøka se èasem pøehnala, nad man¾elstvím kamarádky zaèalo zase svítit sluníèko a Terezka se v dospìlosti skuteènì stala uznávanou a ¾ádanou výtvarnicí.
Umìní nejenom zušlech»uje, potìší oko a duši. Dá se s ním za¾ít také legrace. A právì tohle se stalo i mnì v dobách studií. Domù bylo daleko, a proto jsem musela zùstávat tøi víkendy v mìsíci na internátì. Na víc kapesné nestaèilo. Ale kamarádka Vlasta bydlela v Janovicích nad Úhlavou. Jezdila domù ka¾dý týden a nìkdy mì brávala mì s sebou. Vlastina maminka byla pravá chodská hospodynì, a kdy¾ jsme pøijely, v¾dycky byly na stole chodské koláèe s mákem, tvarohem a povidly, peèený kohout nebo jiná drùbe¾ a spousta dalších dobrot. Mìla ohromnou radost, jak nám chutná a nám po internátní stravì chutnalo v¾dycky znamenitì.
Díky Vlastì jsem poznala celou Šumavu a chodský kraj s jeho hrdinou Janem Sladkým Kozinou. Hrdý kraj stateèných lidí, obdaøený pøekrásnou pøírodou. Kraj, kde se doposud ctí tradice a zachovávají staré zvyky a obyèeje. Nejvíce na mì zapùsobily Doma¾lice. Jak se zpívá v té písnièce, opravdu sú hezké mesteèkóó, je tám pivováár, dobrý piveèko. Mìsteèko je z obou pøístupových stran chránìno bránou a odvá¾ní Chodové se svými psími druhy støe¾ili dobøe nejen hranice, ale i svùj domov. Snad u¾ jenom zde mù¾ete ještì potkat opravdového ponocného. Jako za starých èasù obchází ka¾dý den se svým vìrným psem doma¾lické námìstí, jeho¾ dominantou je 56 m vysoká, naklonìná, bílá kruhovitá vì¾. Dobovì obleèen odtrubuje a odzpìvuje pùlnoc. Tohle šumavské mìsteèko mi prostì uèarovalo a pøipadala jsem si jako v jiném, mo¾ná i lepším a upøímnìjším, svìtì. Jen¾e nejsou jenom Doma¾lice, je i spousta dalších míst. Tøeba Klatovy, mìsto tulipánù a katakomb, anebo Klenèí, které vešlo v obecnou známost jednak jako jedno z center chodského povstání, ale také svou pøekrásnou obrazovou galerií. A právì zde jsme se s Vlastou dostaly do konfliktu s veøejným mínìním a morálkou.
Ona nás toti¾ zase napadla taková pitomost a hned jsme ji také provedly. Jak jinak, mládí je pøece nápadité, rychlé a neztrácí èas. V té dobì se pou¾ívaly školní sešity s deskami polepenými èerným papírem. Byl mìkký a mohl se snadno odtrhnout. Natrhaly jsme prou¾ky rùzných velikostí a polepily si s nimi zuby. Já to vzala pøes celý chrup ve stylu hrábí, Vlasta si pro zmìnu vylepila celé horní patro. Kdy¾ se na vás taková vylepšená pusa usmìje od ucha k uchu, vypadá to opravdu hroznì. To radši polo¾it penì¾enku na chodník a utéct. Ale my jsme si øekly, ¾e se budeme na lidi schválnì co nejvíce usmívat, v¾dy» na svìtì je pøece tak krásnì!
Pøi vstupu do areálu jsme se smály na celé kolo a zdravily hlasitì a zdvoøile všechny návštìvníky. Odezva nás nezklamala. Rázem jsme se staly støedem pozornosti a ostatní dospìlí to rozhoøèenì komentovali:
„No, podívejte se, to je dneska mláde¾! ®e se ty holky nestydí, to my jsme za našich let takoví nebyli. Marjáápanno, kam ten svìt jenom spìje! Kdo ví, co jinak dìlají, a ještì nám budou kazit naše dìti.“
Mìly jsme z toho srandu a pokraèovaly vesele dál do galerie. Krásné obrazy nás však opravdu zaujaly a my jsme se od nich nemohly odtrhnout. Umìní nás doèista pohltilo a na naše zuby jsme doèista zapomnìly. Ovšem dvou mladých a hezkých sleèen – ostatnì, která mladá holka není hezká, ¾e? – si všiml starší, kulatìjší pán, jemu¾ u¾ šedesátka urèitì klepala na dveøe. Avšak obleèen byl podle poslední módy a velice elegantnì. Pøistoupil k nám zezadu houpavým krokem a pravil s mlsným, smyslným úsmìvem:
„Dobrý den, sleèny. Líbí se vám ty obrazy? Jestli¾e ano, mohli bychom si o nich nìkde v klidu popovídat. Rád bych vás nìkam pozval, abychom prodiskutovali umìlecké cítìní a estetiku.“
„Ó ano, velice se nám líbí. A kde bychom si s vámi o tìch obrazech mohly popovídat?“ odpovìdìly jsme zdvoøile a mile se na nìj usmály.
Pán strnul, na svùj prvotní úmysl zcela pozapomnìl a zaèal nadávat:
„Vy chuligánky jedny, (chuligán bylo tehdy hanlivé oznaèení pro mladého èlovìka zralého na kriminál) já se zajímám èistì o umìní a vám není nic svaté. Vy zneva¾ujete tuto galerii a ze mì si dìláte jenom srandu. Máte mì snad za vola? Ale já vás nechám vyvést, tady nemáte co dìlat! Zavolám na vás policii!! A» si vás odvedou!“ zaèal pán mezi tou nádherou vztekle vyøvávat.
Bohu¾el se k nìmu pøidali i ostatní návštìvníci galerie, kteøí se rovnì¾ cítili ura¾eni a dotèeni naším naprosto nevhodným chováním. Situace se stala neudr¾itelnou, a tak jsme pro jistotu zvolily ten nejstarší a nejosvìdèenìjší zpùsob záchrany. Vzaly nohy na ramena. Kdy¾ u¾ jsme byly v bezpeèí, tak jsme se všemu dosyta nasmály. Jenom jedna vìc nás mrzela. ®e jsme nevidìly všechno. Chtìly jsme to sice napravit, ale nenašly jsme k opakované prohlídce Galerie Klenèí u¾ odvahu. Co kdybychom tam opìt potkaly nìjakého „znalce umìní?“