Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Televizní striptease
U¾ jsem to nìkde vyprávìl, ale na ¾ádném blogu. Snad mohu opakovanì. Je zaèátek šedesátých let, tehdejší Èeskoslovenská televize, Mìš»anská beseda ve Vladislavovì, velké studio dole.
V tom èase se na západì velmi rozmohlo, podle našich ideologù odporné a poni¾ující svlékání ¾en v noèních podnicích. Ka¾doroènì vyjelo nìkolik socialistických novináøù a za ušetøené diety si koupilo lístek na tu zábavu. Aby potom mohli ètenáøùm doma rozhoøèenì vylíèit, jak odpornì se baví imperialisté.
Karel Pech byl známým hercem Národního divadla, ale zajímala ho i televize, èasto tam re¾íroval. (Kdo si dneska vzpomene na jeho populární slogan. Zavádìla se poštovní smìrovací èísla, televizní øeditelství sídlilo v Jindøišské a tak Pech vymyslel: chcete-li nám nìco psát, tøi jednièky padesát.)
Zejména dìlal dobøe takové øeknìme vzdìlávací poøady rùzných typù. V jednom mu komentátory dìlali Dagmar Sedláèková a Karel Höger. Dvojice inteligentní, noblesní. A Pech se rozhodl to „zhnusení“ stripem trochu ironizovat. Vymyslel to tak, ¾e na zaèátku poøadu bude pøed kamerou stát paraván a za ním se jako svlékat paní Sedláèková. Pøes paraván mìla tato dáma pøehazovat dámské prádlo. Pro vyznìní re¾ijního zámìru bylo tedy nutné sehnat jako rekvizitu luxusní prádlo pro skuteènou dámu. Rekvizitáøe poøadu dìlal Emil, nádherný èlovìk s neuvìøitelným ¾ivotopisem. Zaèínal jako ¾i¾kovský pasák, patøil ke králùm pra¾ského posvìtí a obèas lamentoval, ¾e pøe¾il tøi re¾imy a a¾ komunisté ho pøinutili pracovat. Pøevzal po¾adavky a šel za šéfem. Toho dìlal vyuèený èalouník, kvalifikovaný rudou kní¾kou. Øíkejme mu soudruh Kyselý. Emil mu vysvìtlil problém a po¾ádal o souhlas s nákupem. Šéf ale koupi odmítl. Vyfasuj to ve skladu, Emile, pøikázal. Emil si pro jistotu pøíkaz nechal zopakovat pøed svìdky a vyrazil do skladu. U¾ se mu v hlavì rodil plán. Ve skladu peèlivì vybral bombarïáky ve stylu paní a dívek z konce minulého století. A stejnì peèlivì volil i vrchní svùdné prádlo.
Pøišel den první zkoušky. Pech se zavøel v re¾ii, všichni mìli instrukce jak dál, Emil vybalil paní Sedláèkové prádlo. Celé studio se okam¾itì bavilo, všichni tušili, co se bude dít. Oba herci si to u¾ívali zejména. Zaèala zkouška, Pech se díval v re¾ii na monitor, kameraman potìšenì najel na detail paravánu a paní Sedláèková pøehodila vnadné reformky. Re¾isér chvíli nevìøícnì zíral na obrazovku, potom rozrazil dveøe a øval svým školeným hlasem: Emile, já tì zabiju, co to je? Prádlo, rej¾o, odtušil Emil. To vidím, ale jaký, øval Pech. Kdes to sebral? Ve skladì rej¾o, øekl Emil klidnì. Dostal jsem pøíkaz. (Tady musím odboèit. Soudruh Kyselý byl vùèi umìlcùm plachý a do studia zašel zøídka. Ale v to neš»astné odpoledne ano. Stál v koutku, netuše.) Od koho, øval Pech. Od vedoucího, odvìtil Emil pokornì. Kde je ten vùl, øval Pech. Támhle stojí, ukázal Emil ochotnì na zmenšujícího se soudruha.
Pech se postavil pøed soudruha Kyselého, pøevyšoval ho nejménì o hlavu, a øval: Jste vùl, èlovìèe, jste vùl? Kyselý se propadal na dno své proletáøské cti a po chvilièce zašeptal: Jsem, soudruhu re¾isére. To zlomilo i Pecha, vypustil tlak, odešel spokojenì do re¾ie a zkouška pokraèovala. I takoví jsme byli…
Pamìtníci, vzpomínejte!