Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Gumová ryba
Jedna episoda se taky vztahovala ke kanálu. Stalo se to v roce 1950. Zaèala tam lovit slušná štika. Chybu mìla jednu, nechtìla vzít. Dopalovalo to dìdu velice. Prosedìli jsme tam nìkolik dní a nic. Pøesunuli jsme se dokonce na levý bøeh. Nezvykle se nahazovala káèa s hrouzkem proti proudu a nechala splout do tišiny.
Odehrávalo se to v dobì letních prázdnin, pota¾mo dovolených. V tom spoèívalo jádro pudla.
Ka¾doroènì pøijí¾dìl z Prahy taky rybáø - pan lékárník. K hrùze se ukázal u Øíèek a u kanálu. Nejvìtší zádrhel byl v dìdovì náhledu na lidi. Pan lékárník byl typem intelektuála. Drobný, od pøírody nazrzlý, brýlatý èlovíèek. Navíc ohro¾oval “naši“ štiku apropos èest skalního, domácího rybáøe. Kdyby jí tak chytil a Ulrich ostrouhal. Ta vostuda !
Poprchávalo.Tak¾e jsme nìco kutili na verandì. Najednou vydal dìda pøíkaz. Vem kolo, jeï do Hory a kup tam gumovou nafukovací rybu. Ale, aby byla nízká a dlouhá. S babièkou jsme se po sobì podívali, pokrèili rameny a deštík, nedeštík, odjezd. Do Krásné Hory není zase tak daleko. Jen mi vrtala hlavou ta ryba. Co je v tom za kulišárnu jsem nevìdìl. Tam se povedlo koupit pìknou, snad 60 cm dlouhou rybu.
Na verandì jsem ji pøedal. Jo, to je vono kvitoval dìda. Sundal plechovky s barvami a zaèal pracovat. Po chvíli dílo zaèalo nabírat vzdálenì podobu štiky. Pøišlo druhé “Jo, to je vono“ a dílo se povìsilo na proschnutí. Poøád jsem nevìdìl, jakou hrajou roli.
Ještì je potøeba pøipomenout,¾e dìda mìl silnou aversi k urèitým lidem. Øíkával: Kdy¾ potkáš jeptišku, pøejdi na druhou stranu cesty. Kdy¾ bude brejlatá, tak si tøikrát odplivni a jestli je zerzivá, vra» se domù a ten den u¾ nikam nechoï a nic nedìlej. Nìkdy to jeho øešení bylo trochu odlišné. Nelze je pro kriminální podnìcování publikovat.
Ráno se vyèasilo a tak hurá k Øíèkám na štiku. Všiml jsem si, ¾e nabarvenou rybu dìda pøilo¾il do tašky k svaèinì. Usadili jsme se, nahodili a pøišel rozkaz: „Hlídej vod Kamejka královku“. A¾ ten pra¾áèek pude, øekni. Zaèala mi nìjak štymovat barevná ryba a konkurence. Pan lékárník se ukázal u topolu pod Bøehy a míøil - kam jinam, ne¾ na naší štiku ke kanálu naproti našemu posezu. Dìda maketu vyndal, nafoukl a strèil do vezírku. To zavìsil pod nohy a komentoval: “Ten tajtrlík brejlatej stejnì prd vidí. Nic nepozná“. V plné nahotì jsem pochopil dìdovu lest.
Pan lékárník zasedl a zaèal balit cajk. Tak co, pane stárek, jak to jde? Odpovìï nonšalantní.: „No není to nejhorší. Ta zubatá u¾ je v sí»ce. Podívejte, není zase tak malá“.
Pan lékárník pøestal vybalovat náøadí. V tom pøípadì Vám pane stárek upøímnì gratuluji. To jsem tu asi zbyteèný. Sbalil a šel dolù ke Kamejku. „Na zerzivýho mu to eštì dost myslí, konstatoval dìda, hlavnì, ¾e je v ….. „ podotkl dìda. Nafouknutou rybu z vizírku vyndal, otøepal a ulo¾il do tašky.
Štiku jsme chytili asi ètyøi dny nato. To bylo nutné dojít do potoka na pstrou¾ka. Ještì snad se nevykulila štika, která by této velice nemravné návnadì odolala. Nebyla zase tak velká. Necelé tøi kila. Putoval jsem s ní zase do Krásné Hory jako s pozorností pro pana doktora Kulandu.
Pamìtníci, vzpomínejte!
