Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (41)
Nyní bych chtìl zavzpomínat na meteorology, kteøí nejvíce ovlivnili mou „meteorologickou cestu“ ¾ivotem. Proto¾e bych u ka¾dého z nich mìl uvádìt stejný akademický titul – RNDr., bylo by to jen samé opakování, tak¾e si dovolím tituly vynechávat. ®e v tìch vzpomínkách bude celá øada renocù a paradoxù, to snad není tøeba zdùrazòovat.
U¾ jsem se zmínil, ¾e jsem „pøeškolený“ geofyzik, a tak ze starších pedagogù meteorologie jsem na Mat.- fyz. fakultì UK poznal pouze profesory A. Gregora a S. Brandejse a odborného asistenta O. Satrapu, na pøednášky jsem ale chodil pouze k poslednì jmenovanému. Ovšem s nìkolika dalšími asistenty, kteøí postupnì pøebírali od tìchto jmenovaných štafetu, jsem „studoval“ na vojenské katedøe. Meteorologa ale ze mne „udìlali“ a¾ starší a staøí kolegové z Èeského hydrometeorologického ústavu v Praze – Komoøanech.
Nejstaršímu – J. Jílkovi (roèník 1911) – bych mìl podìkovat tøeba i zato, jak dobøe mì odhadl. Kdy¾ jsem dostal asi ve svých tøiceti letech nabídku na vstup do tehdy rodné strany a spíše s obavami ne¾ odvá¾nì ji odmítl, pochopil mì a já mìl pokoj! Dalšímu nestorovi - prvnímu televiznímu meteorologovi R. Koubkovi (roèník 1916) - pak dìkuji za to, ¾e mì „uvedl“ v létì roku 1962 na televizní obrazovku.
(Šedesátiny RNDr. Rudolfa Koubka – 1977 – kromì mé smìjící se malièkosti v pravém rohu jsou zde bohu¾el u¾ jen samí nebo¾tíci!)
Do tajù synoptické meteorologie mì zasvìcovali i dva tehdy jednoznaènì nejlepší synoptici. Honza Brádka (roèník 1922) mìl „škraloup“ proto, ¾e za války pár let studoval v Nìmecku, ale jeho odborné renomé naštìstí pøevá¾ilo. Osud druhého – Zdeòka (roèník 1924) pak byl velmi pohnutý. Byl synem významného univerzitního profesora Aloise Gregora, který za naši republiku podepisoval tìsnì po válce ve Washingtonu pøístupovou listinu do WMO - Svìtové meteorologické organizace. Poèátkem šedesátých let odjel tento o 11 let starší kolega Zdenìk na rok do Konakry v africké Guineji, kde pomáhal budovat tamní leteckou meteorologickou slu¾bu. A zde musím zaøadit jednu z mála úsmìvných pøíhod, která se mi ve spojitosti s tímto synoptikem vybavuje.
Kdy¾ se vrátil z Afriky, pøinesl nám na prognózu kromì velké láhve bezvadného koòaku i rùzné africké suvenýry, mezi nimi i malý tam-tam. Pak odešel na audienci k našemu nejvyššími vedoucímu, kde bohu¾el, tedy pro nìj, setrval v delším, jistì srdeèném rozhovoru. My se ho ale nemohli doèkat, jeho láhvinku jsme nejen naèali, ale i dokonèili! Nebylo to od nás moc pìkné, ale on se nezlobil, a poslal pro další, co¾ asi nemìl dìlat. Zábava se rozjela a nakonec vzala za své kù¾e na malém krásném tam-tamu, kterou s vervou sobì vlastní protrhl pøedseda stranické závodní organizace Ludìk. Ten pøedseda, dej mu Pánbùh vìènou slávu, pak po nìjaké dobì ideologicky také ponìkud prohlédl, kdy¾ mu otevøela oèi jeho starší sestra, která se vrátila v roce 1968 po tøiceti letech z emigrace v Austrálii. A ještì by se zde hodilo pøipomenout zajímavou zkušenost dalšího našeho experta Sylvy (roèník 1925), který toho prvního v Konakry vystøídal. Proto¾e se tentokrát jednalo o výpomoc naší republiky, slíbenou tehdejšímu prezidentovi Guinejské republiky, který byl v Praze v roce 1947 na sjezdu mezinárodního studentstva, byl ten náš kolega mnohem hùøe placen, ne¾ jiní experti, které do Afriky posílala Svìtová meteorologická organizace. A kdy¾ si pak jednou sám opravil nìjakou zásuvku svého pracovního stolu, proto¾e nechtìl èekat, a¾ se místní údr¾báø uráèí pøijít, rázem ztratil respekt domorodých pøíjemcù naší bratrské pomoci!
To je bohu¾el na chvíli konec úsmìvù a na øadu pøichází smutek. Náš „africký sáhib“ si pak
za pár let zlomil nohu, ta zlomenina se velmi dlouho nehojila a náš neš»astník to psychicky nezvládl. Koncem listopadu 1969 spáchal sebevra¾du skokem pod vlak! Jeho smutný pohøeb se pak zcela pøíznaènì konal za mimoøádné povìtrnostní situace. Tehdy napadlo v Praze rekordní mno¾ství snìhu a snìhová pokrývka vydr¾ela a¾ asi do poloviny bøezna! A kdy¾ jsme u tìch smutných vzpomínek, budu ještì chvíli pokraèovat. U¾ poèátkem šedesátých let nás na v¾dy opustil náš vynikající aerolog a autor uèebnic letecké meteorologie O. Kostka (roèník 1924), který zcela paradoxnì zahynul pøi dlouhodobé expedici v ledové Antarktidì. Spolu s devíti svými kolegy pøi vichøici, v zavátém døevìném domku, kde spali a kde se na chodbì vznítil filmový pracovní materiál – uhoøel! Všichni tito polární výzkumníci byli v Antarktidì také pochováni.
A nakonec ještì vzpomenu na dalšího nestora - J. Rybáøe (roèník 1905), vedoucího kreslírny na letišti a pak i v Komoøanech, který jako „starý kocour“ laškoval – dnes by se dalo asi øíci – „sexuálnì harašil“ s mladými kreslièkami, kdy¾ si pøával být tímhle knoflíèkem na jejich halenkách! Byl to výborný šachista, prodìlal nìkolik infarktù a pøi tom posledním zemøel nad šachovnicí v kavárnì Arco v pra¾ské Hybernské ulici! Ale nyní u¾ vari – smrti!