Udatna lesní Tohle povídání má tøi dìjství, zdánlivì na sebe nenavazující. Ale proto¾e vše souvisí se vším, dospìjeme ke koneèné, neèekané pointì.
Dìjství první
Kdesi v Krkonoších provází skupinu lesákù starý pan foøt. Rozebírají se úskalí pøiblí¾ení vytì¾ené hmoty na místo, kde je mo¾né klády nalo¾it a dovézt odbìrateli. Vše je dobré, jen porost ve kterém se tì¾í je plný jakési dost vysoké buøinì, zjevnì pøeká¾ející postupu práce. Padne i dotaz co to je? “Jo chlapice, to se plete všude. Snad je to dobrý jen usušit a kdy¾ s léty pøicházejí chlapský problémy, tak z toho pít èaj. To pak vyš»oucháš i vlèáka z boudy. Proto se tomu øíká chlapice. Jinak je to udatna.“
Ti mladší se zasmáli, ti starší toto ponauèení pøešli se strojeným nezájmem. Ale semínko bylo zaseto na úrodnou pùdu.
Dìjství druhé
V porostech vedle silnice z Vlastìjovic do Pertoltic se provádìly probírky. Krpály plné udatny dosvìdèovaly pomìrnì dobrou kvalitu pùdy. Jen koèí, kteøí tam mìli tahat kleli jako pohani.
Sakra, co je tohle za svinstvo. Pøi vzpomínce na prohlášení krkonošského foøta jsem jeho výrok pøednesl pøítomným. Proto¾e šlo vesmìs o mladší chlapy, bylo to komentováno štiplavými komentáøi a smíchem. Jen tì¾aø Jenda se rozèílil. Nevím jak se to stalo, ale vztáhl si nìjak celou tu patálii na sebe. Dost neuctivì mì vysvìtlil, ¾e von to nepotøebuje, tak proè to øíkám? Po chvilce se uklidnil a my s hajným Pepou šli dál po své práci.
Asi za týden pøišel Pepa s divnou zprávou.“Foøte, nìkdo tam tu udatnu snad vysekává, to sou kola kde chybí.“ Proto¾e v lese je mo¾né skoro všechno, i na to jsme pozapomenuli.
Dìjství tøetí a finále
Jenda, tì¾aø, který se do mne pustil chodil v naší šumaøské partì se mnou foukat druhou altku, saxofon. Naší doménou byly svatby a podobné zále¾itosti. Prostì jsme byli taková pobálová Koláèovka. A proto¾e jsem cítil za osudy této party zodpovìdnost, vìtšinou jsem pøedával spoluhudce do jejich rodných hnízd osobnì. Nìkdy to bylo tøeba, kdy¾ hrozilo a¾ pøíliš vøelé pøijetí na rodném prahu tak nìjak více znavenému muzikantovi, jindy jen proto, ¾e to bylo pøi cestì. U Jendy to byla moje slabost pro nakládané okurky jeho paní. Jednak pivem zmo¾ené hrdlo po nich pøímo prahlo a potom jejich kvalita nemìla konkurenci od Ledèe po Kácov. Chvíli jsme v¾dycky všichni tøi posedìli, dali kafíèko, já si smlsnul na dobrotì. No lahoda sama.
Jen¾e jednou se mi zdálo pøijetí Jendovy man¾elky nìjak chladné, skoro nepøátelské . Na dotaz co se stalo pøišla sprška. “Foøte, podivejte se na pùdu. Ten muj magor tam nìco suší pak si z toho vaøí èaj a v¾dycky ráno se mì ptá. Tak co, u¾ je to znát? Co to s nim má prosím vás dìlat? Mimo jiné tvrdí, ¾e jste to øíkal vy a tak si tu pùdu pøídete vyklidit spoleènì!“
Tady jsem zapochyboval o pravdivosti slov mého horského kolegy týkajících se toho vyš»ouchání vlèáka z boudy.