Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Babibajky
* 26 *
Tak to vám byl jeden kluk, který si rád a poøád jenom hrál. Proè taky ne, byl ještì malý a malé dìti nemají na práci nic jiného ne¾ si hrát. Plácal si bábovièky, jezdil pøes nì náklaïáèkem, kopal do balonu, lítal po zahradì, vymetl ka¾dou kalu¾inu, zatloukal tatínkovým kladivem høebíky do prkýnka a nauèil se jezdit na malém kole. Kdy¾ mu pøibylo pár rokù, zaèalo ho zajímat, proè za tu¾kou zùstává èerná èára a jak to, ¾e maminka ji nemá kostrbatou, ale ¾e jí na papíru zùstávají pìkná písmenka. A proto¾e byl moc netrpìlivý, nechtìl poèkat, a¾ zaène chodit do školy, kde ho to urèitì nauèí, zaèal se uèit sám. To vám ale byla døina jenom se nauèit správnì dr¾et tu¾ku, která ne a ne poslouchat. Dìlala si, mrška jedna, co se jí zachtìlo… hned škrtla nahoru, hned se pustila hluboko pod linku, kdy¾ mìla zùstat na ní… kluk se námahou potil na èele i na nose a my mu budeme dr¾et palce, aby si ani náhodou nepøekousl jazyk, ne¾ se to nauèí.
* * *
Jestli jste ještì nikdy nevidìli spokojený a usmívající se dùm, tak teï máte nejlepší pøíle¾itost. Øíkáte jak to, ¾e to není mo¾né, ¾e je to nesmysl? Tak si to nìkdy vyzkoušejte, nekoukejte se na ulici jen po hezkých holkách nebo na chodník, i kdy¾ pøiznávám, ¾e pro èisté boty je to velmi dùle¾ité, a taky nìkdy zvednìte oèi nahoru a podívejte se na domy, kolem kterých jdete. Jaképak „no a co?“ Copak opravdu nevidíte, ¾e ty ušmourané s oprýskanou omítkou, špinavými okny a støechou samá díra vypadají tak neš»astnì a opuštìnì, ¾e se èlovìku ani nechce vìøit, ¾e by v nich vùbec nìkdo mohl bydlet? A jestli bydlí, tak proè s tím nic nedìlá?!
A opravdu jste si nevšimli, ¾e ty èis»ounké, novì omítnuté, se záøícími okny a støechou jako perníková chaloupka se vesele usmívají do ulice a èlovìku se pøi pohledu na nì okam¾itì zlepší nálada? Jen si to vyzkoušejte, nedáte za to ani zlámanou grešli.
* * *
Nic ve zlém, ale já jsem si v¾dycky pøedstavovala Orfea jako mladého a velmi pohledného mu¾e zlomeného ¾alem nad smrtí milované Euridiky. Byla jsem pøesvìdèena, ¾e jen takový je hoden velkého a posvátného ¾alu, který ho pøimìl k nebezpeèné cestì do øíše mrtvých, aby ji znovu pøivedl na svìt. Jen¾e mi pøibylo nejen plno let, ale také hodnì zkušeností a dovedu dnes pochopit jeho nesmírnou touhu a netrpìlivost, která byla pøíèinou, ¾e Euridiku ztratil podruhé a nav¾dy. A taky jsem pøesvìdèená, ¾e mu¾ v „nejlepších“ letech by byl ukáznìnìjší právì díky nabytým zkušenostem a svoji milovanou by z øíše stínù bezpeènì vyvedl, aby s ní spokojenì pro¾il zbývající léta. Proto mi ani nevadí, ¾e na obrázku nevypadá nic moc. Ono toti¾ na tom, jak èlovìk vypadá zvenku, ani tak moc zase nezále¾í.
* * *
Zimní slunovrat na Salisburské planinì v ji¾ní Anglii. Mezi mohutnými kamennými bloky ji¾ od mladší doby kamenné pronikají ostré sluneèní paprsky a vrhají dlouhé stíny po okolí. Z údolí se blí¾í postavy starcù zahalené do hávu ze surové ovèí vlny. Nastal ten správný èas tajemného obøadu keltských druidù, strá¾cù posvátné moudrosti a spravedlnosti…
K jakým bohùm se modlili, jaké síly pøírody vzývali, o co prosili, koho zatracovali?! A dali se také tak lehko zkorumpovat jako souèasní „vládci“ svìta a jejich poskoci politici? Anebo byli neúplatnì spravedliví, nesobeètí, vzdìlaní a netou¾ící po moci ani mamonu. To by snad vùbec nebyli lidé, ale bytosti z jiné planety! Jak moc bych chtìla na takové planetì ¾ít!
* * *
Byla jednou jedna myš, která bydlela v myší kolonii na zahradì u lesa. Vedlo se jí dobøe, všude bylo plno dobrot, a kdy¾ se jí omrzela mrkev, zašla si do lesa na bukvice. Jednou se z televize dovìdìla, ¾e cestovní kanceláø nabízí dovolenou u moøe za sní¾ené ceny, prý jakýsi „last minute“.
Co bych nejela, je to tak výhodné, i kdy¾ u¾ je skoro podzim, ale je to na jihu, tam bude slunko ještì pìknì høát. Myš si na plá¾i vypùjèila surfovací prkno a vydala se sportovat. Jen¾e vlny si s ní pohrávaly, jak se jim chtìlo, a proto¾e si myš s prknem nevìdìla rady, odnesly ji na moøe. K odjezdu se nedostavila, ale zato na jednom opuštìném ostrùvku zalo¾ila novou myší kolonii.
Tak to vám byl jeden kluk, který si rád a poøád jenom hrál. Proè taky ne, byl ještì malý a malé dìti nemají na práci nic jiného ne¾ si hrát. Plácal si bábovièky, jezdil pøes nì náklaïáèkem, kopal do balonu, lítal po zahradì, vymetl ka¾dou kalu¾inu, zatloukal tatínkovým kladivem høebíky do prkýnka a nauèil se jezdit na malém kole. Kdy¾ mu pøibylo pár rokù, zaèalo ho zajímat, proè za tu¾kou zùstává èerná èára a jak to, ¾e maminka ji nemá kostrbatou, ale ¾e jí na papíru zùstávají pìkná písmenka. A proto¾e byl moc netrpìlivý, nechtìl poèkat, a¾ zaène chodit do školy, kde ho to urèitì nauèí, zaèal se uèit sám. To vám ale byla døina jenom se nauèit správnì dr¾et tu¾ku, která ne a ne poslouchat. Dìlala si, mrška jedna, co se jí zachtìlo… hned škrtla nahoru, hned se pustila hluboko pod linku, kdy¾ mìla zùstat na ní… kluk se námahou potil na èele i na nose a my mu budeme dr¾et palce, aby si ani náhodou nepøekousl jazyk, ne¾ se to nauèí.
Nic ve zlém, ale já jsem si v¾dycky pøedstavovala Orfea jako mladého a velmi pohledného mu¾e zlomeného ¾alem nad smrtí milované Euridiky. Byla jsem pøesvìdèena, ¾e jen takový je hoden velkého a posvátného ¾alu, který ho pøimìl k nebezpeèné cestì do øíše mrtvých, aby ji znovu pøivedl na svìt. Jen¾e mi pøibylo nejen plno let, ale také hodnì zkušeností a dovedu dnes pochopit jeho nesmírnou touhu a netrpìlivost, která byla pøíèinou, ¾e Euridiku ztratil podruhé a nav¾dy. A taky jsem pøesvìdèená, ¾e mu¾ v „nejlepších“ letech by byl ukáznìnìjší právì díky nabytým zkušenostem a svoji milovanou by z øíše stínù bezpeènì vyvedl, aby s ní spokojenì pro¾il zbývající léta. Proto mi ani nevadí, ¾e na obrázku nevypadá nic moc. Ono toti¾ na tom, jak èlovìk vypadá zvenku, ani tak moc zase nezále¾í.
Byla jednou jedna myš, která bydlela v myší kolonii na zahradì u lesa. Vedlo se jí dobøe, všude bylo plno dobrot, a kdy¾ se jí omrzela mrkev, zašla si do lesa na bukvice. Jednou se z televize dovìdìla, ¾e cestovní kanceláø nabízí dovolenou u moøe za sní¾ené ceny, prý jakýsi „last minute“.