Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (40)
A po suché odbornìjší pasá¾i je tøeba zaøadit malé odlehèení. Jeden mùj starší kolega, velmi svérázný do¾ivotní starý mládenec, se zapsal nejen do mé pamìti nìkolika svými pozoruhodnými pøíhodami. Zdenìk rád – dokonce i v novinách - tepal jakékoliv nešvary a jednou napsal na letišti v Ruzyni do jakési oficiální knihy pøání a stí¾ností následující text: „Dne (toho a toho) jsem ráno pøišel do práce, tìsnì u mého stolu visel se stropu velký pavouk a já ho musel celý den obcházet!“ Za pár let se stal v Komoøanech našim nejbli¾ším šéfem a tehdy se proslavil neskuteènými vyprávìnkami.
Pøišel ráno na pracovištì prognózy a zaèal vyprávìt pøíbìh, který nemìl hlavu ani patu. Zírali jsme na nìj, a kdy¾ to postøehl, tak zmlkl. Zeptali jsme se ho, co tím chtìl básník øíci a on zcela vá¾nì odpovìdìl, ¾e to byl sen, který se zdál jeho holièi! Aèkoliv Zdenìk nemìl postavu zrovna sportovní, spíše naopak, jezdil turisticky na kole a jednou pøišel do práce poøádnì odøený. Na náš dotaz, co se mu pøihodilo, se záøícíma oèima nám vylíèil, jak se mu krásnì jelo, s hlavou závodnicky sklonìnou za menším náklaïákem. Ovšem jen do té doby, ne¾ ten jeho „vodiè“ pøibrzdil. Snad ani nevìdìl, jak velké štìstí mìl! No a svou absurditu dovršil pøi svém odchodu do dùchodu. Proto¾e byl koncem války zavøený za rozšiøování letákù - ve vìzení dokonce pøe¾il nejt쾚í nálet na Drá¾ïany - mìl nárok na pøedèasný odchod do dùchodu. A tak pro nás pøipravil oslavu na ukonèen své aktivní èinnosti v ústavu. Oslava se vydaøila, ale chybièka se vloudila a ten starý dobrák si to špatnì spoèítal a nárok na odchod do dùchodu mìl a¾ za rok! Nic si však z toho nedìlal a za rok se klidnì louèil opìt, tentokrát definitivnì.
Z letištních paradoxù a renoncù stojí za pøipomenutí pøíhoda, která se udála ještì pøed tím, ne¾ jsem k ústavu nastoupil. Je sice veselá, ale má navíc zajímavou a bohu¾el neveselou pointu. Okna letecké pøedpovìdní slu¾by na starém ruzyòském letišti byla v pøízemí a byla orientována na západ, kde byly i runwaye. Jeden kolega, kterého jsem osobnì nikdy nepoznal, se nemohl doèkat pøíchodu studené fronty. Její pøechod pøedpovídal u¾ od rána na všech u¾ zmínìných „fiškách“ a fronta nikde! A tak mu jistí dobráèkové odpoledne z prvního patra konví kropili okna slu¾ebny. Samozøejmì se zaradoval, ale velmi pak zahoøkl, kdy¾ ten kanadský ¾ertík odhalil. Tento meteorolog nemìl bohu¾el dobré nervy a nabyl mylného dojmu, ¾e pøedpovídat poèasí se mu prostì nikdy nedaøí. A tak to nervovì nevydr¾el a sám dobrovolnì z pøedpovìdní slu¾by odešel. Kdy¾ jsem tuto pøíhodu po mnoha letech vyprávìl v jedné televizní „Dobré partì“ v Ostravì, tak mi nevìøili.
Ale zpìt do roku 1959, nebo» u¾ v hlavièce cinkají další zajímavé støípky z letištì. Urèitì mnoho lidí se nikdy nesetkalo s potrubní poštou a mo¾ná, ¾e nìkdo ani neví, co to je a jak funguje. To se slo¾itou sítí rour pomocí stlaèeného vzduchu prohánìjí po celé letištní budovì asi tøicet centimetrù dlouhé bombièky o prùmìru toho potrubí. V nich se ukrývaly pro nás tak nezbytné depeše se svìtovým poèasím, které nabíraly dálnopisy a tak jsme èasto netrpìlivì èekali, a¾ to v potrubí zahuèí a ký¾ená bombièka vypadne. Na jaøe jsme také nìkdy odpoledne chodívali hrát i s nìkterými èleny leteckých posádek „albedo“. Sice je to oficiální termín pro schopnost zemského povrchu nebo oblakù odrá¾et dopadající sluneèní záøení, ale my tak øíkali pozemnímu hokeji, který jsme hráli na betonu za hangáry. V létì jsme pak nìkdy i „vyšetøili“ trochu èasu na koupání v docela pìkném letištním bazénu!
Pak ale pøišlo záøí roku 1959 a na jeho konci jsme se doèkali dlouho plánového rozdìlení letecké a všeobecné pøedpovìdní slu¾by, která se pøestìhovala z letištì na jih Prahy, do malého adaptovaného zámeèku v Komoøanech. Stalo se to bez pøerušení provozu, bìhem jediné noci z 29. na 30. záøí 1959. No a já jsem pøes zimu zùstal ještì na letišti a na komoøanské pracovištì nastoupil za pár mìsícù, brzy na jaøe 1960.
Komoøanský zámek poèátkem šedesátých let
U¾ jsem se zmínil, ¾e jsem tvor znaènì nesystematický a jistì jste u¾ dávno poznali, ¾e jsem snad dokonce exhibicionista... A tak to, ¾e si troufám v této pozdní na ¾ivot dobì vzpomínky ze své hlavy dolovat, je velký risk. Nikdo mi to nemusí vìøit, ale nemám ¾ádné staré osobní deníky, opravdu jen pár starších èláneèkù a nìkolik textù, kterými jsem se na rùzných podnikových akcích sna¾il pobavit své kolegy a kolegynì. Tak¾e naprostá vìtšina tìchto paradoxù a renoncù se mi vybavuje v hlavì v posteli, kdy¾ usínám. Postel vùbec pova¾uji za vrcholný vynález lidstva! Nìkteøí lidé, kdy¾ nemohou usnout, tak poèítají oveèky, já však mám ovìøené, ¾e to na mne nezabírá. Tak¾e zejména teï v dùchodu pøi usínání vzpomínám, ale bohu¾el èást tìch støípkù se bìhem noci ztratí ve snech. V mozku mi ale pøece jen nìco ulpí a tak si nyní opìt dovoluji jakýsi vzpomínkový propletenec v místì i v èase.
Pamìtníci, vzpomínejte!
