Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Dìtství
Všichni z vás vzpomínáte na své dìtství jako na nìco pøekrásného, zajímavého, co se nikdy nevrátí a mo¾ná si v skrytu duše pøejete, ¾e to je škoda, proto¾e se v takovém èase š»astnì ¾ilo. Já mám také vzpomínky, ale vrátit bych se do dìtství nechtìla. Zatímco ostatní dìti mìly èas na uèení a rùzné nezbednosti, pro nás dìti byla jen práce.
Nejvíc jsem jim závidìla, ¾e mají èas na uèení. Já musela na pole. A» u¾ vybírat brambory, na jaøe jednotit a na podzim sklízet øepu. Celé prázdniny sena a pak obilí a otavy. Od dvanácti let jsem jezdila s koòmi. Dnes tomu ani nemohu vìøit, jak jsem to zvládla. Sestry vzpomínají, jak jednou otec musel nìkam odjet a my jsme mu chtìly pomoc . Já, ¾e jsem zapøáhla jen jednoho konì a jeli jsme za dvùr pro krmení. Dvùr byl panský, patøil zámku a kolem hnoje bylo po kotníky marastu. Asi jsem špatnì pøipnula konì k voji a v e dvoøe najednou šel kùò jinam a voj také. Já jsem prý seskoèila z vozu, brodila se bahnem, abych to spravila. Takové jsou naše vzpomínky. Moje nic moc. A já bych byla jen le¾ela v kní¾kách, na co¾ jsem si musela chvilku vyšetøit po práci. Na louku pøi sušení sena jsem pod svetrem nosila salátové vydání Hrabì monte Kristo a kdy¾ rodièe odcházeli domù, zalezla jsem za keøe a do setmìní èetla. Matce se to nelíbilo. Domlouvala otci, ale ten se nevyjadøoval.
Moje dìtství skonèilo ve ètrnácti letech, kdy¾ zemøela babièka. Nìkolik dní po ní zemøel Stalin. Nastaly pro nás tì¾ké èasy. Tatínek zùstal na veškerou práci sám. Maminka byla nemocná. Dodávky pro zemìdìlce byly nekøes»anské, aby je donutily vstoupit do dru¾stva. Doma moc nezbylo.
Za protektorátu se obilí svezlo do stodoly, tam zrno ve snopech proschlo a v zimì se mlátilo. Ale po roce 1948 se muselo mlátit hned z pole, aby se stihly dodávky. Mìli jsme mlátièku vejtøasku a k ní øezaèku na slámu, která šla výfukovým potrubím na zádìò. Otec s mou dvanáctiletou sestrou jeli na pole pro snopy. Pøivezli na vrch nalo¾enou fùru do stodoly. Otec odvázal pouzník, pøepøáhl konì do druhého ¾ebøiòáku a jeli pro další fùru. Osmiletá sestra si vylezla na fùru, aby mi podávala snopy. A šestiletá sestra hlídala pytle a odhrabovala ouhrabky. Oba motory jak na mlátièku, tak na øezaèku byly na øemenice. Zabrala jsem za øemen, aby se, a¾ zapnu motor, rozbìhl. Sestra mi z fùry shazovala snopy, já musela ka¾dý rozvázat a do mlátièky dávat klasy po èástech, ale se mlátièka nezadusila. Pytle jsem vymìòovala za chodu, ale kdy¾ se ucpal výfuk na slámu, tak jsem musela motory zastavit, zjistit, kde je to ucpané, rozdìlat trubky, slámu vysypat, zase trubky zapnout, nahodit motory a pokraèovat v mlácení. Ne¾ se otec vrátil s druhou fùrou, byl ¾ebøiòák prázdný. Otec ho vycouval na silnici a vjel do stodoly s vrchovatým vozem. A tak to šlo celý den a i nìkolik dnù, aby otec mohl splnit dodávku, za kterou dostal almu¾nu.
Kdy¾ jsme šli veèer ze stodoly, myli jsme se ve studené vodì, koupelna nebyla. No, øeknìte, kdo by na takové dìtství rád vzpomínal. Ještì štìstí, ¾e jsem mìla trochu èasu na ètení. Já bych byla le¾ela v kní¾kách celý den, a to se mi obèas i podaøilo. A to kdy¾ pršelo. A proto mám celý ¾ivot ráda déš». Kdy¾ se rozprší, mám pocit, ¾e je svátek, ¾e nemusím nic dìlat, ¾e nastal èas lenošení.
Pamìtníci, vzpomínejte!
