Jednou, kdy¾ se mi na chalupì podaøilo upadnout tak nešikovnì, ¾e jsem si nalomil tøi ¾ebra, ponechali si mì v mariánskolázeòské nemocnici pro podezøení z natr¾ení sleziny.
Na chirurgickém oddìlení mne sestra uvedla do malého pokoje s dvìma lù¾ky, z nich¾ jedno bylo obsazeno chlapíkem zhruba mého stáøí. A jak to v takových pøípadech bývá, za pár hodin u¾ z nás byli špitální pøátelé. Ukázalo se, ¾e Josef Bíma, jak se mi pøedstavil, je èlenem mysliveckého sdru¾ení v jedné obci pár kilometrù za Mariánkami, kde má domek se zahradou a malou truhláøskou dílnu.
Kdy¾ se sejdou dva, co mají rádi myslivost, nemù¾e se to obejít bez vyprávìní a hrdých líèení nevídaných úspìchù, dobrodru¾ných lovù a veselých i ménì veselých pøíbìhù. Nebylo tomu jinak ani v pøípadì našeho pokoje è. 4, který znìl takøka celý ten týden, který jsem tam prolenošil, heroickými historkami pana Bímy a mými zá¾itky v lese a u vody, z domova i zahranièních cest. Byl tìch pøíbìhù pìkný houf, jak by øekl pan Karel Poláèek. Kdy¾ si jednou ten mùj spolupacient vyslechl také pøíbìh z vlaku o konci myslivce, pøipomnìla mu zmínka o zásahu transcendentní moci historku sice veselejšího rázu, ale rovnì¾ zalo¾enou na podobné víøe.
„Pane“, zaèal, „my máme v naší myslivecký partì jednoho kamaráda, Honzu Špalka, kterýmu øíkáme Duchaø, ponìváè je to takovej amatérskej astrolog a okultista. Tedy ne, ¾e se tomu nìjak vopravdicky vìnoval, ale ète vo tom všelijaký kní¾ky a èasopisy a vobèas nás s tím v hospodì votravuje, co jako si vo tom myslíme my, a tak. Chodí tam ale mezi nás taky nìjakej Franta Tùma, dìlá na obci tajemníka. Je to bejvalej komunista a materiálista, kerej ¾ádný nadpøirozený vìci neuznává a s Honzou se vo tom imrvére hádá.“
Jednou, kdy¾ v hospodì Franta i Honza chybìli, pøišel náš pøedseda na nápad, jak si z obou vystøelit, a vysvìtlil svùj plán. Všichni jsme slíbili, ¾e nic neprozradíme a tìšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná pøíle¾itost. Náš tajemník vypil tehdá víc ne¾ snes a u stolu usnul. Pøedseda mu tajnì vytáh z kapsy klíèe a sebral mu klíè vod zadních dveøí baráku, kudyma von nikdá domù nechodil, ponìváè pou¾íval jen pøední dvéøe, kde mìl zámek s fabkou. Tonda, co má u nás zámeènictví, vypiloval vod toho klíèe duplikát a pøíští sobotu, kdy¾ byl náš marxista na vécé, mu originál zase pøipnul mezi vostatní klíèe, co je mìl v kabátì na vìšáku, tak¾e nic nepoznal.
Proto¾e Franta Tùma ouøednièí na obecòáku ka¾dej den vod devíti do pìti, je jeho barák v tu dobu prázdenej. Von tam, abyste vìdìl, ¾ije sám, ponìváè za tìch šest let od rozvodu si ještì ¾ádnou ¾enskou nenašel. Vono se taky není co divit. Chlap to sice není vošklivej a chudej taky ne, ale je to takovej neruda hádavej. Však to byl taky dùvod, proè vod nìj jeho Bo¾ena vodešla.
Hlavní oulohu v tom našem spiknutí dostal Zdenda Pištìk. Von se teda tak nemenuje, ale odjak¾iva se mu tak øíká, proto¾e je zrovna tak tlustej a nosí pod nosem nemlich takový fousy jako ten bejvalej známej herec. Dostal klíè a v pátek to udìlal poprvnì a pak v¾dycky vob den.
Deset dní se nic nedìlo, jen Franta byl u mariáše takovej divnej. Moc toho nenamluvil, aèkoliv døívávejc mu huba jela jako šlejferna. Teprve další sobotu jsme se doèkali.
„Ty, Honzo“, vozval se Franta vod karet, „vonehdá jsem èet nìkde v novinách, ¾e prej nìkde v Americe se nìkomu samy vod sebe hejbaly po domì vìci. Myslíš, ¾e je to mo¾ný, kdy¾ furt študuješ ty svoje duchaøský kní¾ky?“
„To se ví, v¾dy» loni se nìco podobnýho stalo i u nás“, potvrdil mu to Duchaø. „V jednom pra¾ským bytì se ka¾dou noc stìhovaly vìci z místa na místo. Stalo se to v¾dycky v noci a trvalo to tøináct dnù. Pak to sice pøestalo, ale ta ¾enská, co tam bydlela, se z toho mezitím zbláznila a policajti i rùzný vìdátoøi, co k tomu byli pozvaný, museli uznat, ¾e to byla práce nadpøirozenejch sil. Jo, kamaráde, jsou vìci mezi nebem a zemí, který porád ještì nechápeme. To ty ale neuznáváš, tak¾e tomu asi neuvìøíš, dokud to jednou neuvidíš na vlastní voèi.“
Na to u¾ Franta nevodpovìdìl a vynes zelenou sedmu. Kdy¾ hra skonèila a pomalu jsme se chystali domù, vozval se ale znova. „Poèkejte ještì, chlapi, já vám musím nìco øíct. U mnì se dìje nìco divnýho. U¾ nìkolik dnù pozoruju, ¾e se mi samy vod sebe stìhujou po bytì vìci. Nejdøív jsem si myslel, ¾e se mi to jen zdá, ale pak jsem si dával pozor a vopravdu to tak je! U¾ nevím, co si vo tom mám myslet, a proto jsem se ptal tuhle Honzy. Nejdøív jsem našel flintu na kanapi, aèkoliv u¾ jsem ji nemìl vod posledního honu v ruce a visela vod tý doby v kvelbu na vìšáku. Potom byl najednou hrnec s bramborama, který jsem veèer uvaøil a postavil v sinci na lavici, v kuchyni na stole. Ve støedu zasejc visela klec s kanárem místo na svým místì u vokna, na høebíku, kam vìším pytlík se sušenejma houbama, a ten se voctnul na místì klece.
Nejhorší to bylo ale vèera, kdy¾ jsem našel na stole v kuchyni všechny tøi ¾idle nohama vzhùru, jak to právì dìlá tuhle hostinskej. A v¾dycky se to stane ve dne, kdy¾ nejsem doma. Taky mnì napadlo, jestli to nedìlá Bo¾ena, ale ta pøece teï bydlí a¾ v Plzni a ani nemá klíèe; ty mi musela po rozvodu vrátit. Zaèal jsem si tedy dávat rùzný znamínka na dveøe, ale byly v¾dycky neporušený, tak¾e mi do baráku nikdo nevlez. A øeknu vám, ¾e tam na mì teï padá taková ouzkost, takovej vošklivej pocit, ¾e tam nejsem sám. Nejlíp je mi v práci a v hospodì. Krucinál, co mám dìlat? Mám jít k policatùm?“
„To bys tomu dal“, zhrozil se Honza, „ztratilo se ti snad nìco? Vloupal se k tobì nìkdo násilím? Ukrad ti nìkdo klíèe? Jestli ne, tak by tì s tím vyhodili. Ale já ti pomù¾u. Pøijdu tobì zejtra dopoledne s virulej a najdeme tam škodlivý zóny, ponìváè to je podle mnì toho hejbání pøíèina.“
Franta s tím sice nevìøícnì, ale pøece jen vdìènì souhlasil, a tak jsme se zvedli k odchodu, proto¾e hostinskej u¾ byl se všema ¾idlema hotovej a èekal u¾ jen na ty naše.
Druhej den ráno jsme všichni poèkali na návsi na Honzu, kterej pøišel s takovejma dvouma drátama, co je zámeèník Tonda pou¾ívá pøi svaøování, a pustili se k Frantovýmu baráku na vršku nad kostelem. Honza šel první, pomalu a vá¾nì, jako kdyby ved ouøední komis k tak vá¾nýmu pøípadu, s vodhodláním vymýtit ty nekalý síly, jak to dìlala ve støedovìku církev s ïáblem posedlejma lidma. Šli jsme za ním po ouzkej pìšinì v zástupu a mìli jsme co dìlat, abysme se nerozchechtali. Franta u¾ stál ve dveøích, èekal Honzu, a koukal, proè k nìmu táhneme i my, ale nemìl nic proti tomu, abysme u toho mimoøádnýho vobøadu byli taky, a tak to naše malý procesí vešlo do stavení; první Honza se svejma drátama a poslední v øadì Pištìk.
Stáli jsme ve dveøích kuchynì a zírali, jak Honza chodí s tìma drátama z kouta do kouta, podle stìn a jak se mu v rukou toèej. Nìkde míò, nìkde víc, a¾ nakonec kleknul na kolena a strèil ty svý dva kouzelný proutky pod stùl. Tady sebou zaèaly mrskat a toèit, a¾ nará¾ely na nohy stolu a Honza radostnì øval: „Sláva, to je vono, já to vìdìl! Máš tu, kamaráde, patogenní zónu jako prase! To se divim, ¾e ti to ještì nepøilepilo stùl na strop, jakou to má energii.“
„Dobøe, Honzo“, zašeptal Franta, „ale kde se to tu vzalo? Nikdá se tu nic takovýho nestalo a najednou òáký síly. Dají se vùbec vodstranit, nebo tu se mnou budou bydlet nafurt?“
„Neboj, já jsem se vèera podíval do svejch kní¾ek a vím, jak na to. Polo¾íme pod stùl mìdìnou desku a natáhnem vod ní jen jeden mìdìnej, neizolovanej drát skrz futro vokna do jámy asi metr na metr a pùlmetru hluboký. Na dno tý díry hodíš pár lopat hnoje, nejlíp králièího... máš pøece králíky, ne? a zasypeš to døevìnym popelem... ten máš snad taky? Teprvá pak na to pøijde zem, ale pozor, nedusat ji! Musí zùstat kyprá, dokavád neslehne sama vod deštì. No a to by mìlo staèit. Sem tam se mù¾e stát, ¾e se to ještì projeví, ale u¾ jen s malejma vìcma, ponìváè ta síla bude slábnout. Po tøinácti dnech by to mìlo pøestat ouplnì. Pak mù¾eš desku i s tím drátem vodstranit, ale doporuèuju ji ještì schovat, co kdyby..., ¾ejo!“
„Dìkuju, Honzo, vìøím ti a doufám, ¾e to vyjde, jak øíkáš. Já si vod pondìlka vezmu dva tejdny dovolený a zajedu k mámì do Klatov, u¾ jsem tam beztak dva roky nebyl! A teï, kluci, kdy¾ jsme se tu tak sešli, posaïte se; pøinesu nìco na oslavu!“ prohlásil Franta a vyšel do chodby a do sklepa, kde jsme vìdìli, ¾e chová basy s pivem a jinejma lahoudkama. Slyšeli jsme, jak vodmyká, pak zavrzání dveøí a nato øinèení skla a øetìz nadávek a klení. Vbìhli jsme za ním, zvìdaví, co se stalo. Sedìl na pytli s bramborama, dr¾el si bouli na èele a bral nadarmo jedno bo¾í jméno za druhým. „To všivý strašidlo pøitáhlo tuhle ten pytel za dvéøe a ne¾ jsem dosáh na vypínaè, abych rozsvítil, zakop jsem o nìj a mám asi zlomený ¾ebra, na èele bouli jako tenisák. Neèumte, krucinál, a pomozte mi vstát, bolí to jako sviòa!“
Pomohli jsme mu na nohy a k almárce, vodkaï vytáh flašku slivovice, kterou jsme pak nahoøe zase vytáhli my na voslavu vyhnání duchù a na Frantovo zdraví. Trvalo to dost dlouho, proto¾e domù jsme se vodpotáceli u¾ za tmy.
Franta v pondìlí vopravdu vodjel do Klatov, a kdy¾ se za ètrnáct dní vrátil, našel v kuchyni na stole sedmièku Myslivce a na ní rù¾ovou mašlièkou pøivázanej dózickej klíè vod zadních dveøí a lístek s nápisem: „NA ROZLOUÈENOU OD PATOGENNÍHO DUCHA.“
V sobotu jsme to pak vod nìj v hospodì schytali. „Vy jste mi, pacholci, dali! Já u¾ jsem málem zapomnìl na svý marxistický pøesvìdèení a zaèal vìøit na duchy. A vo ten pytel za dveøma ve sklepì jsem se moh pøizabít nebo si rovnou zlámat vaz. Ale, dobrá, byla to sranda a já vám to za tu flašku vodpouštím a doufám jednou voplatím. Zatím to ale zapijem. Hej, pane Vošický, pøineste pro ka¾dýho po velkým rumajzlu a k tomu pívo.“
Kdy¾ byl ten dárek na stole a v zápìtí v hrdlech, vobrátil se ještì Franta na našeho Duchaøe. „Ty, Honzo, povìz mi, proè jsi kolem toho dìlal to divadýlko a nechal mì vykopat tu díru zrovna tam, kde mìla Bo¾ena tulipány?“
„Jaký divadýlko? Udìlal jsem pøesnì, jak to stálo v tej kní¾ce vod doktora Maurice Ngumbubua, co je profesorem na univerzitì v Pretorii. Kdyby celá ta vìc bývala nebyla vtip, ale skuteènost, bylo by to tu zónu zaruèenì vodstranilo. To jenom ty tomu nevìøíš a mì mrzí, ¾e jsem ti to nemoh dokázat.“
„A to je, pane, vo tìch nadpøirozenejch silách všechno. Samozøejmì, ¾e nikdo z nás na Honzovy povídaèky nevìøí. Jen Zdenda Pištìk se mi svìøil, ¾e na ¾ádnej pytel brambor ani nesáh a ¾e ve Frantovým sklepì nikdá nebyl. Tak¾e mám stejnì vo èem pøemejšlet.“
Mùj soused domluvil a uèinil tak právì vèas, proto¾e se otevøely dveøe a vešla „velká vizita“.
