Øád bílé snì¾enky Podr¾te se, já mám ráda zimu. Takovou tu bílou, ladovskou, kdy mrzne, a¾ praští, a od úst stoupá pára. Zrovna jako kdy¾ se za dob mého dìtství na nádra¾í v Petrovicích chystala vyjet na cestu parní lokomotiva zapøa¾ená do tøí vagónù a nedoèkavì odfukovala bílé obláèky. Skoro ka¾dé odpoledne, kdy¾ skonèila škola, bì¾ela jsem napøed kolem lesa a pak kus po kolejích na malé nástupištì pozorovat cestující, proto¾e lidmi a jejich pøíbìhy jsem fascinována, co mnì pamì» sahá. Jak se støídala roèní období, tak mìnili svùj šatník, téma hovoru a svoje nálady. Na jaøe z ka¾dého oblièeje vyzaøovala radost z toho, ¾e u¾ se vrací slunce a koneènì rozkvetou zahrádky pod oknem a sady za domem a na záhumenku zavoní zemì, a¾ ji rozorá pluh. Radili se, kolik zasejí mrkve a petr¾ele, a a¾ slunce prohøeje hroudy hlíny, kolik zasadí na políèko za humny brambor, aby bylo dost na talíø, pro slepice, kaèeny i pro pašíka v chlívku. V létì naøíkali, ¾e u¾ zase neprší a neprší a plevel na záhonech roste stejnì jako divý, a tak celé dny pøi pletí hrbí záda. A naveèer, tìch konví vody, co natahají od potoka, aby se zahrádka nezmìnila v úhor. Na podzim se trumfovali, kdo mìl vìtší úrodu jablek, švestek a oøechù, a sotva z políèek sklidili krmnou øepu, shrabovali na zahradì listí.
„Padá a padá a snad nikdy nepøestane,“ zlobili se. Kdy¾ koneènì i ten poslední strom mìl holé vìtve, místo zlatých lístkù zaèaly do zahrad padat bílé vloèky. A to se pak vesnièané ze zahrádek a políèek pøestìhovali pod støechu. ®enské pletly svetry a štepovaly pono¾ky a mu¾ští sekali døíví a opravovali náøadí. Jen kdy¾ vezli pøíbuzným v košíku jitrnice do mìsta nebo jeli do Rakovníka do ¾elezáøství pro lopatu na odklízení snìhu, èekali na nástupišti na vláèek kolejáèek celí zababušení do šátkù a èepic. Zima se jim zdála být vlezlá a nekoneèná.
Zato já z ní byla nadšená. Bìhala jsem radostnì po vesnici prostovlasá, rozepnutý kabátek, bez šály na krku a bez rukavic.
„Tobì není zima?“ hrozila se maminka, která byla v¾dycky zimomøivá a¾ bìda a nejradìji by prosedìla zimní mìsíce u kamen. „Zima je rána zasazená slunci,“ tvrdila.
„Zima je èas mokrých teplákù a usmrkanejch nosù,“ smál se tatínek a snesl z pùdy brusle a sáòky. „Ještì ¾e to dítì není po tobì. Mìlo by po zimních radovánkách.“
U¾ dávno nesáòkuju, ale v mém zimním oblékání se vùbec nic nezmìnilo. Èepici pova¾uji za zbyteènost a teplé rukavice snad ani nemám. Nezmìnil se ovšem ani mùj postoj k této roèní dobì. Tìší mne chodit po ulicích a vdechovat ten ostrý studený vzduch bez smogu a bez bacilù, proto¾e ho profiltroval mráz pøes neviditelnou gázu. Zøejmì proto je vzduch tak prùzraèný, zrovna jako je prùzraèná studánka v lese pod sklem z ledu.
Jiné je, kdy¾ se to bílé a støíbrné poèasí promìní v mokrou metelici a špinavou èvachtanici. To ho mám i já rázem plné brejle. Trefil by mì šlak, kdy¾ se brodím špínou a snìhovou kaší a pøeskakuji marast na pra¾ských chodnících a doma vylévám boty jako sklenièky. Ono je vlastnì jedno, kde èlovìka taková pohroma potká, zda v Praze èi na jiném konci zemì, èi zemìkoule. A nejhorší je, kdy¾ se pak s klesající teplotou špinavá èvachtanda zmìní v nebezpeènou klouzanici.
Mne ta pohroma potkala pøed tøemi léty v Olomouci. Dobrý týden se teplota dr¾ela znaènì pod nulou, a tak chodníky, co se pøed sedmi dny zmìnily v klouzaèku, ne a ne povolit. Chodci se mezi obrubníky potáceli jako v mátohách a nedoèkavì vyhlí¾eli slunce. Doufali, kdy¾ u¾ má únor na kahánku, ¾e se koneènì pøihlásí jaro.
Já se na ten èas samozøejmì také tìšila. Jen¾e takové polovièaté jaro, které se pøetahuje s ušmudlanou zimou, co se zakousla do zmrzlé zemì, to mì u srdce nebere. Mne ohromí a¾ první rozkvetlý podbìl na náspu u silnice, která bì¾í z Libuše do Modøan. I kdyby byl autobus pra¾ské hromadné dopravy narvaný k prasknutí, jak ten ¾lutý kvítek zpozoruji, hned øeknu polohlasnì: „Je jaro, je jaro.“
Musím to slyšet na vlastní uši, tøeba¾e to øíkám sama sobì. Teprve pak uvìøím, ¾e u¾ se nic nezmìní, ¾e je to definitivní, ¾e je umorousaná zima pryè.
„Mnì je sympatické ka¾dé poèasí, které mì do¾ene do hospody,“ za¾ertoval Honza.
Mám ráda jeho smysl pro humor. Mám ráda i všechny zamìstnance v jeho tiskárnì. Je mi mezi nimi dobøe. U¾ na první pohled je zøejmé, ¾e tady vládne duch dobré nálady. Na stìnách mají rozvìšené kreslené vtipy, které mì poka¾dé rozesmìjí. Jeden mì pobavil hned u dveøí. Na obrázku je postavièka s boxerskými rukavicemi. Stojí mezi provazy, nohy mírnì pokrèené, záda nahrbená, bradu témìø pøitisknutou na prsa, ruce sevøené v pìst opøené o tváøe pod lícními kostmi. Zatím jen ve sparingu volá:
„Kde jsi, ¾ivote? Polez do ringu! Chci se tebou poprat!“
Kapuèína jsem mìla v hrnku u¾ jen na dnì, a tak došlo na louèení.
„Kam pospícháš,“ zdr¾ovali mì všichni.
„A¾ zas budu v Olomouci, urèitì se zastavím,“ slíbila jsem jim i sobì, proto¾e na pøátele si v¾dycky udìlám èas.
Venku mì po tváøi pohladil vla¾ný paprsek. Koneènì mezi tì¾kými mraky problesklo nesmìlé slunce. Mhouøila jsem oèi proti obloze a bylo mi blaze na duši. Najednou se mi zdálo, ¾e zkrásnìl svìt. Nejen kvùli bledému slunci, co ve mnì za¾ehlo sváteèní pocit, ale høálo mì i vìdomí, ¾e mám kolem sebe pøátele, které mám ráda a kteøí mají rádi mne.
Bylo právì poledne a na všech šestnácti olomouckých kostelích se rozeznìly zvony. Loudala jsem se ulicí Ivana Petrovièe Pavlova na koneènou stanice tramvaje a vychutnávala si tu vzácnou chvíli.
Jen tak na pùl oka jsem zaregistrovala dva chlapy v montérkách postøíkaných od malty, co spìchali po úzkém chodníku proti mnì. Jeden, asi tak padesátník, a druhý, co by mohl být jeho syn, rázovali tìsnì vedle sebe.
Ten starší rozhazoval rozèilenì rukama, a kdy¾ mì míjeli, slyšela jsem jak lamentuje: „Kurva, já se na to mù¾u z vysoka… jééé, hele, u¾ kvetou snì¾enky…“ zjihl najednou, posadil se na paty a zíral na jeden jediný trs snì¾enek, který se v trávì mezi domy tøásl zimou. Mladší si podlo¾il boky rukama, shýbl se ke kolegovi a øekl: „Hele, vole, vono u¾ je jaro.“
Zùstala jsem, jako bych vrostla do zemì, tak mì ta chvíle, ta vìta zasáhla. V tom okam¾iku jsem si byla jistá, ¾e pro mne od teï u¾ v¾dycky zaène jaro, kdy¾ uvidím první snì¾enku. „Hele, vole, vono u¾ je jaro,“ øeknu si, ale jen tichounce, aby mì nikdo neslyšel, a nebo si to radìji jen pomyslím, abych tøeba nìkoho nepohoršila. Ale kdy¾ se to tak vezme, kdybych zvolila slušnìjší formulaci, mìla bych tu novinu v¾dy vykøièet do celého svìta, aby se ka¾dému otevøely oèi a aby se ka¾dý stateèné snì¾ence hluboce poklonil, tak jako ti dva drsní chlapi s nì¾ným srdcem.
Já v¾dy brala na vìdomí u¾ hotové jaro, takové, co kam šlápne, tam roste trávníèek a rozsvítí se zlaté koleèko podbìlu. Ale teï u¾ vím, ¾e tiché a rozpaèité pøedjaøí má také nìco do sebe. Kdy¾ pod prvními zimomøivými paprsky vykvete køehká snì¾enka, je to stejný zázrak jako zjevení v Lourdech. Kdo jiný, ne¾ ona se na tenouèkém stvolu doká¾e prodrat zledovatìlou vrstvou a odzvonit zimì nì¾ným bílým kvítkem. Kolik síly a odolnosti vynalo¾í, ne¾ se z promrzlé zemì provrtá na svìt do ¾ivota.
Spisovatelka Jindøiška Smetanová o stateènosti snì¾enek napsala celou povídku. Bylo jí líto, ¾e nìkterý z nejvyšších øádù, které zdobí generálská prsa a udìlují se za nezmìrnou stateènost a odhodlání v boji, nenese jméno a podobu snì¾enky.
I já bych ráda udìlovala takový Øád bílé snì¾enky. A to nejen stateèným generálùm, ale i všem obyèejným lidem, obyèejným pìšákùm, kteøí se jako ta postavièka z obrázku hodlají poprat se ¾ivotem.
Podr¾te se, já mám ráda zimu. Takovou tu bílou, ladovskou, kdy mrzne, a¾ praští, a od úst stoupá pára. Zrovna jako kdy¾ se za dob mého dìtství na nádra¾í v Petrovicích chystala vyjet na cestu parní lokomotiva zapøa¾ená do tøí vagónù a nedoèkavì odfukovala bílé obláèky. Skoro ka¾dé odpoledne, kdy¾ skonèila škola, bì¾ela jsem napøed kolem lesa a pak kus po kolejích na malé nástupištì pozorovat cestující, proto¾e lidmi a jejich pøíbìhy jsem fascinována, co mnì pamì» sahá. Jak se støídala roèní období, tak mìnili svùj šatník, téma hovoru a svoje nálady. Na jaøe z ka¾dého oblièeje vyzaøovala radost z toho, ¾e u¾ se vrací slunce a koneènì rozkvetou zahrádky pod oknem a sady za domem a na záhumenku zavoní zemì, a¾ ji rozorá pluh. Radili se, kolik zasejí mrkve a petr¾ele, a a¾ slunce prohøeje hroudy hlíny, kolik zasadí na políèko za humny brambor, aby bylo dost na talíø, pro slepice, kaèeny i pro pašíka v chlívku. V létì naøíkali, ¾e u¾ zase neprší a neprší a plevel na záhonech roste stejnì jako divý, a tak celé dny pøi pletí hrbí záda. A naveèer, tìch konví vody, co natahají od potoka, aby se zahrádka nezmìnila v úhor. Na podzim se trumfovali, kdo mìl vìtší úrodu jablek, švestek a oøechù, a sotva z políèek sklidili krmnou øepu, shrabovali na zahradì listí.
Mne ta pohroma potkala pøed tøemi léty v Olomouci. Dobrý týden se teplota dr¾ela znaènì pod nulou, a tak chodníky, co se pøed sedmi dny zmìnily v klouzaèku, ne a ne povolit. Chodci se mezi obrubníky potáceli jako v mátohách a nedoèkavì vyhlí¾eli slunce. Doufali, kdy¾ u¾ má únor na kahánku, ¾e se koneènì pøihlásí jaro.