SeniorTip

Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Sodovka

Tak jsme říkali našemu přepychovému nápoji. Protože byla žlutá a červená, tak ta červená se nazývala malinovka. Žlutá byla pravděpodobně z citrónu, ale ta červená opravdu voněla malinami. A potom! Měla opravdu tolik bublinek, že po napití se slastně říhlo. Ó ta lahoda a hlavně vzácnost!

Ve Frenštátě se vyráběly sodovky u firmy Žmolík. Jejich chuť byla tak vynikající, že ani jeden současný nápoj je nemůže překonat.

Prodávaly se v tak zvaných zoďácích, což byly průsvitné láhve, ani už nevím zda čtvrtĄ nebo půlitrové s bílým porcelánovým uzávěrem. Jenže dostat se k takové sodovce nebylo právě snadné. V naší domácnosti jsem je neviděla nikdy, kupovaly se jen v hospodě a tam se rovnou konzumovaly. První sodovku jsem určitě pila v hospodě u Viktora. Měl vzadu i krám a když šla maminka nakupovat a já jsem ji doprovázela, dostalo se mi někdy v šenku odměny. Na pultě, na něhož jsem sotva dosáhla – byl jenom pro dospělé, stála sodovka. A pilo se samozřejmě z flašky.

Někdy na začátku války se do Trojanovic přistěhovali Štopflovi. On byl strážmistr, ale takový, že každý měl z něho respekt, jezdil po dědině na kole a ihned se přiřadil k vyšší venkovské třídě v hospodě u karet. Zapsal se mi do paměti jako úpravný a opravdu milý pán. Jeho žena byla vysoká a rázná a nastěhovali se nad konzum – říkalo tak obchodu, který mělo družstvo Budoucnost - do podkroví. Žádný přepych. Kuchyň a ložnice, záchod a voda na dvoře. Štopflovi měli dvě dcery – starší Olgu, která byla spolužačkou naší Jindry na obchodní škole a mladší Ernu. Ta přišla do naší třídy, modrooká se světlými kudrnami načesanými do kohoutka, v krásných a hlavně jiných šatech, než jsme nosily my ostatní - byla tedy mou rovesnicí.

Přesto že patřili k místní honoraci, byla i paní Štopflová velmi vlídná a když si mě Erna přivedla na návštěvu, vždy tam bylo něco dobrého k snědku. Spíš nějaký dobrý moučník – to se u nás nevedlo, u nás se pekly buchty a obyčejné koláče, a tak jsem to vychutnávala.

Jednou jsem se přiřadila k paní Štopflové cestou z kostela. Bylo to přece jenom pěkný kousek – pro mě celých pět kilometrů, jenom pro ně o polovinu blíže – bydlely přece jenom v tom konzumě. Bylo to v létě a bylo vedro.My s Ernou jsme umíraly žízní a prosily jsme o zastavení na sodovku v hospodě.

Kolik těch hospod na cestě z Frenštátu do Ráztoky bylo! První, hned na nádraží měli hospodu Zelenkovi – jejich krásná a jediná dcera Olga zemřela brzy po válce – pracovala ve spořitelně a při výměně peněz se nakazila tyfem.

Další byla u „Tobolářů“, potom u „Balitů“ – jak se zpívávalo „Okolo Bality teče voda“ a opravdu kolem ní dodnes teče řeka Lomná, další měli v nájmu Nytrovi, hned vedle nich byla dřevěnice a v ní hospoda „U Káňů.“ Za mého mlada už pohostinná nebyla. Potom „Útulna pod Pustevnami u Kociána“, ale protože se jmenoval křestním jménem Viktor, říkalo se tam u Viktora. A nejmladší hospoda a zároveň hotel byla „Ráztoka“. Její majitel Petr byl po první světové válce delší čas v Americe a po návratu za peníz, který tam vydělal, postavil pěknou útulnu. Chodilo se jenom pěšky a nikdo nemohl cestou z kostela zahynout žízní. Naši staříček se v neděli po mši svaté zastavovali v hospodě kousek od kostela – u „Havrlanta“, takovou měli žízeň. Bohužel, ji hasili kořalkou.

My jsme se zastavily „U Tobolářů“. Byl krásný letní den a před hospodou bylo pod staletými lipami pěkné posezení.

Paní Štopflová nás tam usadila a šla dovnitř pro občerstvení. Co jiného to mohlo být, než sodovky. Nesla však ještě dva rohlíky. Pro mě to bylo velké překvapení. Doma jsme jedli velmi skromně a tak jsem do té doby nikdy neslyšela o tom, že se něco na něco nesmí jíst. Jenom od malička nám připomínali, že po třešních se nesmí mléko. A tady paní Štopflová nám nabídla rohlíky. I ten rohlík byl pro mě vzácný, ale proč ho jíst předem? „Kdepak, děvčata, nejdříve v žaludku musíte něco mít a teprve potom se můžete napít sodovky. Jinak by vám sodovka ublížila“. Byl to velký nervák. Dostat do vyprahlého krku suchý rohlík s upozorněním, že se musí pořádně rozžvýkat a dívat se při tom na láhev se sodovkou, jak v ní pomalu stoupají bublinky.

Konečně jsem se dočkala a s chutí jsem se mohla pustit i do sodovky. Jakou měla barvu si nepamatuji, ale byla výborná a já jsem s velkým gustem krásně odbrnkávala. Ani to být nemělo. Paní Štopflová mi vysvětlila, že se to ve společnosti nedělá.

Nevím, kde skončili Štopflovi. Nejdříve se odstěhovali do Frenštátu a pan Štopfl – byť to byl velmi hodný a tolerantní četník a nikomu neublížil, měl po válce nějaké problémy. Dcera Olga se provdala a brzy po svatbě zemřela – „na kalup lunzoch“, tak se tenkrát říkalo rychlé tuberkulóze. Štopflovi z Frenštátu zmizeli. I moje spolužačka Erna s načesaným kohoutkem ve vlasech. Na laskavou paní Štopflovou se mi vzpomínka spojila s obyčejným rohlíkem a hlavně se sodovkou.

Datum	Jméno	Téma
23.04. 08:05	EvaP
20.04. 10:34	ferbl
20.04. 07:38	Von
20.04. 06:23	Bobo	:-)))
19.04. 18:48	ferbl
19.04. 17:24	kusan
19.04. 15:49	Von
19.04. 14:43	ferbl
19.04. 08:40	Von
19.04. 08:34	Marta U.

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás