Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (36)
V tìchto místech jsem nucen uèinit významnou inovaci a pøi odhalování dalších ¾ivotních paradoxù postupovat nikoli chronologicky, ale tematicky, dle jednotlivých – jak to nazvat – oborù, disciplin - kdo ví? Nejvìtší problém budu mít s tím, jak moc se odvá¾ím odhalit své nejnitønìjší nitro, tak¾e prosím eventuální ètenáøe o notnou míru shovívavosti. A proto¾e nemá cenu tì¾ké vìci odkládat, tak a» to mám za sebou, zaènu paradoxy a renoncy milostnými, a zaènu velmi obecnì.
Všichni filozofové, etikové, psychologové i básníci se u¾ dávno shodli na tom, ¾e bez lásky se prostì nedá ¾ít. Dokonce je jasné, ¾e bez lásky by naprostá vìtšina z nás nebyla vùbec na svìtì, nebo» bychom nebyli ani poèati, ani zrozeni, ani vychováni! Láska je fantastický fenomén, umí hory pøenášet i procházet ¾aludkem a pøináší i takové paradoxy, jako ¾e – láska nehnìvaná není milovaná! Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám sna¾il namluvit text jedné starší písnì. A ¾e bez lásky ¾ít je sou¾ení, to vìdìli u¾ textaøi za první republiky. Náš po všech stránkách vynikající re¾isér Zdenìk Podskalský si dal dokonce tu práci a zjistil, ¾e slovo láska je nejfrekventovanìjším slovem v èeských písòových textech a v pøekladu mo¾ná i v textech cizojazyèných. Mám to od nìj z první ruky. Jednou poèátkem 70. let minulého století jsem mìl tu èest, vystupovat s ním v jakémsi poøadu pro dìti, natáèeném ještì ve starém studiu ve Vladislavce. A tam mìl tento re¾isér vùèi mnì, respektive vùèi nám meteorologùm, jednu velkou výhradu – proè udáváme v pøedpovìdích rychlost vìtru v metrech a ne v kilometrech, co¾ by si ka¾dý umìl daleko lépe pøedstavit. Mìl vlastnì pravdu, tì¾ko jsem to vysvìtloval. Pak ale nám meteorologùm docela „zalichotil“, kdy¾ mi prozradil, ¾e v tom jeho osobním výzkumu se slùvko „déš»“ umístilo na ohromujícím tøetím místì! Co bylo na místì druhém, jsem bohu¾el zapomnìl. Moc se mi to nezdálo, asi by to chtìlo provìøit, ale zpìt na naši milostnou parketu.
Láska má tolik podob, ¾e je ani nemohu spoèítat – a to mám mat-fyz. fakultu! Jako snad ka¾dý jedinec druhu homo sapiens sapiens tak i já jsem zaèínal láskou platonickou, i kdy¾ tento termín znamenal prý ve starém Øecku nìco jiného, ne¾ dnes... U mne sem patøí dvì první pøedškolní, tedy „školkové“ lásky a dále nìkolik pøedpubertálních i pubertálních lásek, o které jsem tu u¾ zavadil ve støípcích jièínských i vrchlabských. Objektem mých snù to nevadilo, proto¾e jsem to tutlal, a tak se to vùbec nedozvìdìly, i kdy¾ asi nìkteré to posléze vytušily, leè nechávaly mne v tí¾ivé nejistotì.
Jako další stupeò - tedy spíše pøedstupeò lásky nebo jakási její náhra¾ka - pøichází právì v té pubertì s trochou studu sebeláska typu já a já. Sexuologové však øíkají, ¾e se v tìchto pøípadech nikdo nemusí za nic stydìt, naopak, ¾e je to dobrá a bezpeèná pøíprava pro další ¾ivot. Tady samozøejmì nemohu mluvit za nì¾né pohlaví, ale za to „silnìjší“ druhé snad ano. A snad se ještì mohu pøiznat, ¾e první „zajímavý“ a dosud neznámý pocit jsem za¾il pøi šplhu na lanì a pak v noci ve spaní na sokolském táboøe.
Zaèátky mých „opravdových lásek“, tedy takových, ¾e o mých citech objekty mé lásky alespoò tušily, se datují do éry vrchlabské a další fázi mých milostných zaèátkù – u¾ v Praze - s pøedstihem nejlépe popsal Bohumil Hrabal v Ostøe sledovaných vlacích. V jeho Milošovi Hrmovi, tedy alespoò co se týèe milostné problematiky, jsem se doslova poznával!
A pak jsem u¾ postupnì zjiš»oval jakousi èasovou genesi opravdových lásek a opravdového sexu, ale prosím ètenáøe, aby další øádky byly brány spíše v rovinì obecné, ne¾ osobní! V mládí, které je u ka¾dého ohranièeno jak „dole“, tak „nahoøe“ jinak, se prosazuje sex pokud mo¾no dennì, tedy spíše noènì a pokud máte s kým a kde ho provozovat! Ve støedním vìku pak na doporuèení sexuologù pøichází sex týdenní, zpoèátku dvakrát, pozdìji jednou týdnì. V penzijním vìku se pak postupnì dostavuje sex mìsíèní a posléze sezónní. A tak jak na zaèátku pøi platonických láskách se sex pomalu probouzel, tak nakonec pomìrnì rychle zaniká a opìt se mìní v lásku bez sexu, na kterou se u¾ s dovolením docela tìším! A právì sem se hodí jedna starší dobová anekdota. Komedie je, kdy¾ máte s kým a nemáte kde, tragedie je, kdy¾ máte kde a nemáte s kým, a kdy¾ máte kde i máte s kým, ale musíte na schùzi, pak je to socialisticko-realistické drama!
Vra»me se ale do roku 1962. I kdy¾ se øíká – co je v domì není pro mne, jako vyhlášený lenoch jsem si za svou partnerku pro man¾elství vybral kolegyni z práce. Další druh lásky - lásku man¾elskou jsem poznal dvakrát. Ta první vydala dva plody, dcerku a synka. Nyní pozor, nejsem sebevrah a také se nechci vymlouvat na obezlièky typu – není lásky bez nevìry a ¾árlivosti, a jak jsou pak ty usmiøovaèky sladké. Prostì nìjaké ty techtle-mechtle za tìch témìø tøicet let man¾elského ¾ivota na obou stranách byly, techtle urèitì, mechtle mo¾ná, ale pøesto ta první láska man¾elská nám vydr¾ela tak jak se patøí, a¾ do skonu jednoho z partnerù. C´est la vie! Nesmím ale skonèit smutnì, a tak to napravím. Zásluhou svého syna jsem poznal maminku jeho studentské lásky a s tou nyní pro¾íváme krásnou lásku penzistù. Studentská láska tìch našich potomkù nevydr¾ela, ale naše dr¾í u¾ více ne¾ dvacet let jak helvetská víra! Navíc jsem po vzoru Bolka Polívky koncem minulého století poøídil své druhé drahé polovici Evì „sociální plastiku“, nebo» jsem z ní v jejích padesáti letech uèinil oficiální mladou paní. A tím vším je vinno, jablko Evino!
Pamìtníci, vzpomínejte!
Všichni filozofové, etikové, psychologové i básníci se u¾ dávno shodli na tom, ¾e bez lásky se prostì nedá ¾ít. Dokonce je jasné, ¾e bez lásky by naprostá vìtšina z nás nebyla vùbec na svìtì, nebo» bychom nebyli ani poèati, ani zrozeni, ani vychováni! Láska je fantastický fenomén, umí hory pøenášet i procházet ¾aludkem a pøináší i takové paradoxy, jako ¾e – láska nehnìvaná není milovaná! Láska, to nejsou jen písmena, jak se nám sna¾il namluvit text jedné starší písnì. A ¾e bez lásky ¾ít je sou¾ení, to vìdìli u¾ textaøi za první republiky. Náš po všech stránkách vynikající re¾isér Zdenìk Podskalský si dal dokonce tu práci a zjistil, ¾e slovo láska je nejfrekventovanìjším slovem v èeských písòových textech a v pøekladu mo¾ná i v textech cizojazyèných. Mám to od nìj z první ruky. Jednou poèátkem 70. let minulého století jsem mìl tu èest, vystupovat s ním v jakémsi poøadu pro dìti, natáèeném ještì ve starém studiu ve Vladislavce. A tam mìl tento re¾isér vùèi mnì, respektive vùèi nám meteorologùm, jednu velkou výhradu – proè udáváme v pøedpovìdích rychlost vìtru v metrech a ne v kilometrech, co¾ by si ka¾dý umìl daleko lépe pøedstavit. Mìl vlastnì pravdu, tì¾ko jsem to vysvìtloval. Pak ale nám meteorologùm docela „zalichotil“, kdy¾ mi prozradil, ¾e v tom jeho osobním výzkumu se slùvko „déš»“ umístilo na ohromujícím tøetím místì! Co bylo na místì druhém, jsem bohu¾el zapomnìl. Moc se mi to nezdálo, asi by to chtìlo provìøit, ale zpìt na naši milostnou parketu.
Vra»me se ale do roku 1962. I kdy¾ se øíká – co je v domì není pro mne, jako vyhlášený lenoch jsem si za svou partnerku pro man¾elství vybral kolegyni z práce. Další druh lásky - lásku man¾elskou jsem poznal dvakrát. Ta první vydala dva plody, dcerku a synka. Nyní pozor, nejsem sebevrah a také se nechci vymlouvat na obezlièky typu – není lásky bez nevìry a ¾árlivosti, a jak jsou pak ty usmiøovaèky sladké. Prostì nìjaké ty techtle-mechtle za tìch témìø tøicet let man¾elského ¾ivota na obou stranách byly, techtle urèitì, mechtle mo¾ná, ale pøesto ta první láska man¾elská nám vydr¾ela tak jak se patøí, a¾ do skonu jednoho z partnerù. C´est la vie! Nesmím ale skonèit smutnì, a tak to napravím. Zásluhou svého syna jsem poznal maminku jeho studentské lásky a s tou nyní pro¾íváme krásnou lásku penzistù. Studentská láska tìch našich potomkù nevydr¾ela, ale naše dr¾í u¾ více ne¾ dvacet let jak helvetská víra! Navíc jsem po vzoru Bolka Polívky koncem minulého století poøídil své druhé drahé polovici Evì „sociální plastiku“, nebo» jsem z ní v jejích padesáti letech uèinil oficiální mladou paní. A tím vším je vinno, jablko Evino!