Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (35)
A ještì ne¾ pùjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závìreènou zkoušku z ruštiny. Pøipomínám, ¾e jsme na ruštinu mìli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k nìèemu dobré. Pøi ústní zkoušce na ní¾ jsem pøispìchal z volejbalu témìø s antukou ve vlasech, jsem toti¾ musel „opravovat“ ta èervenì podtr¾ená místa, co¾ zabralo dosti èasu. Další pohovor byl pak tak krátký, ¾e si ho jak¾ tak¾ pamatuji a dovolím si ho prezentovat. Mìl jsem provádìt ruského studenta po Praze. Ihned jsem èesky po¾ádal, zda by to nemohla být studentka, bylo mi vyhovìno a tak jsem zaèal: Predpolagájem, èto aná prijéchajet na glávnoje nadra¾í – lektorka opravila na vakzál. My prajïom na Vaclavskoje namìstí – opraveno na plošèaï. Nacionálnyj tìátr jsem té ruské studentce ukázal správnì a pak pøišla malá zrada. Zkoušející toti¾ pronesla nìco jako – nu – ládno, no kak búdìt, ètóby aná prilìtìla samaljótom v Ruzyò? Zamyslel jsem se a opovìdìl èesky - tam to neznám! Kdy¾ jsem ale tuto vìtu pøelo¾il, hodné lektorce to staèilo! Nevìøíte? Vìøte!
Na zaèátku pátého roèníku jsme pøi zadávání svých diplomových prací mìli dokonce na výbìr z nìkolika mo¾ností. Já si vybral „Útlum radiových vln v ionosféøe“ a pøi shánìní materiálù jsem jezdil na observatoø geofyzikálního ústavu do Prùhonic. Má práce nebyla nic moc, ale mezi slepými jednooký králem, pøi obhajobì patøila k nejlepším. (Ach jó, opìt se chvástám...) O mnoho let pozdìji jsem se pak dozvìdìl, ¾e je ve fakultní knihovnì v oddìlení geofyziky zaøazena. Ještì pøed obhajobou jsem ale za¾il jednu roztomilou pøíhodu. Náš pan profesor i jinak velmi známého jména – Alois Zátopek - byl svìtovì známý seismolog. Byl vedoucím prací všech nás pìti geofyzikù a jedné geofyzièky, a své práce jsme mu samozøejmì museli pøedvést. Kdy¾ jsem byl pozván do jeho kabinetu já a stanul jsem s naneèisto napsanou prací pøed jeho dveømi, uslyšel jsem krásné zvuky violoncella. Vìdìlo se, ¾e náš pan profesor je èlenem fakultního smyècového kvarteta a tak jsem se neodvá¾il vstoupit. Kdy¾ to ale trvalo asi ètvrt hodiny, nesmìle jsem tiše za»ukal, ale ono nic. Tak jsem pøidal na síle, a kdy¾ i po té se zeza dveøí stále jen linula docela pìkná hudba, odvá¾nì jsem bez vyzvání vstoupil. Byl to pohled k nezaplacení. Pan profesor spal v køesle a na magnetofonu, èerstvém to pøístroji na katedrách naší fakulty, si pouštìl svou hudební produkci! Pomalu jsem ho probudil, on se omluvil a pak u¾ vše probíhalo normálnì.
I vlastní závìreèní zkoušky, vèetnì u¾ mírnìjšího marxismu-leninizmu probìhly celkem v pohodì, a pøišel èas rozdìlování umístìnek, co¾ byla jedna z „vymo¾eností“ re¾imu, který rozhodoval pøece o všem! A zde se opìt ukázala neomylnost plánování a pro šest geofyzikù byly k mání jen dvì umístìnky, jedna do Brna a druhá do Bratislavy. Tehdy naštìstí Hydrometeorologický ústav chystal rozdìlení pøedpovìdní slu¾by na všeobecnou a leteckou a tak my ètyøi zbývající jsme „díky“ tìmto „cenným“ papírkùm mohli koncem prázdnin nastoupit jako meteorologové na letištì v Ruzyni. Pøitom jsme z této specializace mìli jen dvì základní pøednášky!
Promoce byla koncem èervna, stali se z nás promovaní matematici, fyzici a chemici a pak jsme byli – od maturity u¾ podruhé – vypuštìni do svìta. Mezi naše osudové osmièky se tak zapsal i rok 1958!
Opravdu na samý závìr tìchto studentských vzpomínek je tøeba øíci, ¾e jsme nakonec nebyli tak špatný roèník. Aèkoliv se v té dobì pova¾ovala kybernetika za imperialistickou pavìdu a samozøejmì se nic podobného na naší fakultì nepøednášelo, pøesto hned po absolvování se z nìkolik mých kolegù, a dokonce i z jednoho z tìch nejbli¾ších kamarádù, stali naši první programátoøi, kteøí také novou specializaci pak studovali a¾ za pochodu v praxi. Pak po srpnu 1968 odešla celá øada mých kamarádù, vìtšinou u¾ jako docenti èi kandidáti vìd na západ, kde se všichni posléze výbornì uplatnili i jako profesoøi na univerzitách èi v rùzných vìdeckých a výzkumných ústavech. Jeden byl i v NASA.
Do našeho roèníku na pøíklad patøí i astronom Luboš Kohoutek, po nìm¾ je pojmenována kometa, kterou objevil v roce 1973 na hvìzdárnì v Hamburgu. Potom ještì objevil nìkolik dalších komet! Promoval s námi však i Karel, kontroverzní a významný komunistický špion, pùsobící od roku 1965 do roku 1984 v USA!
Kdy¾ se pak po listopadu 1989 naši kolegové - emigranti vraceli, a» u¾ natrvalo, nebo jen na návštìvu, byla to pro nás „velebné kmety“ neskuteèná a velmi dojemná setkání. V dalších letech se pak nìkolik absolventù našeho roèníku probojovalo v politice a¾ na posty senátorù a ministrù. Ale nyní bych u¾ koneènì mìl s tím chlubením se cizím peøím opravdu pøestat – a tedy howgh!
Pamìtníci, vzpomínejte!
Na zaèátku pátého roèníku jsme pøi zadávání svých diplomových prací mìli dokonce na výbìr z nìkolika mo¾ností. Já si vybral „Útlum radiových vln v ionosféøe“ a pøi shánìní materiálù jsem jezdil na observatoø geofyzikálního ústavu do Prùhonic. Má práce nebyla nic moc, ale mezi slepými jednooký králem, pøi obhajobì patøila k nejlepším. (Ach jó, opìt se chvástám...) O mnoho let pozdìji jsem se pak dozvìdìl, ¾e je ve fakultní knihovnì v oddìlení geofyziky zaøazena. Ještì pøed obhajobou jsem ale za¾il jednu roztomilou pøíhodu. Náš pan profesor i jinak velmi známého jména – Alois Zátopek - byl svìtovì známý seismolog. Byl vedoucím prací všech nás pìti geofyzikù a jedné geofyzièky, a své práce jsme mu samozøejmì museli pøedvést. Kdy¾ jsem byl pozván do jeho kabinetu já a stanul jsem s naneèisto napsanou prací pøed jeho dveømi, uslyšel jsem krásné zvuky violoncella. Vìdìlo se, ¾e náš pan profesor je èlenem fakultního smyècového kvarteta a tak jsem se neodvá¾il vstoupit. Kdy¾ to ale trvalo asi ètvrt hodiny, nesmìle jsem tiše za»ukal, ale ono nic. Tak jsem pøidal na síle, a kdy¾ i po té se zeza dveøí stále jen linula docela pìkná hudba, odvá¾nì jsem bez vyzvání vstoupil. Byl to pohled k nezaplacení. Pan profesor spal v køesle a na magnetofonu, èerstvém to pøístroji na katedrách naší fakulty, si pouštìl svou hudební produkci! Pomalu jsem ho probudil, on se omluvil a pak u¾ vše probíhalo normálnì.
Opravdu na samý závìr tìchto studentských vzpomínek je tøeba øíci, ¾e jsme nakonec nebyli tak špatný roèník. Aèkoliv se v té dobì pova¾ovala kybernetika za imperialistickou pavìdu a samozøejmì se nic podobného na naší fakultì nepøednášelo, pøesto hned po absolvování se z nìkolik mých kolegù, a dokonce i z jednoho z tìch nejbli¾ších kamarádù, stali naši první programátoøi, kteøí také novou specializaci pak studovali a¾ za pochodu v praxi. Pak po srpnu 1968 odešla celá øada mých kamarádù, vìtšinou u¾ jako docenti èi kandidáti vìd na západ, kde se všichni posléze výbornì uplatnili i jako profesoøi na univerzitách èi v rùzných vìdeckých a výzkumných ústavech. Jeden byl i v NASA.