Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
A nyní bych si dovolil velmi nostalgicky vzpomenout na pár (doslova) zajímavých kolegù z fakulty. Jedna vzpomínka bude krátká, druhá delší.
Na pøednášky s námi v prvním roèníku chodila slepá matematièka Kárka, která nám pak bohu¾el brzy zmizela „z oèí“. Nevím, zda studia dokonèila, myslím ¾e ano, a ka¾dopádnì jsem se pozdìji od jejích kamarádek dozvìdìl, ¾e se z ní stala uèitelka. Dalším jinak posti¾eným kolegou byl také matematik, který mìl obì ruce od narození jen po lokty! Aèkoliv byl Pra¾ák, chodíval na „náš“ kolejní dvùr hrávat fotbal. Docela to válel, nebo» nohy mìl samozøejmì naopak poøádnì vytrénované. Mnohem obdivuhodnìjší bylo, jak dovedl hrát ping-pong! A vùbec jsme pak nemohli pochopit, jak se nauèil tak krásnì psát a jak si stíhal na pøednáškách vše zapisovat! Navíc – nomen-omen - mìl první výkonnostní tøídu v šachu a jeho jméno bylo témìø shodné s jménem tehdy nejslavnìjšího amerického šachisty Fishera! No a také hrál samozøejmì výbornì bridge. O hezkých pár let pozdìji jsem se s tímto svým kolegou èastokrát potkal na bridgeových soutì¾ích, kde jsme všichni, samozøejmì potají, obdivovali, jak brisknì dovedl zaøadit své karty do speciálního prkénka se tøinácti šikmými rýhami tak, ¾e na nì ostatní hráèi nevidìli. No a pak jsme asi dvakrát proti sobì hráli nohejbal v jakési soutì¾i pra¾ských ústavù.
Zde opìt nastává malé dilema, kam zaøadit další støípek, který se týká bridge, pøesnìji bridgeových veèerù v pra¾ské jídelnì U Bumbrlíèkù. Tam chodila v sedmdesátých letech veèer zajímavá spoleènost. Setkával jsem se tam nejen s nìkterými bývalými spolustudenty z fakulty, ale i s opravdovými všeobecnì známými osobnostmi.
Chodíval tam na pøíklad table-tenisový mistr svìta Ivan Andreadis, bývalý letec RAF pan Šefl, který nám vyprávìl, jak pøi náletech vyhazovali z letadla prázdné láhve koka-koly, které v pádu vydávaly zvuk, který strašil a rušil nìmeckou protiletadlovou obranu. S dojetím a úctou vzpomínám na tehdy více ne¾ osmdesátiletého pana Voòavku, který byl dokonce jednoho veèera mým partnerem, a o kterém jsem se dozvìdìl, ¾e byl v roce 1911 mistrem Èech ve skoku vysokém! A samozøejmì bridge v¾dy hráli a hrají naši výborní šachisté a šachistky – jako tøeba Vlastík Jansa nebo Kvìta Eretová. V tìch letech byl bridge ideologicky ponìkud nevhodná karetní hra a domnívám se, ¾e i dnes je stále tøeba tuto karetní hru propagovat. Stále asi mnoho lidí neví, ¾e co se týèe exaktního myšlení je to hra, která hravì konkuruje šachu, uplatní se v ní i rùzné finesy a navíc proti královské høe je mnohem spoleèenštìjší. Dá se pøi ní na pøíklad i mírnì konverzovat a také leccos konzumovat. A ¾e se v ní konají i rùzná mistrovství Evropy a svìta, to u¾ je snad známo. Kdy¾ jsem jako mariášník s bridge zaèínal, ¾asl jsem nejen nad jeho variabilitou, propracovanými licitaèními systémy, ale pøi turnajích i nad jeho pøesnými a objektivními pravidly. Všechny dvojice na turnaji sehrají postupnì naprosto stejná rozdání, a tak je vyhodnocení turnaje výsostnì objektivní.
Pro ty, kteøí „do tohoto“ trochu vidí – mohu pøidat dvì tradující se bridgeové perlièky ze staré dobré Anglie. Známý lord XY prý vydìdil svého jediného syna proto, ¾e v jedné jejich spoleèné partii nevytrumfoval! A z podobného soudku – Po londýnských ulicích prý chodí mnoho ¾ebrákù a prodávají zápalky, proto¾e v bridgeových partiích, kdy¾ hráli o peníze, nevytrumfovávali pøíliš èasto!
A nastává èas „proletìt“ naposled naší matematicko-fyzikální fakultou. V prvních tøech semestrech jsem bral prospìchové stipendium, zøejmì mi postaèil výborný základ z gymplu. Pak však zaèalo pøituhovat. Sice jsem „dìlal“ všechny zkoušky v prvním termínu, ale zejména na konci pátého semestru to bylo jednou „o prsa“. Na zkoušce z mechaniky u profesora
Brdièky to bylo s pøimhouøením obou jeho oèí za tøi! Byla to má první trojka a ten milý profesor mi dokonce nabízel, a» pøijdu ještì jednou, nebo» tou trojkou pøijdu o mo¾nost získání èerveného diplomu. Proto¾e jsme ale v té dobì razili „hrdé“ heslo – nejsme ¾ádní filatelisti, tu mimoøádnou nabídku jsem bohu¾el odmítl. Mimochodem – ze syna tohoto výborného profesora se pak vyklubal vynikající hokejista pra¾ské Sparty. Pøesnì v polovinì studií se pak rozhodovalo o tom, na jakou specializaci pùjdeme. Jako obyèejnì i zde se vše plánovalo, a zøejmì i proto, ¾e jsme se stále nacházeli ve studené válce, nejvíce studentù, vèetnì mé malièkosti, bylo zaøazeno na atomovou fyziku! Nìkteøí studenti, zejména „ádékáøi“, dokonce odjeli studovat tuto specializaci do Moskvy a Dubny. Atom se mi rozbíjet nechtìlo a rozhodl jsem se, ¾e budu bojovat o geofyziku. S kamarádem Vladimírem jsme si napsali ¾ádost o pøeøazení a osobnì ji donesli na ministerstvo nìjakému referentovi. A svìte div se – ono nám to vyšlo! Udìlali jsme moc dobøe, nebo» studium bylo lehèí, na té specializaci nás bylo jen šest a v posledních dvou roènících se opìt v mém indexu sem tam objevila i jednièka.
Pamìtníci, vzpomínejte!
