Osel
Mìla jsem ráda osly všech druhù a barevných odstínù, kteøí se jen na naší planetì vyskytovali. Mìla jsem je ráda, proto¾e mi bylo líto, ¾e se jim tak hanlivì øíká „osel“, kdy¾ jsou milí, mají krásné roztou¾ené oèi a dlouhé uši, se kterými støíhají jako duše humoristù s vtipy a èlovìk se musí smát a smìje se a smìje, a¾ mu svìt pøipadá nesmírnì krásný, dokonalý a neopotøebovaný.
Jen¾e ne¾ jsem jela na dovolenou na Korsiku, mìla jsem v databázi oslù pouze tøicítku vidìnou v televizi a ètyøi osly vidìné v ohradì v zoologické zahradì. Tedy ¾ádný pøímý kontakt s oslí duší a myslí.
Na ostrovì u Korsiky jsem se koneènì doèkala a setkala se s ním, jak na dotek kù¾e tak i inteligence, proto¾e zde mìli za hlídaèe osla. Opravdového ètyønohého osla!
Osel vyèkával, a¾ pøirazí loï turistù a ka¾dého pøicházejícího pozdravil pohybem hlavy a støihnutím uší. Lidé kolem nìho procházeli, usmívali se, nìkteøí i pozdravili, ale kromì mì nikdo nevyu¾il pøíle¾itosti pøímého kontaktu a rozhovoru s milým obyvatelem.
Já ho nejen pozdravila, ale i podrbala za ušima, poplácala ho po høbetu a na odchodnou jsem za¾ertovala „Oslíku, otøes se!“
Oslík se otøásl, sklonil hlavu a zaèal mì pronásledovat. Stále mi byl v patách a mnì se to pøestalo líbit, proto¾e se na mì doslova lepil a já jsem si pøece jenom chtìla na výletì prohlédnout i nìco víc ne¾ osla a køièela jsem na nìho „Kšc!“ „Jedeš, ty potvoro!“ a „Lehni!“, ale nereagoval, proto¾e nejspíš umìl pouze francouzsky a oslovsky a já nevìdìla, jak se to øekne.
Byl mi v patách tak, ¾e mi šlápnul na modrou zavinovací sukni s bílými kvìty a dr¾el, dokud nerozvinul úplnì vše. Se sukní v tlamì se vydal smìrem ke svému uvítacímu stanovišti a dal mi pøíle¾itost k výmìnì rolí. Nyní jsem já bì¾ela za ním s nohama roztøesenýma od špièatého kamení a ve spodním prádle a byla jsem ráda, ¾e dnes nemám tanga, ale bombarïáky a pronásledovala jsem zlodìje zavinovaèek.
Osel se zastavil tam, kde byl zvyklý, jen¾e sukni stále pøe¾vykoval a nechtìl øíct ani jednou „iá,“ ke kterému jsem ho nabádala perfektní výslovností a hypnotizováním z oèí do oèí.
Vztekle jsem øvala „Iá iá iá iá iá iá....“ Myslela jsem, ¾e promluví a upustí látku døív ne¾ rozpáøe vìtšinu nití, ale mé myšlení mì zklamalo. Chvilku jsem zabloudila k úvaze, kdo je zde vìtší osel. Bylo jasné, ¾e kdybych mìla uši nahoøe na hlavì a neoholila si dokonale lýtka, pronajmuli by si mì jako dokonalou první dámu osla.
Lidský místní pomocník mì ještì stokrát nechal zaíákovat a pak pøistoupil a¾ nechutnì blízko. Okousával kus nìjaké zelené kùry a s plnou pusou mi anglicky sdìlil, ¾e na osla se nekøièí, ale šeptá. A ¾e se nemám bát, proto¾e osla moje vnady absolutnì nezajímají.
Domorodec si mne prohlídnul dokonale od hlavy a¾ k patì a došel k závìru, ¾e suknì je nejlepší dar, který mi mù¾e nadìlit, abych nevyplašila další zájemce o prohlídky kamenù. Podrbal osla za ušima a zaèal mu do nich šeptat tajné oslí zaklínadlo. Osel zaèal kývat hlavou, nasadil výraz, který má ka¾dý vítìz na nejvyšším stupni a zaèal otvírat hubu. Místní domorodec uspìl, osel byl naprosto pøemluvený a upustil sukni.
S úsmìvem jsem obdr¾ela pøe¾výkaný kus a malou radu, abych si pøíštì nebrala modrou sukni s bílými kvìty, proto¾e si osel myslí, ¾e rozkvetlo moøe a na to on tady celou dobu èeká!