Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Ihned po tom odsouzení kultu osobnosti to zaèalo na jaøe roku 1956 mezi pra¾ským studentstvem trochu vøít a zaèal se pøipravovat majáles. Po té, co jsme ponìkud nesmìle bojkotovali spartakiádu 1955, abychom si naklonili vrchnost, šli jsme poprvé v Praze do májového prùvodu. Kdy¾ pak na Václavském námìstí profesionální vyvolavaèi hesel zdravili Universitu Karlovu, odpovídali jsme pøipraveným – dobøe, ¾e se nedo¾il, kdo tu školu zalo¾il! V horní polovinì Václaváku prošlo i heslo – šetøte naše lesy, zrušte kádrové dotazníky, ale v dolní polovinì se pak mezi nás nenápadnì zamíchali dva podivní „studenti“ a naštìstí bezbolestnì, leè ráznì nám zavøeli ústa! A tak soudruh prezident Zápotocký, ušaté torpédo, jak se mu mezi lidem pøezdívalo, o naše moudrá hesla pøišel. No – byla to jeho škoda, my jsme ty dva „studenty“ do prùvodu nezvali. Majálesový prùvod i veselice v „Juldì-Fuldì“ probìhly také s menšími problémy, ale nás se vlastnì nedotkly. Tím „nás“ zde myslím patru z koleje, rozšíøenou o nìkolik domorodých Pra¾ákù.
A pak na podzim pøišly maïarské události. Vnímali jsme je velmi intenzivnì a dokonce jsme èekali na ten krásný den, proto¾e jak známo – jednoho krásného dne „to“ musí prasknout a komunisti pùjdou od válu! Bohu¾el - opìt jsme se toho krásného dne nedoèkali. K ponìkud ostøejší situaci na naší fakultì došlo - a teï nevím zda u¾ na podzim anebo a¾ v zimì. Ka¾dopádnì si pamatuji na celofakultní shromá¾dìní, které bylo svoláno pod patronací Svazu mláde¾e v naší nejvìtší posluchárnì a vystoupili na nìm zejména mladí asistenti marxismu-leninizmu! Byly vzneseny po¾adavky na vìtší akademické svobody a mimo jiné se navrhovalo, aby ka¾dý den o pùlnoci na závìr rozhlasového vysílání byla vypuštìna sovìtská hymna a hrála se jen naše èeskoslovenská! A jako vrcholný zá¾itek této schùze si pamatuji, jak se o slovo pøihlásil èlovìk, který se pøedstavil jako nový šéfredaktor Veèerní Prahy Zelenka a chtìl nás usmìròovat. Ihned mu bylo slovo odòato, a kdy¾ odmítl opustit naši akademickou pùdu, byl z velké posluchárny bez milosti vyveden! Pokud nìkomu to jméno nìco pøipomíná, pak se nemýlí. Byl to budoucí øeditel normalizaèní Èeskoslovenské televize Jan Zelenka.
Jestli¾e jsem øekl, ¾e první pra¾ský majáles nám ¾ádné problémy nenadìlal, o rok pozdìji, na jaøe 1957 u¾ to nebyla pravda. Kamarádi našich prostìjovských kamarádù, kteøí studovali v Brnì, zaèali pøipravovat svùj majáles a my se rozhodli, ¾e tam pojedeme. Pro nás to mìl být zcela nevinný študácký výlet, bez jakýchkoliv politických ambicí. Leè „velké uši“ a „bystré oèi“ z nám zcela nepochopitelných dùvodù byly ve støehu! Tehdy jsem byl snad více doma ne¾ v Praze, hrál jsem za Vrchlabí volejbal, a tak jsem opìt mìl velkou kliku. Všichni mí spolukolejníci byli vyslýcháni, proè jedou do Brna a co se tam chystá a já tomu výslechu unikl. Jak se fízlové dozvìdìli, ¾e tam chceme jet, to je u boha! Pøesto jsme do Brna na majáles jeli, politika zùstala stranou a naše zá¾itky byly doslova pouze májové. Jeden mejdan pod hvìzdami v parku byl opravdu jak ty sedmikrásky nad Brnem a druhý také stál za to. Byl toti¾ na koleji, která se nám moc líbila u¾ proto, ¾e byla koedukaèní! Jedno patro kluci, druhé holky, to v Praze nebylo! Do konce roku pak mé absence na „kolejních akcích“ pokraèovaly, na konci semestrù jsem se toti¾ v¾dy více nauèil doma ve Vrchlabí ne¾ na koleji v Praze. A tak jednou dokonce na mé posteli prý spal Jiøí Kodet, který se nìjak k nám zamotal, dej mu pánbùh vìènou slávu. Snad ka¾dý si dnes pamatuje jeho skvìlý herecký výkon v Pelíškách.
Na náš pokoj si pak koncem roku ztì¾ovalo nìkolik „kolejákù“ a výsledkem bylo, ¾e v pátém roèníku byla naše parta administrativnì rozkulaèena a dostali jsme dekrety do tøech rùzných kolejí! Jeden Zdenìk zùstal na Albertovì, druhý Zdenìk šel do koleje na Malou stranu v ulici U lu¾ického semináøe a já s Frantou jsme se nastìhovali do koleje 5. kvìtna na rozhranní Vinohradech a ®i¾kova, ovšem nikoliv do jednoho pokoje. Dost nás to naštvalo, ale tím jsme zase mohli poznat jiné kouty Prahy, nebo» jsme samozøejmì byli v témìø dennodenním kontaktu. Okolní hospùdky kolem Albertova i kolem koleje Budeè jsme u¾ mìli okoukané a tak jsme „objevovali“ nové na Kampì a zejména opravdu roztomilou, stále ještì soukromou hospùdku pár desítek metrù od koleje v Grégrovì ulici. Provozovali ji staøí man¾elé, které jsme oslovovali babi a dìdo, na jídelníèku bylo pouze nìkolik druhù uzenin, oèka a protekènì míchaná vajíèka. Jinak jen smíchovská desítka, dva druhy vína a asi tøi druhy nìèeho ostøejšího. Byl tam ale kuleèník i pianino, milé to nástroje, kterých jsme hojnì vyu¾ívali. Chodilo sem nìkolik starších penzistù, medici a my matfyzáci. Zajímavým poznatkem bylo, ¾e zatímco penzisté tam hráli mariáš haléøový, my se stále neochvìjnì dr¾eli svého pìti haléøového. No a tak jsme se prostudovali – jak se tehdy øíkalo – „za dìlnické peníze“ - a¾ ke státnicím.
Pamìtníci, vzpomínejte!
známo – jednoho krásného dne „to“ musí prasknout a komunisti pùjdou od válu! Bohu¾el - opìt jsme se toho krásného dne nedoèkali. K ponìkud ostøejší situaci na naší fakultì došlo - a teï nevím zda u¾ na podzim anebo a¾ v zimì. Ka¾dopádnì si pamatuji na celofakultní shromá¾dìní, které bylo svoláno pod patronací Svazu mláde¾e v naší nejvìtší posluchárnì a vystoupili na nìm zejména mladí asistenti marxismu-leninizmu! Byly vzneseny po¾adavky na vìtší akademické svobody a mimo jiné se navrhovalo, aby ka¾dý den o pùlnoci na závìr rozhlasového vysílání byla vypuštìna sovìtská hymna a hrála se jen naše èeskoslovenská! A jako vrcholný zá¾itek této schùze si pamatuji, jak se o slovo pøihlásil èlovìk, který se pøedstavil jako nový šéfredaktor Veèerní Prahy Zelenka a chtìl nás usmìròovat. Ihned mu bylo slovo odòato, a kdy¾ odmítl opustit naši akademickou pùdu, byl z velké posluchárny bez milosti vyveden! Pokud nìkomu to jméno nìco pøipomíná, pak se nemýlí. Byl to budoucí øeditel normalizaèní Èeskoslovenské televize Jan Zelenka. 
Jestli¾e jsem øekl, ¾e první pra¾ský majáles nám ¾ádné problémy nenadìlal, o rok pozdìji, na jaøe 1957 u¾ to nebyla pravda. Kamarádi našich prostìjovských kamarádù, kteøí studovali v Brnì, zaèali pøipravovat svùj majáles a my se rozhodli, ¾e tam pojedeme. Pro nás to mìl být zcela nevinný študácký výlet, bez jakýchkoliv politických ambicí. Leè „velké uši“ a „bystré oèi“ z nám zcela nepochopitelných dùvodù byly ve støehu! Tehdy jsem byl snad více doma ne¾ v Praze, hrál jsem za Vrchlabí volejbal, a tak jsem opìt mìl velkou kliku. Všichni mí spolukolejníci byli vyslýcháni, proè jedou do Brna a co se tam chystá a já tomu výslechu unikl. Jak se fízlové dozvìdìli, ¾e tam chceme jet, to je u boha! Pøesto jsme do Brna na majáles jeli, politika zùstala stranou a naše zá¾itky byly doslova pouze májové. Jeden mejdan pod hvìzdami v parku byl opravdu jak ty sedmikrásky nad Brnem a druhý také stál za to. Byl toti¾ na koleji, která se nám moc líbila u¾ proto, ¾e byla koedukaèní! Jedno patro kluci, druhé holky, to v Praze nebylo! Do konce roku pak mé absence na „kolejních akcích“ pokraèovaly, na konci semestrù jsem se toti¾ v¾dy více nauèil doma ve Vrchlabí ne¾ na koleji v Praze. A tak jednou dokonce na mé posteli prý spal Jiøí Kodet, který se nìjak k nám zamotal, dej mu pánbùh vìènou slávu. Snad ka¾dý si dnes pamatuje jeho skvìlý herecký výkon v Pelíškách.