Sousedské vztahy narovnány
„Jsem pejskaø,“ øekl Karel Truxa, ne¾ vsunul klíè do zámku. Èekala jsem, ¾e mì na prahu pøivítá malý pudlíèek. Ale ani ¾ena Lotova v Sodomì, na kterou pršela hoøící síra, nebyla tak zkoprnìlá jako já, kdy¾ se mi o ramena opøel statný rhodeský ridgeback a olízl mi tváø dlouhým jazykem.
„Ihned si tì oblíbil,“ rozzáøil se Karel. „Toho já nemusím uèit znát lidi. Je to pašák.“
A odvolal psa krátkým povelem k noze, èím¾ mì vysvobodil.
„Je to Baskervill,“ vydechla jsem. „Jinak jistì nevypadalo ani strašlivé psisko øádící ve starobylé ji¾ní Anglii na devonském panství v knize Conana Doyla.“
Baskervill zavrtìl ohonem, nì¾nì mi zaòuchal v kapse, jestli tam nemám náhodou buøta, a vyklouzl na volný dvorek.
„Miluje svobodu,“ øekl Karel. „Nìkdy ho ale svoboda našeho malého dvorku svazuje. To se pak rozpomene na své africké pøedky z devatenáctého století, kteøí s jihoafrickými lovci velké zvìøe stopovali lvy. Pøeskoèí drátìný plot a jako skuteèný honiè lítá venku, ne¾ mu do té jeho široké palice mezi ušima vleze zase rozum. Nakonec štìká schlíple za vraty, proto¾e ho jeho špatné svìdomí pøipraví o poslední kousek psí páry a on nedoká¾e pøeskoèit plot zpátky. A tak èeká, a¾ ho pustíme domù.“
Sedìli jsme na terase a popíjeli pivo. Man¾elka Karla, plnoštíhlá Stáòa, pøed nás naservírovala utopence a švestkový koláè. Baskervill le¾el pod keøem èerného bezu a po oèku pozoroval svého pána. Miloval ho, jako miloval podzimní slunce, co mu pralo do ko¾ichu, a utopence i koláè, který jsme mu dali ochutnat.
Najednou nastra¾il slechy, napjal se jako struna a rázem byl celý na trní. Za plotem zavrnìl motor. Pøed sousedním domkem zastavilo støíbrné fáro s pra¾skou poznávací znaèkou. Vysoukal se z nìj øidiè v bílém roláku a tváøil se jak deset èertù. S první taškou v ruce køikl smìrem k nám: „Zavøete si toho vašeho blbeèka.“ A jal se z útrob auta vynášet pùlku paneláku.
„Luf»áááááci,“ protáhl opovr¾livì Karel smìrem k sousedovi a plácnutím dlanì o stehno pøivolal Baskervilla k sobì. Ten se k nám pøišoural oèividnì nerad, ale proto¾e pro nìj byl ka¾dý páníèkùv povel evangelium, rázem byl klidný jako ¾elva.
„Hodnej pejsek,“ pohladil ho Karel a otevøel si další pivo.
A¾ kdy¾ z auta vystoupila dáma s rezavou kšticí, Baskervill zase zavìtøil. Rezavá kštice nadnášela chlupaté nic a opovr¾livì se na nás dívala pøes rameno. Kdy¾ jednou rukou odemykala domovní dveøe, chlupaté nic, z kterého se vyklubal malý køehký èivava, jí vyskoèil z náruèí.
„Teï nìco uvidíš,“ øekl Karel, kdy¾ psíèek pøibìhl k plotu zjistit cvrkot. Z huòatého límce kolem krku vystrkoval èernou tlamièku a nevinnì cenil zoubky. To u¾ Baskervilla nic neudr¾elo. Vrhl se smìrem k nìmu, zakousl se do drátìných ok a cloumal plotem, div ho nevyvrátil ze základù, a øádil jako pominutý.
Soused zbrunátnìl a praštil taškami o zem. Vletìl do pøedsínì, strhl z vìšáku kulovnici, na zápra¾í ji o koleno nalomil, do hlavnì chvíli ládoval neviditelné patrony, pak pušku jediným trhnutím srovnal, zalícil a míøil za plot na Baskervilla, na Karla, na Stáòu a všechny jejich pøíbuzné do desátého kolena. „Takhle vás odprásknu, jestli naší Dorince ten váš vlkodlak zkøiví vlas, vlastnì chlup.“
Vzpomnìla jsem si na rakovnický park. Nìkde v mém mozku mnì vytanula vzpomínka na to, jak jsme se s dcerou Gábinkou v dávné minulosti toulaly pod kaštany. Najednou proti nám bì¾el bišonek kadeøavý – malý, veselý, hravý psík, ¾ivého temperamentu, a kroutil zadeèkem jako pravá psí sleèna. Tu se rozhrnuly jiøiny a vybìhl z nich umolousaná poulièní smìs. Hned se s bišonkem pøitáhli oèima jako magnetem a ty pohledy je svázaly k sobì tak, ¾e kolem sebe obíhali v malém krou¾ku. Poulièní smìs do psí sleèny drcal èenichem a ta se mu kutálela pod nohama jako snìhová koule. Malá Gábinka stála celá uhranutá a nespouštìla z pejskù oèi. Najednou se rozeøvala na celé kolo. Vzala jsem ji do náruèí a tìšila ji: „O toho malého pejska se neboj. Jenom si hraje. Podívej, jak je veselej.“
Gábinka si pìstièkami vytøela slzy z oèí a málem se zhroutila: „Ale je zaèuchanej.“
Mo¾ná, ¾e se soused také bál, aby jejich èivava nebyla zaèuchaná. Mo¾ná mìl obavy z toho, aby jí Baskervill samou láskou neukousl hlavinku. Mo¾ná mìl strach, ¾e z toho øevu ohluchne.
„Takovou estrádu tu máme ka¾dý víkend,“ mávl rukou Karel a šel odtrhnout Baskervilla od plotu.
Pak se podíval na nebe, z kterého se vytratilo slunce, a na ciferník svých hodinek. „Radši si sedneme k fotbalu,“ øekl a odvedl nás k televizní obrazovce a poprosil mì, abych za námi zavøela dobøe dveøe.
Jak padaly góly do sítì, tak do nás padala svìtlá desítka. Za oknem se pomalu snášel podveèer, obloha se zatáhla tì¾kými mraky a obèas na okno vychlístla spršku deštì.
Baskervil le¾el chvíli na pøedlo¾ce z berana, ale dlouho ho to nicnedìlání nebavilo. Za našimi zády proklouzl do pøedsínì, tlapou si otevøel dveøe a opìt se mu v oèích zazrcadlila svoboda.
„Ten pes je zase fuè,“ zanaøíkala Stáòa, kdy¾ uvidìla dveøe dokoøán. „Zase pøiletí celej urousanej a zasviní dùm od sklepa po pùdu.“
„Jako bys ho neznala,“ zašklebil se Karel a zahvízdal u pootevøených vrat, aby Baskervillovi nìkde v lesním remízku nasadil do uší myšlenku na navrátila.
Objevil se ne¾ bys øekl švec. Kdy¾ ho Karel spatøil, málem to s ním seklo. Neaportoval vìtev, která mu pøekøí¾ila cestu, ani malého zajíèka, kterého nìkdy upytlaèil, ale v mordì pøinesl sousedovic èivavu. Polo¾il ji pøed páníèka a radostnì vrtìl ohonem.
„Tak to je konec,“ zanaøíkal Karel pøiškrceným hlasem, kdy¾ poznal, ¾e je èivava docela bez kyslíku. „Z toho bude druhé Sarajevo.“
A jal se na psovi zkoušet o¾ivovací pokusy.
Stáòa si pøiplácla mokrý hadr na èelo: „Nalej do nìj panáka,“ napadlo ji.
Rum, slivovice, jakamarus, ba ani balantýnka však nemìly tu moc, aby èivavu pøivedly k ¾ivotu.
Baskervill pochopil, ¾e si ¾ádnou pochvalu nevyslou¾í a zalezl provinile pod stùl.
„Pøiprav vanu,“ naporuèil Stánì Karel a èivavu, pøehozenou pøes loket odnesl opatrnì do koupelny, proto¾e byla jedna hrouda bláta.
„Co chceš dìlat?“ nevìøila svým oèím Stáòa. A pak spustila bandurskou: „Kdyby byl ten náš vlkodlak na øetìzu, tak se to nestalo. Ale ty poøád svoboda, svoboda – a teï skonèíme na krchovì, jestli u¾ si Pra¾ák koupil náboje a jestli je jeho kulovnice funkèní, proto¾e jim ten náš mezulán zamordoval jejich psí pýchu a ještì ji protáhl nejvìtším marastem.
Karel si ty výèitky odhánìl od uší jako dotìrné mouchy. Napil se rumu pøímo z láhve a pak pod sprchou vyšamponoval èivavu a jal se ji vysušit nejprve ruèníkem a potom fénem.
„Blázen! Blázen!“ lomila rukama Stáòa. „Jistì mu z toho budoucího neštìstí pøeskoèilo.“
Ale koumák Karel pøišel té svízelné situaci na kloub.
„Èivava jim zdrhla,“ ukázal bradou na dùm souseda. „Kde by k ní jinak ten cvok pøišel?“ ukázal bradou na Baskervilla. „A¾ ji najdou pøede dveømi, kdo doká¾e, ¾e v tom mìl pazoury náš moula?“
Druhý den se nic nedìlo. V sousedním domì se nepohnula ani záclona. Asi tam dr¾eli smutek za nebo¾ku èivavu. Také jsme dr¾eli smutek. Za poka¾ený víkend, za to, ¾e k sobì lidi mají dál ne¾ na mìsíc, za to, ¾e se nedovedou obejmout kolem ramen a nalít si èistého vína.
Veèer jsme šli spláchnout své tì¾ké myšlenky a èerné svìdomí do hospùdky Na Sekyøe. Byli jsme rádi, ¾e u¾ je ten horror za námi a ¾e pøíští ráno u¾ snad bude moudøejší veèera. Najednou se rozletìly dveøe a v nich stál soused. Jak nás uvidìl, hned šel k našemu stolu jako by šel za rakví a naporuèil:
„Pane vrchní, ka¾dému jednu vodku. A velkou. A tomu psovi plátek tlaèenky.“
Pak se vedle nás sesypal na ¾idli. „Sousedi, nic ve zlým. Co jsme si, to jsme si, odpus»me si. I tomu psovi se musím omluvit, ¾e jsem ho nemìl rád,“ podrbal Baskervilla za ušima. „A» u¾ jsou naše sousedské vztahy odteïka nav¾dycky narovnány,“ pøál si.
„Co vás to draplo?“ vyzvídal opatrnì Karel. „Snad si tu nakonec neposypete hlavu popelem?“
„Èlovìk si myslí, ¾e je pán tvorstva, a ejhle, všechno je jinak,“ pokrèil rameny soused.
„Co je jinak?“ málem se zakoktal Karel.
Pra¾ák se k nìmu naklonil. „Je ¾ivot po ¾ivotì,“ zašeptal mu do ucha a pøevrhnul do sebe plnou sklínku. „Tak se podle toho chovejme. ®ádné hrrr – a po nás potopa. A» se za sebe jednou nemusíme stydìt, v tom posmrtným ¾ivotì.“
„Jak to víte, ¾e takový ¾ivot je?“ podivila se Stáòa.
„Vèera odpoledne, chvíli po tom, co jsme pøijeli, klepla naší Dorinku pepka,“ svìøoval se. „Hrála si s míèkem – a najednou prásk, bylo po ní. Jako kdy¾ èlovìk vypadne z lakýrek.“
Mlèky jsme se po sobì podívali. Ale soused se dál dr¾el své noty: „Pláè, náøek, slzy… znáte to.
Koupili jsme ji pøed dvanácti lety. Byla jako dítì,“ vysmrkal se hluènì do kapesníku. „Udìlali jsme jí se ¾enou pod lípou pøed domem hrobeèek. Nasázeli macešky, vyøezali køí¾ek a co naplat, spánembohem. Prostì ka¾dý tam jednou musíme. A» jsme èlovìk nebo pes,“ ukázal ukazovákem k nebi.
Potom schoval tváøe do dlaní. „A víte, co se ráno stalo?“ napínal nás. „Le¾ela na roho¾ce. Vymydlená, èis»ouèká, jako nebeskej obláèek. A pod lípou prázdná díra. Chápete to?“ zeptal se. Ale ani neèekal na odpovìï a øekl: „Pøišla se s námi ještì rozlouèit, Dorinka naše milá,“ øekl dojatì a obrátil do sebe další vodku.
Nemohli jsme se mu podívat do oèí. To jen Baskervill na nìj upíral svùj pohled a jenom já, Karel a Stáòa jsme v nìm èetli pøiznání, ¾e to byl právì on, kdo èivavu vyhrabal. A jenom já, Karel a Stáòa jsme si oddychli, ¾e nás soused nezastøelí, i kdy¾ bychom si to asi zaslou¾ili.