Jak s tìma dvìma názvy tohoto etnika nakládat, ptají se mnozí v rozpacích. Slovo Cikán se jim zdá témìø nadávkou a Rom zase nìèím cizím, umìlým. To první je historickým pojmem v¾itém v naší zemi po staletí a tím druhým se zase jeho nositelé sami hrdì nazývají.
Øešení a vysvìtlení je snadné. Ka¾dý národ nazývá jiné národy jménem, které si pro nì stanovil, zatímco oni si øíkají ve svém jazyce tak, jako po vìky jejich pøedkové. Proto je zcela zbyteèné dìlat z této skuteènosti spoleèenský problém.
Je tedy zcela pøirozené, ¾e Èech nazývá cizince napø. Nìmcem, Italem, Francouzem, Španìlem a Rumunem a nikoliv Deutsche, Italiano, Espaòol, Fraçais èi Romano a ¾ádný z nich to necítí jako urá¾ku.
Tak¾e Rom je pro Èecha Cikánem (s velkým C, ovšem), zatímco Èech je pro Cikána Gad¾em (a tady si nejsem jist, zda toto slovo v romštinì zaèíná také versálkou). Neplatí ale jen pro našince, ale pro ka¾dého cizince bílé pleti. Toto slovo má v romštinì, mj., znaènì pejorativní význam. Znamená nevychovaného èlovìka, "vidláka, kterému sláma èouhá z bot", "gad¾ovina" pak znamená nekvalitní vìc nebo nechtìný jev. Tato slova jsou v daném významu zejména v Prešovském kraji na Slovensku bì¾nì pou¾ívána (viz Wikipedie). Naproti tomu Rom znamená v romštinì èlovìk (!).
Je tøeba ale pøiznat, ¾e i „Cikán“ má podobnou pøíchu», leè nikoliv z podstaty èeského jazyka, ale ze zpùsobu ¾ivota, povahových vlastností a vztahu k evropské spoleènosti tohoto národa po dobu øady staletí uplynulých od jeho pøíchodu z Indie. Jde o národ rasy indoevropské, stejné jako my, a tedy nelze pùvod jisté nevra¾ivosti mezi Cikány a Èechy pova¾ovat za rasistický, ale za èistì genetický a spoleèenský. Blí¾e není tøeba nic vysvìtlovat, jsme s ním témìø všichni dostateènì seznámeni, abychom si mohli vytvoøit svùj vlastní názor. Tak¾e potud úvod a teï ten mùj nedávný zá¾itek, který mne k nìmu inspiroval.
Vracel jsem se minulý ètvrtek v horku pravého poledne z nákupu v našem NC Tesco. Kdo mne zná, ví, ¾e kdy¾ po ulici vleèu svou vietnamskou tašku na koleèkách, ohnut „do vinklu“ a hledì tím pádem spíše do zemì ne¾ pøed sebe, vypadám ještì starší, ne¾ opravdu jsem. A tak jsem i ten den pomalu míjel lavièky, které naše radnice rozestavila podél ulice, je¾ mne vede domù. Obyèejnì jsou všechny obsazeny bezdomovci s jejich taškami a nezbytným vínem v krabicích, které pak, ji¾ suché, ještì dlouho zdobí okolí. Jen¾e tentokrát jsem jen tak koutkem oka zaznamenal, ¾e je obsazena tlustou matrónou v zelené suknici, pestré kazajce a šátkem s motivem rudých rù¾í. Vedro mne tlaèilo a ¾ízeò táhla, tak¾e po tøech minutách jsem ji¾ stál u domu, odemkl a vtáhl svùj vozík do pøíjemnì chladného zádveøí. Vtom jsem ucítil, ¾e mi ho nìkdo bere z ruky, otoèil se a pøede mnou stála ta polednice z lavièky. Vklouzla za mnou do domu tak obratnì a tiše, ¾e jsem se jí opravu lekl.
„Co tu chcete, koho hledáte?“ vypadlo ze mne automaticky, ne¾ jsem si uvìdomil, kdo¾e to je.
„Ja vam pomu¾u, pane, mate tì¾kou tašku!“, bere mi jednou rukou vozík a druhou se – proboha! – chystá mne obejmout.
„Dìkuju, není tøeba a odejdìte, prosím!“
Jen¾e to slušné „prosím“ ji povzbudilo, a tak ten pohyb dokonèila a u¾ mne dr¾í jako zápasník pøi nelsonu. A kdyby byla opravdu chtìla, mohla mne pøi své váze polo¾it snadno na lopatky. Nu, na to jsem byl nucen zareagovat u¾ ménì zdvoøile. Vytrhl jsem jí svoje vozítko z jedné ruky a krk vykroutil z druhé. Zvedl jsem svou francouzskou berlu obìma rukama do jako horizontální polohy, jak to dìlali kdysi esenbáci pøi demonstracích a houkl:
“Vypadnìte, ne¾ pou¾iju násilí!“
Sna¾ila se nepohnout, ale kdy¾ mìla hùl na dva coule od nosu, vycouvala a já za ní ty tì¾ké domovní dveøe s úlevou a trochu zbyteènì hlasitì zavøel. Pøi cestì výtahem na své vysoké parto, jsem si polo¾il otázku: byla to Romka, nebo Cikánka?
Odpovìï jsem si našel brzy a po kratší diskusi se svým druhým já, jsem uznal, ¾e je tøeba být na podobné kousky ¾ivota lépe pøipraven. On má pravdu, ¾e s mým Rossi 38 Special by to asi bylo pøehnané, ale ¾e takový paralyzér, nebo alespoò plynovka, by mohly staèit. Uznal jsem to, usnesl se, ¾e se vybavím co nejlevnìji. Malou, do hrsti vhodnou tekutou støelou nebo pepøovým sprejem za bratru 250 Kè.
Koupil jsem si tedy pepper spray hned druhý den, ale jak vyzkoušet jeho úèinnost? To» otázka, nerad bych, aby v kritické chvíli selhal. Tak¾e jsem to zkusil jako se zbraní na støelnici. Zavøel jsem se v našem malém sklepì, na dva kroky od bílé zdi „vystøelil“ jednu krátkou dávku a s uspokojením zaznamenal mokrou, pùlmetrovou kruhovou stopu. Vynikající trefa a ještì silnìjší úèinek: po pár vteøinách staèil jsem sotva utéct za dveøe, ve výtahu ètyøi minuty slzel a v koupelnì vyplachoval zraky nìkolikrát za sebou a¾ do pùlnoci. Vytrpìl jsem si své, ale vím, ¾e mám úèinnou zbraò za pouhou ètvrtinu tisícovky.
A jaké z toho plyne pouèení? Být ostra¾itý, v¾dy pøipraven jako skaut a nechodit na zajíce s kanónem! A samozøejmì nauèit se rozeznávat Roma od Cikána.