Èlovìku se to tak nìkdy o deštivém dni pøihodí. Chodí mezi zamraèenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváøe a místo nich jim na oblièej nasazuje panáèkující lasièky a pøi tom, jak ještì rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevìdomky zaplete do pomlázky.
Pomlázka je sice dobrá vìc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí. Energie pak vydr¾í na celý rok. Jen¾e, kdo kdy vidìl pomlázku vystupovat do schodù?
Nikdo! A proto dnešní cesta vzhùru nevypadá vùbec snadnì.
Sotva otevøe dveøe vinohradského èin¾áku, bruèí jak medvìd: „Panenko svatá! Nadìlit mi 110 schodù! V¾dy» u¾ jsem stará bába!“
„Kdo je tady starý? Kdo si neprávem stì¾uje?“
„A na starý kolena jsem se zbláznila, slyším šeptání zdí.“
„Mluvíme, kdy¾ neøíkáš pravdu.“
Maøenka mávla rukou.
„Vy uliènice, dobøe mì znáte. Nejsem vùbec stará! Natruc ¾ivotním zákonùm si klidnì se vzrùstajícím vìkem mládnu. Jen¾e dnes? Co vám mám povídat. Pøíliš mnoho lidí potøebovalo našít na pusu úsmìv, polaskat slovem a nauèit se dívat na ukryté krásky. Schody mi dají zabrat, i kdy¾ je mám jinak ráda.“
Usmála se a nemohla polevit. Ne. Tyhle schody dnes nejsou ani trochu šedivé a stìny tmavé a olezlé studenem. Vsadila by se, ¾e špatnì vidí – nad rozviklaným zábradlím se klenula obrovská duha! To je tou únavou. Radìji pomlèí o mládí v ¾ilách nebo ji zavøou do blázince. No nic, vypoøádá se s posledním dnešním úkolem a doma si dopøeje dlouhý odpoèinek. Ale co se to dìje? Promnula si zrak. První schod se na ni usmíval, a kdy¾ s obavami pøeskoèila na druhý, tøetí se neodvá¾il mlèet:
„Dobrý den, paní Maøenko. Jak se dnes máte?“
„Inu, jak by. Zvláštnì! Zdi šeptají, první schod se usmívá a ty mluvíš!“
„Vypadá to na pøíznivý výstup, ¾e ano? A s pøekvapením k narozeninám.“
„Ale kde¾e, ty já pøece nedávno oslavila.“
„Není den bez dárkù, Maøenko.“
„Však já vím a moc dìkuju, dnes to se mnou vypadalo všelijak, ale nyní se tìším. Vstøícnost povadlost zalévá.“
„Š»astnou cestu!“
Ètvrtý schod neznamenal zklamání, ¾e to všechno bylo jen chvilkové pomatení smyslù. Odstartoval voòavé vzpomínky – rù¾e v zámecké zahradì, kde se tehdy procházela s rodièi, pampeliškové vìnce u potoka, sedmikrásky mezi prsty na nohou, sušená mateøídouška zavìšená v kuchyni v plátìném pytlíèku, tanec na louce a kolem ¾luté pantoflíèky, zvoneèky, kohoutci...tolik vùní a na patnáctém schodu královna nì¾nosti, panenka Kopretinka.
Má mì rád. Nemá mì rád. Má mì rád. Nemá. Má. Nemá. Má!!!
„Maminko, všichni mì mají rádi.“
„Proè by nemìli, Maruško? I ty je nosíš v srdci.“
Mìla je tam. Opravdu ano. Nalepené na sobì, aby nikdo ne¾árlil, ¾e dostal míò. Dìtské pøátele Anièku, Lojzièku, Pepièku, Frantu, Vašíka, sousedy, tety, babièky, dìdeèky. Klavíristu Adama, co hrál v parku na staré piano, slepého kytaristu z Karlova mostu, potulné kejklíøe pøijí¾dìjící ka¾dým rokem na námìstí, ètyønohé koèièí a psí kamarády z ulic, parkù a lesíkù. S tìmi všemi vylétla jako pestrobarevný pták k padesátému schodu.
A na dalších dvou schodech si hrála s rodièi. „Kolo kolo mlýnský, za ètyøi rýnský, kolo se nám polámalo....“
Ne, neudìlala bác, maminka jí øekla nìco jiného, oèekávaného a nevyhnutelného.
„Tìš se, chybí ti deset krokù a budeš dospìlá.“
Na šedesátém druhém schodu byla opravdu jiná, zamilovaná. Toèili se kolem ní mu¾i a ona chtìla øíkat jen - JEDEN MU®! Vzal si ji za man¾elku a na šedesátém pátém schodu je oba èekalo tolik radosti, porodila syna. Brzy poté se rodinná ústa roztáhla opìt široce do stran – skonèila válka.
Na šedesátém devátém stála bláznivá sousedka Alenka a køièela tøesoucím se hlasem:
„Motýli u¾ u nás nelétají! Všem ustøihli køídla. Maøenko, ztráta volnosti je zabije...“
„Neboj se, neboj, bude dobøe.“
Chytila do dlaní dvì baboèky kopøivové a pøed ní ty prsty od sebe odlepila. Letìli! Vzlétli tak vysoko a ladnì a¾ se Alenka koneènì smála.
„Lhali! Oni si létají, kam chtìjí.“
Obejmuly se a vydr¾ely, dokud slunce nezapadlo. Slíbila si, ¾e poka¾dé bude vìøit sama v sebe a nenechá se pohltit ¾ádným do¾ivotním otravníkem.
Na sedmdesátém tøetím schodì znìl dùm smíchem, jako Hanièka - Písnièka, jako Vltava s plavci a otu¾ilci, jako strom rozvitých malièkostí.
Vìøila v prsty rozmotávající vlnìné klubko a tvoøící TEPLO. Kùlna plná døíví znamenala krásnou zimu. Èasto pøikládala slova místo polen a zahøála to nejstudenìjší ve své blízkosti.
Na osmdesátém prvním schodì poletovali andìlé a ON, mu¾ jejího srdce.
„Kde ty se tady bereš?“
„Maruško, nezlob se, musel jsem.“
„Já vím, ka¾dý tam jednou musí. Je mi dobøe, proto¾e aèkoliv si myslíš, ¾e jsi odešel, bydlíš tady se mnou. Tìlo neznamená nic, tvoje duše mi vbìhla do tìla a ka¾dý den høeje stejnì jako pøed lety. Vzpomínáš, jak jsme vozili koèku na sáòkách a psa u boudy pøestrojili za hastrmana? No jo, ne¾ abys mi odpovìdìl, uletíš do nebe!“
Mu¾i toho moc nenamluví nebo si to zavinila sama? Asi ano, proto¾e u¾ stojí na devadesátém schodì a v uších ji zní chvilka poezie: Krása je vnímavá, srdcem si kráèí, krajina neznámá, svìtlo pøitáèí ...a bude pøítelem navìky....
Od devadesátého prvního po devadesátý pátý se nemohla vymanit ze synova vtipu. Na obavy jestli je v poøádku to, co bylo vèera zøetelnìjší ne¾ dnes, poka¾dé vystoupil s tak logickými myšlenkami, ¾e sama zapomnìla, co ji vlastnì trápilo. A jeliko¾ ji nic netrápilo, nemohla být ¾ádná dùchodkynì!
S Emmou, Pavluší a Václavou zalo¾ily Klub prùvodkyò velkým ¾ivotem. Slyšíte? ®ádné dùchodkynì! Kdo by o provázení ¾ivotní poutí mohl vìdìt víc? Pomoc zdarma lidem, kteøí nevìdí kam jít. Jen¾e nabízené ruce skoro nikdo nevìøí.
Richard naštìstí vìøil. Nepustila toho náctiletého mladíka, dokud nevyšel z podmostí a ji¾ pátým rokem nacházela pøesnì 14. srpna pøede dveømi kytici. On se tehdy díky ní znovu narodil a jí se srdce rozpumpovalo štìstím.
„Bo¾ínku, èarodìji, hvìzdo nebo jak se vùbec jmenuje ten nahoøe? Je to mo¾né? Stosedmý schod!“
Na stoosmém slyší: „U¾ jde!“
Na stodevátém opakuje jiný hlas: „U¾ jde!“
Na stodesátém køièí oba hlasy spoleènì: „U¾ je tady!“
Rozletìly se dveøe od bytu a.....Ú®ASNÉ! Má návštìvu! Dvì rozjásaná tìla jí vletìly do náruèe a ona je líbala na vlásky.
„Kde vy se tu berete, zlatíèka?“
„Babièko, pøijeli jsme za tebou o týden døív, to koukáš, ¾e jo?“
Pravnouèátka! Tak to jste byla, dìvèátka vy, kdo mi poslal štìstí a sílu dolù po schodišti. Ale to, ¾e jsem si myslela, ¾e máme v domì kouzelné schody, vám radìji nepovím. Lítaly byste nahoru a zase dolù a nevìdìly, kdy pøestat.