Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Hned první týden na fakultì jsme byli rozdìleni do tak zvaných studijních krou¾kù asi po deseti lidech a v tom mém bylo pìt studentù, kteøí se hlásili na Vojenskou technickou akademii v Brnì, kde mìla být otevøena specializace meteorologie. Armáda to však nestihla a tak tìch pìt pøešlo na první semestr k nám do Prahy. Studium na vojenské škole bylo finanènì velmi lukrativní, co¾ jsem vìdìl i z dopisù mých vrchlabských spolu¾ákù a dokonce tímto studiem nepohrdl ani leckterý souèasný anebo minulý náš politik! A navíc - já se pùvodnì hlásil na geofyziku a ani meteorologie pro mne nebyla k zahození. Ti noví spolu¾áci mì pøemlouvali a já byl „nalomen“! Dokonce jsem byl na Povìtrnostním ústøedí armádní meteorologické slu¾by, které tehdy sídlilo v pra¾ském paláci Kotva. Armáda mìla kupodivu zájem a tak pro mne „vydolovali“ v Brnì další místo od zaèátku druhého semestru. Pak ale pøišly Vánoce a rodièe mi to rozmlouvali. Jak známo, v tomto období odrostlé dìti pøíliš své rodièe neposlouchají a tak teprve koncem prvního zkouškového období, které pro mne skonèilo nad oèekávání dobøe, mi ten mùj nepochopitelný úlet rozmluvili dva mladí odborní asistenti a já zùstal v Praze.
A jen tak na okraj, jeden z nich byl nám všem velmi sympatický u¾ tím, ¾e jeho pøednášky zaèínaly a¾ v 10 hodin, nebo» døívìjší termín odmítal se slovy – v noci nepøednáším! Mìl jsem tehdy ohromné štìstí, ¾e jsem zatím vojákùm nic nepodepsal, a i kdy¾ témìø zuøili, nemohli s mým náhlým odmítnutím nic dìlat! A zde opìt pøichází v mých vzpomínkách na øadu další velmi zajímavý osudový paradox. S tím velmi sympatickým pedagogem, díky kterému jsem se nenechal naverbovat, jsem se - pochopitelnì jako u¾ s profesorem - sešel na kandidátce sdru¾ení Demokraté 92 ve volbách na jaøe v roce 1992! Bohu¾el také ji¾ není mezi námi.
Vzpomínky na naše tehdejší studijní zále¾itosti by s ohledem na nepøíliš oblíbený obor asi mnoho lidí nezajímaly, tak¾e z toho prvního roku pøipomenu jen „senzaci“, kterou vzbudil pøednášející fyziky, kdy¾ pøi pokusech na pøednáškách støílel malorá¾ní pistolí do døevìného špalku, visícího na provaze. Tady „to“ opìt zamíchám a prozradím, ¾e pøi tìch pokusech mu vypomáhal demonstrátor, který byl zároveò správcem volejbalových a tenisových kurtù tìsnì pod fakultou na Albertovských schodech. Tam byl mùj „druhý domov“ hned od jara roku 1954. „Náš“ demonstrátor nám v¾dy rád pùjèoval sí» i míè, staèilo, kdy¾ jsme pak kurt zametli. A nejen to. V dalších letech jsme zde na polièkách u vodovodních korýtek nìkolikrát doplòovali zásobu dvoudecových sklenièek od hoøèice, kdy¾ jsme èekali zvýšený poèet úèastníkù a úèastnic na mejdáncích na koleji...
A z jiného soudku jsou pak z prvního roèníku vzpomínky na mladou (opìt!) ruštináøku Oxanu, dceru bìlogvardìjcù. Právì na hodinách ruštiny jsem blí¾e poznal své první kolegy stejné krevní skupiny, se kterými jsem pak v dalších letech bydlel na koleji a z nich¾ pár zùstalo mými nejlepšími kamarády dodnes! Jako veselou pøíhodu z hodin ruštiny mohu uvést, ¾e pøi zkoušení slovíèek jsme se èasto „dávali podat“ a jeden výteèník - Zdenìk, kdy¾ byl tázán, proè minule chybìl, omlouval se slovy – „prosím, mì kous´ pes.“ A po následujícím dotazu – „máte potvrzení?“- ledabyle pronesl – „bohu¾el ne, on mi utek´!“ Jak je vidìt, na ruštinì bývalo veslo a¾ veslo! No – a ¾e angliètina byla i v roce 1954 stále ještì vlastnì ne¾ádoucí – to není tøeba zdùrazòovat!
Nezapomenutelnou kapitolou pøi studiu na vysoké škole byla vojenská pøíprava. Na veselé i kruté pøíhody z „vojny“ vzpomínají pánové po celý ¾ivot a èasto tím své nì¾né protìjšky asi nudí, ale patøí to do ¾ivota! Já si zde dokonce dovolím rozdìlit vzpomínky na uniformu do dvou èástí. Nejprve tedy jak probíhala naše vojenská výuka na fakultì.
Dostali jsme jakési plátìné uniformy, tì¾ký dlouhý kabát, plynovou masku v plechové piksle a baganèata, a budili jsme velkou pozornost pracujících, kteøí cestovali ráno tramvají do práce. Vojenskou pøípravu jsme toti¾ mìli jednou týdnì a zaèínala u¾ v šest hodin, co¾ bylo strašné! I v pøípadì zaøazení „ke zbrani“ s námi bylo hned zpoèátku zajímavì manipulováno. Zaèali jsme jako pìšáci, ale vojenští páni kupodivu správnì usoudili, ¾e naše matematické znalosti se lépe uplatní jinde. A tak asi po dvou mìsících jsme byli pøeøazení k elitnìjším protiletadlovým dìlostøelcùm. Pøi poøadové pøípravì jsme si „hráli“na vojáky, nìkdy i s flintami v okolí fakulty na Karlovì a místní obyvatelé museli být u vytr¾ení! Nyní je na tomto místì vyústìní Nuselského mostu, má malièkost je tøetí zleva a odhodlání lze vyèíst z ka¾dé tváøe.
Na cvièení u kanónù jsme pak jezdili pøes celou Prahu na Hradèany nebo do Jinonic! A na závìr tohoto prvního „vojenského štøípku“ bych mìl dokumentovat „vynikající“ byrokracii tehdejší armády. Pøi teoretické výuce nás byla ve velké posluchárnì témìø stovka a pøesto se s pøíchodem ka¾dého nového „pøednášejícího“ kompletnì kontrolovala prezence! Proto¾e jsme pøi ohlášení svého „zde“ èi „tu“ nespìchali, trvalo to v¾dy skoro deset minut. Jednomu našemu kolegovi pøi té pravidelné kontrole prezence nemohl ani jeden vyuèující tak nìjak pøijít na jméno, a není se co divit – bylo opravdu tì¾ko vyslovitelné. Komolili mu to jeho jméno neustále a zcela urèitì si oddychli, kdy¾ tento student pøešel na Techniku.
A nakonec tìchto vojensko-katedrových paradoxù dvì a¾ neuvìøitelné pikantérie, z nich¾ tu první mo¾ná ocení pouze matematicko-technicky pouèení. Pøi dìlostøelecké pøípravì se provádìly rùzné výpoèty a jeden náš kapitán-lektor dával zcela vá¾nì k lepšímu, ¾e sinus za Velké vlastenecké války dosahoval hodnot a¾ 2,5! Pro ménì pouèené a pro ty, kteøí u¾ zapomnìli – hodnota základní goniometrické funkce sinus se pohybuje od –1 do +1 . Druhá pikantérie je pak a¾ dojemná. Jednou pøed Vánocemi nám starý náèelník vojenské katedry, plukovník-veterán pøi taktické pøípravì ukazoval na prsou svá zranìní z druhé svìtové války a zval k sobì na svátky ty, kteøí nemìli kam jít...
Pamìtníci, vzpomínejte!
Hned první týden na fakultì jsme byli rozdìleni do tak zvaných studijních krou¾kù asi po deseti lidech a v tom mém bylo pìt studentù, kteøí se hlásili na Vojenskou technickou akademii v Brnì, kde mìla být otevøena specializace meteorologie. Armáda to však nestihla a tak tìch pìt pøešlo na první semestr k nám do Prahy. Studium na vojenské škole bylo finanènì velmi lukrativní, co¾ jsem vìdìl i z dopisù mých vrchlabských spolu¾ákù a dokonce tímto studiem nepohrdl ani leckterý souèasný anebo minulý náš politik! A navíc - já se pùvodnì hlásil na geofyziku a ani meteorologie pro mne nebyla k zahození. Ti noví spolu¾áci mì pøemlouvali a já byl „nalomen“! Dokonce jsem byl na Povìtrnostním ústøedí armádní meteorologické slu¾by, které tehdy sídlilo v pra¾ském paláci Kotva. Armáda mìla kupodivu zájem a tak pro mne „vydolovali“ v Brnì další místo od zaèátku druhého semestru. Pak ale pøišly Vánoce a rodièe mi to rozmlouvali. Jak známo, v tomto období odrostlé dìti pøíliš své rodièe neposlouchají a tak teprve koncem prvního zkouškového období, které pro mne skonèilo nad oèekávání dobøe, mi ten mùj nepochopitelný úlet rozmluvili dva mladí odborní asistenti a já zùstal v Praze.
A jen tak na okraj, jeden z nich byl nám všem velmi sympatický u¾ tím, ¾e jeho pøednášky zaèínaly a¾ v 10 hodin, nebo» døívìjší termín odmítal se slovy – v noci nepøednáším! Mìl jsem tehdy ohromné štìstí, ¾e jsem zatím vojákùm nic nepodepsal, a i kdy¾ témìø zuøili, nemohli s mým náhlým odmítnutím nic dìlat! A zde opìt pøichází v mých vzpomínkách na øadu další velmi zajímavý osudový paradox. S tím velmi sympatickým pedagogem, díky kterému jsem se nenechal naverbovat, jsem se - pochopitelnì jako u¾ s profesorem - sešel na kandidátce sdru¾ení Demokraté 92 ve volbách na jaøe v roce 1992! Bohu¾el také ji¾ není mezi námi.
Dostali jsme jakési plátìné uniformy, tì¾ký dlouhý kabát, plynovou masku v plechové piksle a baganèata, a budili jsme velkou pozornost pracujících, kteøí cestovali ráno tramvají do práce. Vojenskou pøípravu jsme toti¾ mìli jednou týdnì a zaèínala u¾ v šest hodin, co¾ bylo strašné! I v pøípadì zaøazení „ke zbrani“ s námi bylo hned zpoèátku zajímavì manipulováno. Zaèali jsme jako pìšáci, ale vojenští páni kupodivu správnì usoudili, ¾e naše matematické znalosti se lépe uplatní jinde. A tak asi po dvou mìsících jsme byli pøeøazení k elitnìjším protiletadlovým dìlostøelcùm. Pøi poøadové pøípravì jsme si „hráli“na vojáky, nìkdy i s flintami v okolí fakulty na Karlovì a místní obyvatelé museli být u vytr¾ení! Nyní je na tomto místì vyústìní Nuselského mostu, má malièkost je tøetí zleva a odhodlání lze vyèíst z ka¾dé tváøe.