Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
O maturitì se tvrdí, ¾e je to zkouška dospìlosti a mohu to s naprosto klidným svìdomím dosvìdèit, proto¾e mìsíc pøed mými osmnáctými narozeninami zaèal v Praze mùj samostatný ¾ivot, naštìstí s plnou finanèní rodièovskou podporou. Ta naše maturita pøišla – díky ministrovi Nejedlému dokonce o rok døíve, ne¾ jsme my „pìtatøicátníci“ oèekávali.
Prázdniny v roce 1953 jsme tedy mìli vlastnì a¾ v záøí a koncem tohoto mìsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu.
Zde bych se mo¾ná ještì mìl vrátit o pár mìsícù zpìt do doby, kdy¾ jsme se definitivnì rozhodovali, kam kdo po maturitì pùjdeme. A¾ dosud jsem byl „pevnì“ pøesvìdèen, ¾e pùjdu studovat na profesora tìlocviku a zemìpisu, a to hned z nìkolika dùvodù. Pøi tìlocviku budu cvièit a sportovat se studenty a tøeba i vychovám nìjakého rekordmana èi olympionika, v zemìpisu se pak neopravují ¾ádné domácí úkoly, na rozdíl od celé øady dalších pøedmìtù vèetnì matiky. V té dobì se pak objevily dvì zbrusu nové mo¾nosti vysokoškolského studia. Byl to samostatný Institut tìlovýchovy a sportu a dále na Technice ¾eleznièní fakulta. Ta první mo¾nost byla pro mne jako stvoøená, proto¾e jsem v té dobì slušnì provozoval všechny sporty, nutné k pøijímaèkám. A je jasné, ¾e na tu druhou školu mì moc pøemlouval tatínek. Dokonce se mnou jel na jaøe do Prahy, abychom se spoleènì na tu novou fakultu informovali. No - byl moc zklamaný, kdy¾ jsem ho neuposlechl a opìt jsem mìl štìstí, nebo» ta fakulta byla o rok pozdìji pøesunuta do ®iliny, a to by pro mne opravdu bylo trochu z ruky! Nakonec mì pøemluvil matikáø a jsem mu za to neskonale vdìèný. Jestli¾e trochu poskoèím, pak jsme se o pár let pozdìji na jednom srazu abiturientù pìknì nasmáli. Kdy¾ jsem svému bývalému matikáøi sdìlil, ¾e nám statistiku o souètových a Gaussových køivkách pøednáší staøièký profesor Šalamon, tak vykøikl – proboha, ten byl starý u¾ v roce 1926, kdy¾ pøednášel nám! Ale hurá do Prahy!
Nejvìtším problémem pro znaènou èást studentù v Praze v¾dy bylo, je a asi i bude ubytování. Místo na koleji pro mne nebylo, a tak jsem zpoèátku asi mìsíc bydlel v rodinì starého známého, kolegy mého tatínka. Bylo to na smíchovské stranì ¾eleznièního mostu a na pøednášky na fakultu na Karlovì jsem mohl chodit pøes ¾eleznièní most a Albertovské schody pìšky. Bydlel jsem tam zadarmo, co¾ nebyl pøíjemný pocit, ale sna¾il jsem se alespoò pomoci jejich dceøi – gymnazistce - s matikou a fyzikou. Teï vidím, jak významnì zvedáte oboèí, ale vìzte, ¾e jsme nebyli vzájemnì svými typy a ona byla navíc vìtší ne¾ já, co¾ nebyla ¾ádná zvláštnost. Bylo to samozøejmì velké provizorium a naštìstí se mi brzo povedlo sehnat volnou postel na koleji Pedagogické fakulty v Lazarské ulici, kde byl u¾ druhým rokem ubytován jeden mùj vrchlabský kamarád. Bylo to naèerno a teprve od ledna, zaèátkem druhého semestru, se mi podaøilo to zlegalizovat a dostal jsem na tu postel dekret! Jinak ubytování nic moc, pokoj – „dvanácterák“, postele – palandy, topilo se uhlím, které jsme si nosili v kýblech pìt pater ze sklepa. Tedy ¾ádný komfort, ale láce a já navíc, proto¾e jsem mìl na dráhu dokonce volnou jízdenku, mohl jezdit domù do Vrchlabí na ka¾dý víkend. Eventuální závist samozøejmì omlouvám!
Pøi prvním vstupu do obou velkých poslucháren Matematicko-fyzikální fakulty jsme byli my všichni vysokoškolští novici jak v Jiøíkovì vidìní a novicky pak jak Alenky v øíši divù! Další šok nás pak èekal hned pøi prvních pøednáškách. Témìø všichni pøednášející se nás v¾dy po chvíli ptali, zda jejich výkladu rozumíme. Vìtšinou jsme zarytì mlèeli a nìkdy i pøiznali, ¾e moc ne. A tu v¾dy pøišla od pøednášejícího pro nás šokující odpovìï: „Jak je to mo¾né? V¾dy» je to tak triviální!“ Nevím jak kdo, ale já jsem tehdy to slovo slyšel prvnì a vùbec nic mi neøíkalo! Jen jsem tušil, ¾e to bude nìco jako velká jednoduchost a tak. Teprve v nauèném slovníku se dalo zjistit, ¾e ta trivialita znamená tøi naprosto základní vìdomosti – ètení, psaní a poèítání. Všichni jsme si tak v duchu øekli – no – pozdrav pánbùh, to to pìknì zaèíná! Ale do Vánoc jsme si zvykli.
V tom svém první semestru jsem zaznamenal ještì jeden zajímavý poznatek, co se týèe „tmelení“ studentského kolektivu. Ukazovalo se, ¾e naši pra¾ští kolegové mìli pochopitelnì vìtší „pra¾ský“ rozhled ne¾ my „pøespolní“, a nìkteøí to zpoèátku dávali najevo. Dokonce i mezi mimopra¾skými byl malý rozdíl mezi námi kolejáky a tìmi, kteøí bydleli v privátu. Oba tyto rozdíly však pomalu ale jistì mizely a zde musím pøiznat, ¾e lví podíl na tom mìla vojenská pøíprava, na kterou chodili všichni matematici, fyzici i chemici spoleènì. A tak v polovinì studia u¾ èasto navštìvovali naši partu na koleji Pra¾áci i „privátníci“.
Pamìtníci, vzpomínejte!
O maturitì se tvrdí, ¾e je to zkouška dospìlosti a mohu to s naprosto klidným svìdomím dosvìdèit, proto¾e mìsíc pøed mými osmnáctými narozeninami zaèal v Praze mùj samostatný ¾ivot, naštìstí s plnou finanèní rodièovskou podporou. Ta naše maturita pøišla – díky ministrovi Nejedlému dokonce o rok døíve, ne¾ jsme my „pìtatøicátníci“ oèekávali.