Kola vlaku na kolejích drnkala své dyn dyn a já se kochala podzimní krajinou za oknem. Mám ráda ten èas, kdy na stromech zaène kvést listí, a pak se tichounce snáší k zemi. Najednou se energicky rozlétly dveøe a do kupé vstoupilo mé dìtství. Mìlo veliký batoh na zádech a podobalo se Jarce z Rakovníka, kterou jsem poprvé uvidìla, kdy¾ mi bylo osm let. Ze stìhovacího auta, které zastavilo v Erbenovì ulici, vynášeli moji rodièe nábytek do našeho nového domova a já se rozhlí¾ela kolem sebe, kde ¾e teï budeme ¾ít. Z vrátek u protìjšího domku vyšla holèièka skoro o hlavu vìtší ne¾ já. Mìla ¾luté spartakiádní trièko, modré trenýrky s kapsièkou a na tenkých no¾kách ušmudlané jarmilky. Okam¾ik jsem si ji prohlí¾ela a pak bez dlouhého pøemýšlení øekla: „Ty se mi líbíš. S tebou budu kamarádit.“
To kamarádství nám vydr¾elo desítky let i pøesto, ¾e mì v dospìlosti ¾ivot zavál z rodného Rakovníka pøes pùl republiky.
Pozorovala jsem spolucestující, která jako by Jarce vypadla z oka, dívala jsem se, jak na hliníkové ¾brdlinky nad hlavou ulo¾ila batoh, a nestaèila se divit té vzácné podobì.
„Dokonce i filigránový prsten s èeským granátem na levaèce má stejný jako moje rakovnická kámoška,“ ¾asla jsem èím dál víc.
„Musím se s tou paní dát do øeèi,“ napadlo mì, a tak jsem hned vypálila otázku: „®e jsem tak smìlá, kampak jedete s tím velkým batohem?“
„Ááále,“ mávla rukou, a¾ se jí na prsteníèku zablýsklo èerveným kamínkem, „jedu do Polska mu¾ovi pro tabák.“
A byla moje. Tu osobu si nenechám ujít. Kdyby po Dé jednièce nejezdila auta, ale chodili lidé po svých, a kdyby tam byla hlava na hlavì a já s nimi šlapala pìšky do Brna, takové štìstí, takovou inspiraci, takovou èlovìèinu, jak já øíkám vzácnému náboji, který v sobì nìkteøí lidé mají, hned tak nepotkám.
Ne¾ jsem vystoupila z vlaku, vymìnily jsme si èíslo telefonu, a to byla právì ta vteøina, kdy mi do ¾ivota vstoupila Maruška.
Za pár dnù zazvonil telefon a ozval se v nìm její hlas.
„Kdypak, Jarunko, jedeš zase k mamince do Olomouce?“ byla zvìdavá.
„Právì zítra,“ øekla jsem popravdì.
„Tak si najdi spoj, abys byla v devìt hodin v Kolínì. Já budu vstávat v pìt, abych tam z Leštiny u Svìtlé také dorazila,“ slibovala. „Pøisednu k tobì do vlaku a hodíme øeè,“ mìla vše do detailu naplánované.
„Pojedu s tebou a¾ do Èeské Tøebové, proto¾e odtud mám ideální spojení pro zpáteèní cestu.“
„Nìco ode mne, Maruško, potøebuješ?“ podivila jsem se.
„Ty nìco potøebuješ,“ zasmála se. „Pøivezu ti košík hub a taky máš u mne dvacet vajíèek od našich vlašek.“
Rychlík Praha – ®ilina vyjel z Hlavního nádra¾í na minutu pøesnì. Sedìla jsem v kupé sama samotinká, a¾ do chvíle, kdy tam vstoupil asi tak vyfešákovaný ètyøicátník s pestrobarevnou kravatou.
Dala bych ruku do ohnì za to, ¾e vonìl parfémem Davidoff a ¾e rukavice, které polo¾il na kuføík z vepøovice, mìl z jemné jehnìtiny.
¨
„Mù¾u s vámi sdílet cestu?“ zeptal se.
„Samozøejmì,“ usmála jsem se na nìj. „Nebo si snad myslíte, ¾e ten vlak vypravili jen kvùli mé osobì?“
Oplatil mi mùj úsmìv svým úsmìvem a øekl: „Tak si tedy vzájemnì popøejeme pøíjemnou cestu.“
„Zøejmì ji budete mít pøíjemnou jen do Kolína,“ opáèila jsem a zaèetla se do knihy Saze na hrušce, kterou jsem hodlala vrátit v termínu do Knihovny mìsta Olomouce, kde jsem si ji vypùjèila.
Nechápavì povytáhl oboèí, ale respektoval mé rozhodnutí èíst si radìji Horníèka a také hned vylovil z luxusního kuføíku od Honoré de Balzaca román Lesk a bída kurtizán.
„Hleïme, fešák je intelektuál,“ zaregistrovala jsem a pak zase sklonila hlavu nad knihou. Pøed Kolínem na mne padl nepokoj. „Jen aby mì Maruška v té dlouhé øadì vagónù našla,“ strachovala jsem se. „Vlak zastaví ve stanici sotva na jednu minutu, proto¾e z Prahy nabral zpo¾dìní.“
Marnì jsem vytáèela její telefonní èíslo, abych jí sdìlila, ve které èásti vlaku sedím. Neosobní hlas v mobilu mi stále oznamoval, ¾e volaný úèastník je nedostupný.
Kola rychlíku zaskøípìla a vlak koneènì zastavil. Ihned jsem se vrhla k okýnku, prudkým trhnutím ho otevøela a vyklonila se do pasu ven. Rychle jsem pohledem pøelétla nástupištì a mávala obìma rukama jako tetøev hlušec èernohnìdými køídly s bílou skvrnou, kdy¾ chce vzlétnout z tokaništì, abych na sebe Marušku upozornila a nasmìrovala ji ke správnému vagónu.
Švarný intelektuál si mì mìøil nevìøícným pohledem. Asi èekal pod dojmem èetby Kurtizán, ¾e zaènu jako ten pozoruhodný kurovitý pták ještì tokat a tìmi hluènými námluvami pøilákám do našeho kupé nìjakého pøípadného milence èi snad dokonce man¾ela, kterého jsem unáhlenì opustila, a teï ho vyzvala, aby na mne èekal v Kolínì na perónì, kde se ho chystám pøivábit zpìt.
Zùstal jako pøibitý, kdy¾ se do kupé pøihnala Maruška s vrchovatou snùškou vajec a košíkem èerstvì nasbíraných hub. Tušila jsem, jak ka¾dou minutu klesám v jeho oèích, jak je zklamaný z toho, ¾e sotva odlo¾ím na sedaèku vedle sebe èeského klasika, klábosím podle jeho názoru o vìcech nepodstatných, pomíjivých a podru¾ných. Chvíli poslouchal, jak Maruška nakládá do octa oran¾ovì èervené ryzce, které v rusky mluvících zemích upøednostòují pøed høiby a kozáky. Snad ještì zaregistroval, ¾e do nálevu pøidává ètyøi zrnka nového koøení, dva bobkové listy a pìt l¾ièek cukru. Pak schoval zmo¾enou hlavu pod sako z anglické látky a asi se v duchu modlil, a» u¾ rychlík zastaví v Èeské Tøebové.
Kdy¾ Maruška vystoupila z vlaku a my v kupé zase osiøeli, vymotal se opìt na denní svìtlo, ale mne u¾ nevzal na milost, tøeba¾e jsem se zase intenzivnì vìnovala Horníèkovi.
„Bohapustá pøetváøka,“ šlo mu asi hlavou. „Teï u¾ ti nikdo, milá zlatá, neodpáøe, ¾e jsi matlapatla od plotny.“
To dvacítka s plavými vlasy na tom byla lépe ne¾ já. Sotva ono hezounké stvoøení vstoupilo do našeho kupé a posadilo se proti nìmu, zbystøil svou pozornost. Tohle byla, paneèku, hned jiná káva. Neokoukané mládí, a v blonïaté hlavì se snad také nìco najde.
Narovnal se, vypnul hrudník, srovnal si kravatu pod bradou, a rázem sršel velkou energií.
Pozorovala jsem ho koutkem oka, jak se mu málem zavaøily mozkové závity, kdy¾ pøemýšlel, jak s dívkou navázat hovor.
Ale dívenka mu nedala ani pramalou šanci. Dobøe vytušila jeho zájem a ani za mák ji ta pozornost nepotìšila.
Úpìla v duchu, ¾e nemá u sebe mobil, aby nìkomu zatelefonovala, ¾e si nevzala notebook, aby »ukáním do klávesnice zaštítila své soukromí, ¾e doma nechala i empétrojku, a tak si nemù¾e vrazit sluchátka do uší a poslouchat radši Xindla X místo kecù, které se na ni ten vykopávka chystá vybalit.
Nakonec jí nezbylo, ne¾ znudìnì zapíchnout pohled nìkam do stropu nad jeho hlavou a doufat, ¾e mu dojde, jak je jí volnej.
Ale intelektuál to nevzdal. Dlouhou chvíli na ní visel oèima, a jak ji tak bedlivì pozoroval, zøejmì došel k názoru, ¾e nad nìèím usilovnì hloubá.
„Sleèno,“ zeptal se neèekanì. „O èempak tak urputnì pøemýšlíte?“
S kamennou tváøí na pùl pusy opáèila: „O nièem.“
„O Nietzschem!“ rozzáøil se intelektuál. „Friedrich Wilhelm Nietzsche! Nìmecký filosof, filolog, básník a skladatel! Profesor v Basileji! Významná osobnost 19. Století!“
Za oknem vlaku se mihnul premonstrátský klášter Hradisko. Pro mne to bylo znamení, ¾e u¾ za malou chvíli rychlík zastaví na olomouckém nádra¾í.
Zavøela jsem rozeètenou knihu, pobrala zavazadlo, øekla obìma – na shledanou a zašoupla za sebou dveøe kupé. Cestou z nádra¾í mi vrtalo hlavou, jak ta situace, která mì vá¾nì pobavila, asi dopadla.
Pak mi došlo, ¾e se to nedozvím, proto¾e se u¾ nikdy neshledáme. Ale došlo mi také, jak jsem tak nad obìma pasa¾éry pøemýšlela, ¾e ten elegantní intelektuál, ba i ta mladièká blondýnka mìli v sobì kousek oné krásné èlovìèiny, kterou mezi lidmi stále hledám. A potìšilo mì, ¾e jsem ji na té dnešní cestì zase našla.
Kola vlaku na kolejích drnkala své dyn dyn a já se kochala podzimní krajinou za oknem. Mám ráda ten èas, kdy na stromech zaène kvést listí, a pak se tichounce snáší k zemi. Najednou se energicky rozlétly dveøe a do kupé vstoupilo mé dìtství. Mìlo veliký batoh na zádech a podobalo se Jarce z Rakovníka, kterou jsem poprvé uvidìla, kdy¾ mi bylo osm let. Ze stìhovacího auta, které zastavilo v Erbenovì ulici, vynášeli moji rodièe nábytek do našeho nového domova a já se rozhlí¾ela kolem sebe, kde ¾e teï budeme ¾ít. Z vrátek u protìjšího domku vyšla holèièka skoro o hlavu vìtší ne¾ já. Mìla ¾luté spartakiádní trièko, modré trenýrky s kapsièkou a na tenkých no¾kách ušmudlané jarmilky. Okam¾ik jsem si ji prohlí¾ela a pak bez dlouhého pøemýšlení øekla: „Ty se mi líbíš. S tebou budu kamarádit.“ 