Je to jako s tou sklenicí – optimista øekne, ¾e je poloplná, pesimista to vidí zcela jinak.
Nový vùz, jedna z prvních jízd. Pøed jedním ¾eleznièním pøejezdem jsem chtìla zaøadit dvojku, leè auto neposlechlo, nereagovalo na ¾ádný pokyn kromì brzdy a dodrncalo ke kolejím. Rychlostní páka byla k nièemu.
Kdepak byla tehdy asistenèní pomoc – záchrana opìšalých motoristù, kdepak byly mobily – ty ještì po houbách chodily. Nezbylo, ne¾ se doptat.
Stáli jsme v širé krajinì, nejbli¾ší stavení byla malá ¾eleznièní stanièka opodál.
Ukázalo se, ¾e èlovìk, který autùm rozumí a mohl by pomoci, bydlí támhle v té vesnici na protìjším vršku, v támhletom domeèku. Dojde se tam pøes tohleto údolí a tenhleten les. I vydala jsem se v poledním horku na pìtikilometrový pochod. Kdy¾ dnes na tu cestu mezi rybníky vzpomenu, vím, ¾e byla krásná, jenom¾e v tehdejší situaci mi mnoho pohody neposkytla.
Kdy¾ jsem popisovala závadu, odborník usoudil, ¾e závada nastala patrnì ve spojce, z které vytekla veškerá kapalina, tak¾e pomoc by byla snadná. Pan automechanik byl ochotný, potøebnou kapalinu mìl, vlastní auto taky, dovezl mne k mému nepojízdnému, tekutinu nalil a auto rázem zprovoznil. Š»astnì jsme odjeli.
Podruhé nás spojka zradila jednou veèer, v hlavním mìstì za hustého provozu. Projí¾dìli jsme Vršovicemi, Strašnicemi, Vinohrady, ®i¾kovem a to jsou èásti mìsta hodnì hrbolaté, plné semaforù a jednosmìrek do kopce i z kopce. Pøi rozjezdech auto øvalo a reagovalo velmi neochotnì.
Kdy¾ jsem se svého mu¾e poptala po pøíèinì náhlého zápachu linoucího se zpod kapoty, dozvìdìla jsem se, ¾e pøíèinou je spojka. Ona prý u¾ trochu prokluzovala a teï míní vypovìdìt slu¾bu úplnì, je patrnì spálená. Mé další otázky zarazil vìtou: Modli se, a» dojedeme domù!
V té chvíli to bylo naštìstí u¾ z kopce. Jeli jsme po Vinohradské tøídì, ®itnou ulicí smìrem k Vltavì a pøes most na Smíchov. Trnula jsem, pozorujíc s jakou námahou se auto poka¾dé, kdy¾ na semaforu blikne zelená, rozjí¾dí. Modlila jsem se, abychom nezùstali nìkde uprostøed køi¾ovatky, na mostì, na frekventované silnici, na nevhodném místì. O tom, ¾e bychom dojeli domù na kopec, u¾ nemohlo být øeèi.
Z posledních sil (té spojky) jsme zaboèili do jedné z ulièek, které bývají trvale pøeplnìné parkujícími vozy a uvidìli – v té chvíli to bylo štìstí nesmírné – prázdné místo, vyhrazené pro invalidu. Nebyl èas na rozmýšlení, byla to v té chvíli jediná mo¾nost. Dojeli jsme na nì u¾ jen setrvaèností a naše spojka zasmrdìla naposled.
Situace to byla nepøíjemná, ale u¾ to nebyla taková beznadìj jako tehdy dávno, pøed lety. Máme pøece mobily! A kdy¾ se jeden z nich bìhem shánìní telefonního èísla na asistenèní slu¾bu vybije, poslou¾í druhý. Nakonec jsme se dovolali. Udali jsme svou polohu i potí¾ a pak u¾ jen s nadìjí èekali.
Hladoví a ¾ízniví jsme hodinku posedìli v temné, auty pøeplnìné ulièce, pøemítali, jak se do té škvíry naše záchrana vmìstná, a¾ jsme se doèkali. Odtahovací vùz se zázrakem, sice na nìkolikátý pokus, do té úzké ulièky vešel, ale tím pádem zastavil veškerý provoz. Stála jsem na rohu, zastavovala a varovala auta míøící k momentální dopravní zátce a s pocitem štìstí sledovala, jak naše mrtvolka sebrala poslední zbytky sil a pod knutou rozhodného andìla spasitele dokázala ještì popojet dva metry smìrem k ly¾inám odtahového vozidla.
Na parkovišti našeho oblíbeného, naštìstí nepøetr¾itì otevøeného servisu, zbylo místo k zaparkování, auto tam samospádem sjelo, jeho øidiè nás dovezl a¾ skoro domù, naší povinností bylo u¾ jen otevøít penì¾enku.
®ivot nìkdy plyne v kruzích. Jeden z našich kruhù se po letech uzavøel na stejném nechránìném ¾eleznièním pøejezdu, jenom¾e tentokrát jsme jeli z druhé strany.
Mínili jsme prodat tehdejší auto a byli jsme ho nechat prohlédnout a vylepšit v karosárnì v našem pošumavském kraji. Zaplatili jsme a spokojenì jeli. Byl pìkný lednový den bez snìhu, slunce svítilo posledními zbytky svých paprskù, zaèínalo se stmívat. Mùj mu¾ øídil, já sedìla vedle a nìco zajímavého jsem pøedèítala z novin. Jeli jsme za nìjakým autem, které náhle velice zrychlilo a pøímo prolítlo pøes koleje pøejezdu.
„Co ten blázen…“ mínil dopovìdìt mùj mu¾, ale to u¾ vìdìl a brzdil a brzdil jako o ¾ivot. Nebyl sám.
Vláèek motoráèek taky zpomaloval, co to dalo, ale støet byl u¾ nevyhnutelný. Je zajímavé, jak je èlovìk v takové situaci klidný… Vlak se blí¾il, my nezadr¾itelnì také. Kdyby ten vlak byl brzdil o trochu lépe, dostali bychom se a¾ pøed nìj a zbyla by po nás pouhá zprávièka v èerné kronice. Takto jsme „poškodili majetek èeských drah“ (stupátko u prvních dveøí prvního vagonu), co¾ bylo za èas vyèísleno a my byli povinni fakturu zaplatit.
Z auta zbyla troska, tak¾e nám ubyla starost, zda ho prodáme výhodnì, nebo výhodnìji. Štìstí má holt rùzné podoby!