Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Julie
Kolem Jo¾kového sklípku v Pouzdøanech pod Pálavou bylo veselo. Zájezd Strojetièákù na víno byl v tom nejlepším. Zaèalo být uvnitø teplo a tak jsem ani¾ bych sundával saxíka vyšel do èervencové noci. Sedl jsem si na lavièku vedle udírny Samsonka, který zatím ještì nevydal svùj obsah a tìšil jsem se pohledem na kopce tyèící se na obzoru. Nádherná, teplá jihomoravská noc všade kolem dokola. Po chvilce jsme u¾ vyhrávali s heligonkou Tondy Duškovýho vesele dál. Jen jsem mezi tím na chvilku, pøes veèeøi, dal nástroj do kufru.
Posedìli a pozpívali jsme skoro do rána. Nastala dlouhá cesta k domovu.
Odpoledne pøišla ¾ízeò. Ale ne na pivo nebo vodu. Taková zmlsaná, muzikantská. V kufru u altky byla lahvièka bílého rovnou ze sudu. Pozval jsem mamku na ochutnání. V otevøeném kufru však nebyla jen altka a lahvièka, ale i nìco mròavýho, zelenýho a udìlalo to hop rovnou na košili, kde to zùstalo viset.
Malinká ¾abièka s prstíky jako hastrman okukovala kam se to dostala. „Pøeci jí nevyhodíš do tý zimy!“ Tím bylo rozhodnuto. Bude nás o jednoho víc.
Podle nìjakého televizního poøadu bylo to stvoøeníèko pokøtìno na Julii. Pozdìji se pøišlo na to ¾e je to kluk. Nevadí, ¾abka Julie se tak stala obyvatelem ètyølitrové láhve na stolku pøed televizí.
Po trávì zasazené v misce se ulebedila skoro nahoøe. Sedìla a civìla bez pohnutí. Vypadalo to, ¾e nevnímá okolí ale omyl. Pøece taky nìco musí baštit. Veèer pøi svìtle jsem chytil malou mùrku a hodil ji k Julii. Chvíli nic a potom krásný skok do prostoru a mùrka se tøepala v její papule. Je tedy vyhráno. Jak se ¾iví, poroste. Tak ka¾dý veèer svítilo svìtlo do dvora myslivny a já èekal na úlovek. Rostla jako z vody. Pøipletl se nám do toho podzim. Mùrek nebo much ubývalo a tak nastala starost s pøezimováním. V zimì by se potrava nesehnala. Musela se zazimovat. Do sklenice na dno pøišla vrstva hlíny smíchané s listím.
Celé to jsem ulo¾il do kùlny, kde se nedaly èekat zas a¾ tak veliké mrazy. Napadl sníh a místo u televize zelo prázdnotou.
Koncem dubna, to kdy¾ u¾ sluníèko dlouho høálo a mùrek a much byl dostatek jsem pøenesl láhev zase na stùl.U¾ druhý den sedìl na svém místì. Došlo k velké události. Pokud nešla televize civìl do okna. Jakmile se ukázalo nìco na obrazovce otoèil se k ní a dokonce k našemu pøekvapení zaèal komentovat muziku nebo hlasité dìní v televizi. Stejnì tak kdy¾ jsme se o nìèem domlouvali pletl se do øeèi. Pøidal-li se k nìmu andulka Pepíèek byl to slušný kravál.
Èekal jsem o potvrzení schopnosti pøedpovídat poèasí. Výsledek byl stejný jako pøedpovìdi rosnièek televizních. Zdálo se mi, ¾e náš Julie se mýlí ménì. On toti¾ tolik dopøedu nesliboval.
S údivem jsem se díval na jeho bravurní skoky v lahvi za koøistí. Nikdy se mu nepovedlo nabít si nos o protìjší sklo a jeho útoky byly hodnì málo kdy chybné.
Tak to u nás pokraèovalo po další tøi roky. Potom jsme jednou na jaøe èekali, kdy se uká¾e na svém místì. Nestalo se tak. Byl zahrabán v lupení a mrtvý.
Bylo nás najednou v myslivnì o jednoho ménì. Chybìl nám dlouho.