Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Je docela zajímavé, ¾e aèkoliv sociální prostøedí obou mých rodièù se velmi lišilo, kultura na mne útoèila u¾ od útlého dìtství z obou stran. Samozøejmì více ze strany maminèiny, zejména zásluhou dìdy - kantora, který mì vedl i k aktivnímu provozování hudby, ale jak poznáte za chvíli, i na malé rodné vísce mého tatínka se kultuøe daøilo, ¾e byste ¾asli! Tak¾e si nyní dovolím zaøadit nìco z kulturního soudku.
I kdy¾ jako první filmy, které jsem vidìl u¾ tìsnì pøed válkou, byla zcela jistì Snìhurka a sedm trpaslíkù a pak asi nìmé grotesky s Laurelem a Hardym, mo¾ná ještì vìtší zá¾itek jsem za¾il v ®eleznici. V tomto mìstyse s malými láznìmi nedaleko Jièína ¾ila jedna z dìdových sester a její man¾el tam za války v malém sálku promítal filmy. Proto¾e americké filmy byly najednou zakázány, zmínìnou dvojici komikù mìla zøejmì nahradit dánská dvojice, její¾ humor také vycházel z kontrastu jejich postav. Pat a Patachon samozøejmì nedosahovali úrovnì americké dvojice, ale jako náhra¾ka se všeobecnì líbili, v napjaté váleèné atmosféøe pøinášeli jistou úlevu dospìlým a my dìti jsme se pøi jejich øádìní témìø válely smíchy. Proto¾e tito komici jsou u¾ témìø zapomenuti, dovoluji si je tady pøipomenout nepøíliš kvalitním obrázkem.
Rùzné ¾ivotní peripetie se ve vzpomínkách neustále promíchávají a tak opìt pøeskoèím z rodného Jièína na jih – na Pøíbramsko. Zapomnìl jsem, zda to bylo ještì nìkdy za války, spíše asi tìsnì po ní, ale na tom nezále¾í. Podstatné je, ¾e málokdo asi poprvé vidìl a slyšel Prodanou nevìstu ve vesnickém pøírodním divadle v lese! Nevím také, který soubor tu naši krásnou národní operu uvádìl, urèitì tam hostovali i umìlci z Prahy, jak bývalo tehdy zvykem, ale mým hlavním zá¾itkem nebyl ani medvìd, ani Indián, ale fakt, ¾e v tom pøedstavení v prùvodu komediantù „hrála“ i Vondráèkovic koza. Èestné slovo! Trochu nás ale mrzelo, ¾e byla uvedena v programu pouze anonymnì jako – „zvíøectvo laskavì propùjèili obèané Hájù“. V tom hezkém lesním divadle jsme shlédli bìhem nìkolika prázdnin i pár operet. V pamìti mi zùstal zejména Petøíèek a Pavlíèek, s moc hezkými písnièkami skvìlého skladatele Josefa Stelibského. Øadu z nich si pamatuji dodnes. Nemusíte mi vìøit, ale následující velice pozitivní text jsem opravdu vydoloval z pamìti:
Chtìl bych se vrátit zpìt, aspoò o tøi sta let! Tenkrát to bývalo krásné, tenkrát byl jinaèí svìt! Na lokty mìøili, srdce si svìøili, tenkrát si lidi jen plácli a u¾ si vìøili!
Je to prosím valèíèek!
Josef Stelibský patøil spolu Jaroslavem Je¾kem, Járou Benešem, Eduardem Ingrišem, Karlem Hašlerem a Rudolfem Frimlem mezi naše nejplodnìjší „hitmakery“ první poloviny 20. století - Bohu¾el vìtšina z nich - snad kromì Je¾ka - sešla s oèí i s našich myslí. Stelibský zcela urèitì, kdy¾ po únoru 1948 emigroval. Jeho poslední opereta mìla velmi pøíznaèný název – Praho, na shledanou! Krátce jsem pak jeho hlas slyšel ještì z Radia Svobodná Evropa. Posledních u¾ neš»astných osm let svého ¾ivota strávil Stelibský v Hollywoodu a na vìènost odešel dobrovolnì v roce 1962...
A na závìr tìchto kombinovaných „kulturnì-hájeckých“ støípkù urèitì patøí další neuvìøitelná ¾ivotní náhoda. Tchán mé dcery, o rok mladší ne¾ já, pochází od Pøíbrami, z obce se zajímavým jménem – Pièín, a na Háje také jezdil èasto o prázdninách ke svému strýèkovi. A tak jsme pøi vzájemném seznámení zjistili, ¾e jsme si tehdy koncem války a tìsnì po ní chodili hrát na stejnou louku pøed jejich statkem! Hráli jsme na pøíklad „Škatulata – hejbejte se!“, „Pan èáp ztratil èepièku“, Na slepou bábu“, nebo „Na smradlavé vajíèko“. To poslední jsem zapomnìl, jak se hraje, ale zato si od té doby pamatuji další krásnou píseò bratøí Juristù, kterou krásnì nazpíval R.A.Dvorský – „Letí šíp savanou“. Za teplých veèerù pøi soumraku se toti¾ na té louce èasto i zpívalo…
Pamìtníci, vzpomínejte!
Je docela zajímavé, ¾e aèkoliv sociální prostøedí obou mých rodièù se velmi lišilo, kultura na mne útoèila u¾ od útlého dìtství z obou stran. Samozøejmì více ze strany maminèiny, zejména zásluhou dìdy - kantora, který mì vedl i k aktivnímu provozování hudby, ale jak poznáte za chvíli, i na malé rodné vísce mého tatínka se kultuøe daøilo, ¾e byste ¾asli! Tak¾e si nyní dovolím zaøadit nìco z kulturního soudku.
Rùzné ¾ivotní peripetie se ve vzpomínkách neustále promíchávají a tak opìt pøeskoèím z rodného Jièína na jih – na Pøíbramsko. Zapomnìl jsem, zda to bylo ještì nìkdy za války, spíše asi tìsnì po ní, ale na tom nezále¾í. Podstatné je, ¾e málokdo asi poprvé vidìl a slyšel Prodanou nevìstu ve vesnickém pøírodním divadle v lese! Nevím také, který soubor tu naši krásnou národní operu uvádìl, urèitì tam hostovali i umìlci z Prahy, jak bývalo tehdy zvykem, ale mým hlavním zá¾itkem nebyl ani medvìd, ani Indián, ale fakt, ¾e v tom pøedstavení v prùvodu komediantù „hrála“ i Vondráèkovic koza. Èestné slovo! Trochu nás ale mrzelo, ¾e byla uvedena v programu pouze anonymnì jako – „zvíøectvo laskavì propùjèili obèané Hájù“. V tom hezkém lesním divadle jsme shlédli bìhem nìkolika prázdnin i pár operet. V pamìti mi zùstal zejména Petøíèek a Pavlíèek, s moc hezkými písnièkami skvìlého skladatele Josefa Stelibského. Øadu z nich si pamatuji dodnes. Nemusíte mi vìøit, ale následující velice pozitivní text jsem opravdu vydoloval z pamìti: