Dobyli jsme Petrohrad
aneb: „Øíkali nám Rù¾enky“.
Vìtší kouzlo z neznámého jsme neza¾ili. A byla to opravdu výprava do neznáma, i kdy¾ jsme mìli jasný plán.
Zaèátky nebyly vùbec jednoduché. Po prvním ochabnutí nadšení a elánu se vkrádaly myšlenky: „Co jsme si to jen vymysleli?“ Pøicházely i názorové konfrontace. Nìkteøí dokonce od plánu ustoupili. Ale ti skalní, ti vydr¾eli a dnes u¾ ví, ¾e vyhráli a také zvítìzili.
Nadešel náš nový den. Prošli jsme všemi pøípravami od nacvièování pøipomínkového pásma k VØSR, shánìní vojenských stejnokrojù, doplnìní malièkostí, jako jsou opasky, medaile a rudé hvìzdy, a¾ po zhotovení køi¾níku. Poté jsme beze strachu pøestoupili pøed své rodinné pøíslušníky a oznámili jim svùj hrdý zámìr o dobytí Petrohradu. „Co blbneš! Na stará kolena furt nìco vymýšlíš! Ty ses úplnì pomátla!“ „Jak na stará kolena?!“ Pohnulo to mou myslí.
Stárnutí? „Nemyslím na to. U¾ívám ¾ivota“, odvìtila jsem. „Pamatuj si, ¾e lidské tìlo mládne tím, ¾e se u¾ívá, a chátrá, pokud se od nìj málo chce. A èlovìk se u¾ vùbec nerozvíjí, pokud na nìj nejsou kladeny nároky. Proto si vytváøíme takové situace, aby byly pro nás nároèné. My jedem!“
V pátek šestého listopadu vyjí¾díme v sedm hodin ráno. Naši pøíznivci se pøišli s námi rozlouèit a udìlat si fotky na památku. Jinou pøíle¾itost u¾ mít nebudou. Cesta ubíhá, ka¾dá zastávka na benzínce sèítá kilometry a odpoledne u¾ jsme na místì v autokempu u Jesenice. Po krátkém odpoèinku pøejí¾díme do Petrohradu a spìcháme s lampionky na smluvené stanovištì, kde u¾ na nás èekají místní gardy. Zrovna se setmìlo. Vystupujeme jako kaèenky za sebou do strmého kopce, pod nohama šustí spadané listí a nad hlavami záøí lampiónky. Vstupujeme do rotundy, poslechneme si uvítací proslov paní starostky, obejdeme historickou kapli, nahlédneme do hladomorny a vracíme se k prostøenému stolu pod zvonièkou. Nìkdo ji¾ rozdìlal oheò. Skláníme s nabodnutými špekáèky nad plameny a zahajujeme neformální rozhovory o tom, kdo jsme a proè jsme pøijeli. Paní starostka, proto¾e nás nezná jménem, nás oslovuje Rù¾enky a tím vnáší kouzlo pøijetí a zaèlenìní mezi sebe. Místní nám ponoukají domácí ringlovièku a pod hvìzdnou oblohou se pøi setkání dává do pohybu pozitivní energie.
Uvìdomuji si, ¾e nìkdy poznáme sami sebe, a¾ kdy¾ máme cizímu èlovìku vysvìtlit vlastní pøíbìh. Sna¾íme se o to všichni, jak tam jsme, a v duchu koukáme, jak to jde snadno. Ostych se nedostavil, jde stranou a my se dozvídáme a také se vyptáváme, co oni a jak zítra. Ka¾dého èlovìka, se kterým se zde setkáváme, vnímáme jako nového uèitele v nové situaci. Bez ohledu na okolnosti, stávají se pro nás novou pøíle¾itostí k osobnímu rozvoji a mo¾ností mìnit svùj pohled na svìt. V¾dy» nejen v cizinì, ale hlavnì u nás doma, máme odlehlé kouty, kam jsme se v dosavadním ¾ivotì ještì nepodívali a to mo¾ná proto, ¾e se nám zdají být pøíliš odlehlé a nezajímavé, bez atraktivních upoutávek. A to u¾ nás nehøeje nejen oheò táboráku, ale poznání, jak je zde, pod noèní oblohou, s cizími lidmi krásnì.
Po špekáècích poci»ujeme ¾ízeò a tak nás chu» na pivo svede do malé hospùdky, kde sedí tøi štamgasti a kde do kamen pøikládají uhlí sypané z plechových kyblíkù, tak jak to známe z dob našeho mládí. Ach ta nostalgie. O nohu se mi otøe vykrmený kocour a tiše zapøede. Hospodský po prvním pøekvapení takové návštìvnosti zrychlí s obsluhou a rozhovory se pøedou a pøedou, tu a tam je protrhne salva smíchu. Hodiny na kostelní vì¾i odbíjí devátou veèer. „Je nutno ještì nacvièovat. Nic neumíte, zítra bychom si trhli ostudu. Jdeme!“
Ka¾dý dr¾í v ruce svùj tahák a hlasitì zpívá do tmy melodii ruské písnì Katuša. Recitace básnì „Sedmièka v mém kalendáøi“ jde ka¾dému velice ztì¾ka, proto musíme nácvik opakovat znova a znova. Se znaènou únavou zalehneme pod peøinu a ve stavu polospánku uslyšíme: „Vstávat! Rudý kútik!“ Je to heslo, kterým se svoláváme k ochutnávce domácí slivovice. Jak kdo usnul, mi není známo, ale v sedm hodin ráno jsou všichni na rozcvièce. Na balkónì stojí Marta v noèní košilce, která jí sahá nad kolena a fotí Mirka, jak v èepièce proti chladu máchá rukama kolem sebe. „Pojï blí¾“, volají chlapi, aby mohli pohledem nìco zachytit.
Blí¾íme se do Petrohradu a za plotem jedné vilky v Èernèicích stojí na parapetu koza. Tiskne se suverénnì k oknu a kouká na nás. Blejsknu si ji fo»ákem a jedeme dál. V devìt máme být oficiálnì pøivítáni na obecním úøadì. Fakt oficiálnì. Starostka vybìhla v lodièkách a šatièkách, na krku trikoloru s plaketou obce, za ní pan místostarosta. Udìláme zbì¾nì pár spoleèných fotek pod obrovskou lípou a vcházíme do budovy. Uprostøed haly stojí v pùlkruhu ruské matrjošky, v rukou dr¾í klobásky a butylku se slivovicí. Poèastují nás a uvedou nás do zasedací místnosti se slavnostní tabulí. Káva, cukroví, buchty, oficiální proslovy a poutavá pøednáška z úst pana místostarosta o historii obce a budovy úøadu. Prozradil nám jednu známou pravdu o Petrohradu, ¾e je to jediná obec, kde blázni ¾ijí oddìlenì.
Následuje prohlídka interiéru, knihovny a terasy s vyhlídkou do okolí. Poté navštìvujeme za doprovodu øeditelky školy místní malotøídku s mateøinkou, pochválíme výzdobu a za malý okam¾ik obdivujeme snahu starostky o zachování historických památek v Bílenci. Také bychom chtìli vidìt léèebnu. „Ano. U¾ na vás èekají“, øekne starostka. Do místní krásné kaple nás pouští prùvodce, vysoký poøízek, klíèník, samou podstatou terapeut místních pacientù. Prozradí nám rozdíl mezi pacientem a pracovníkem, který není ne¾ v tom, ¾e pracovníci jsou ti, kteøí mají klíèe. Zákaz focení pacientù a celého areálu chceme dodr¾et, není to snadné, ale nakonec poslechneme. Po úvodní prohlídce zrenovované kaple procházíme budovou, pak pøes nádvoøí, kde se setkáváme s pacienty. Jsme osloveni jedním z nich. Tá¾e se, jestli by nám mohl zazpívat. Vyslechneme si ho, podìkujeme a procházíme do dalšího traktu budovy, kde vidíme jídelnu, kavárnu, obrovskou posilovnu, keramickou a výtvarnou dílnu a stolaøství. Vstupujeme do novì rekonstruované bývalé sýpky, kde jsou v nìkolika patrech instalovány výtvarné, sochaøské a jiné ruèní práce pacientù. Nádherné. Je to chlouba pana terapeuta. Škoda, ¾e se pan øeditel nestihl vrátit z dovolené, abychom ho poèastovali obdivem a chválou. Jistì by nám také øekl mnoho dalších zajímavostí o psychiatrické léèebnì, do které nám povolil – výjimeènì!! – vstup a prohlídku. Nìkteøí místní obyvatelé toho vyu¾ili a také se pøišli podívat.
Je sedmého listopadu.
Nyní pøichází na øadu pøipomínkové pásmo k VØSR, pár bodù historie a trochu legrace, recitace, zpìv, medvìdí tanec, výstøel z Au-roury, poøádný záklon pøi pití stakanu vodky (slivovice). Za zpìvu písnì „Pohod rudých námoøníkù“ a za potlesku našich obdivovatelù odcházíme do léèebny na obìd. Šmakovalo všem. Únava se dostavila, ale krátké posezení na lavièce v objetí sluneèních listopadových paprskù v zámeckém parku (psychiatrické léèebna je v areálu døívìjšího zámku) nám ulevilo a my pookøáli.
První èást návštìvy máme za sebou. Odpoledne nás èeká opìtovné setkání s pøedstavitelky místního ¾enského spolku Venuše. To by jste koukali, co všechno umí. My jsme koukali také, nebo» èím nás pøekvapily dopoledne, to byl slabý odvar toho, co jsme shlédli odpoledne. Naše poèínání nemìlo konce. Hrou na molekuly jsme chtìli docílit maèkání a tulení se k sobì. Èím víc na tìlo, tím líp. Nevím, kdy jste vy naposledy hráli „molekuly“, ale tato hra pøináší radost nejen dìtem, ale i dospìlákùm. Mìli by jste vidìt, s jakou vervou se doká¾ou “molekuly“ sluèovat a navzájem se rvát o ka¾dou „molekulu“ zvláš».
Hra „Evoluce“, nemìla chybu. Paní starostka kvokala jako vzteklá kvoèna, konstruktér au-roury pípal jako osamìlé kuøe a opice poskakovaly s groteskním výrazem ve tváøi kolem dokola. Èlovìkem se nestal asi nikdo. V tomto pøípadì evoluce selhala. To však nevadí, úèel byl naplnìn. V dalších soutì¾ích jsme provìøovali mu¾ský dùvtip a obratnost, jak s revmatickými koleny doká¾ou pøenášet za krytí rozevøeného paraplete míèky do hnízda. Nasávání lentilek brèkem a pøesouvání na urèené místo, zase provìøilo schopnost zadr¾et dech po dobu, ne¾ byl úkol splnìn. Se smyslem pro fair play bychom to ovšem nevyhráli. Sem tam nìjaký švindl místní rychle odhalili. Nemohli nám však odpustit, ¾e Mirek nabonzoval, ¾e šéfredaktorka chtìla po èasovém termínu ještì dopisovat nìjaká moudra do novin. Redakèní rada zastupující Bruntál a Petrohrad formou zpracování novin pøedstavila svoji obec. Zvolený šéfredaktor pak práci za skupinu prezentoval. Nikdy nepochopím, proè se v rubrice „bulvární zprávy“ ocitli nìkteøí souèasní radní, a jestli se správnì píše: dobyli nebo dobili. Ka¾dopádnì v petrohradských novinách, které se staly naší trofejí, je písemný dùkaz o tom, ¾e jsme Petrohrad skuteènì dobyli.
.JPG)
Nádhernou teèkou bylo vystoupení ¾en ze spolku Venuše. Vpluly na parket v pøestrojení labutí a na melodii P. I. Èajkovského „Labutí jezero“, obkrou¾ili starostku mávající praporem v národních barvách. Baletní kreace byly vypilované k dokonalosti, proto¾e pøed tím nacvièovaly se samotným mistrem bale»ákem Harapesem.
Radostné veselí zavládlo mezi všem pøítomnými. Poslední fotky mobilem, poslední slova podìkování a pøichází louèení. Je konec. Objímáme se navzájem s nìhou nám vlastní, povzbuzenou zkušenostmi a štìstím.
Mo¾ná, ¾e jsme se na zaèátku naší cesty ptali ve svém seniorském nitru, zda existuje ještì nìco jiného, ne¾ stárnutí bez jakýchkoliv cílù. Cíle jsou, jen si je musíme hledat. Ve stáøí se musíme chopit ka¾dé pøíle¾itosti a pokusit se s ka¾dým novým dnem znovu se narodit a pohlí¾et na svìt, jako na prostøedek odstranìní izolace. Cestu zpìt k mládí u¾ asi nenalezneme, ale hledat cestu, jak si udr¾et mladé myšlení, to mù¾eme. Mladé myšlení bývá pozitivní. Mladí lidé takzvanì nedìlají z komára velblouda a neztì¾ují se zbyteènými starostmi. Berou vìci s nadhledem. Kdy¾ narazí na nevyhnutelné problémy v ¾ivotì, místo hoøekování nebo rezignace, se je sna¾í vyøešit. Proto my døíve narození, hledejme znovu sebejistotu a nadšení. Chceme-li mladì myslet, je tøeba najít si motivaci uèit se, objevovat a pátrat po nìèem novém. A vìøte, ¾e mo¾ností je mnoho. Toto nejsou jen informace, ale i inspirace, námìt a nápad, jak ¾ít s radostí.
Senioøi, na nic neèekejte a ¾ijte!
Rù¾ena Urbanová, senioøi Bruntál
