Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ochotnické vzpomínání
Matka coby vesnická kantorka byla duší osvìtové èinnost v obci. A tak jsem byl zapojen i já. První role byl malý Honzík ve Vojnarce.To mi byly asi ètyøi roky. A pak u¾ se to sypalo. Byl jsem Honzou v Princeznì Pampelišce, uèitelským v Lucernì a studentem Janem v Kolébce. V poslední roli jsem to dotáhl a¾ na doktora. Bohu¾el název hry si nepamatuju. Z celého toho rù¾ence pøedstavení mi nejvíc utkvìly v pamìti dvì pøíhody, o které bych se rád s vámi podìlil.
První byla ze hry která se jmenovala snad "Dìdek pod pantoflem". Tu jsme hráli, kdy¾ u¾ jsem byl na gymplu. Zápletka celé hry byla v tom, ¾e se staøí man¾elé poøád hádají (jak je to doposud obvyklé), ale nakonec si dìdek vleze k babièce do postele. Všechno probíhalo v pohodì. Jen¾e-abr dý koncn ! Vlezl jsem v holinkách k babièce, trochu se uvelebil a postel se rozsypala. To, co jsme se sna¾ili pøedvést celé pøedstavení bylo v èoudu. Nic jiného nebylo tak pøetøásáno, jako ¾e s nima ta postel spadne. A bylo to pøedpokládáno i pøi repríze. Prostì trhák.
Náš kulisák se sna¾il co mohl. Zlehounka naštymoval šrouby na západky, Maruška, tedy bába se nesmìla moc pohybovat a celý sál èekal na to, a¾ s nima ta postel spadne. Nespadla!
Sakra, vopøi se do toho! To byl povel mojí „Babièky“. Tak jsem zabral. Stalo se však nìco daleko horšího. Ta postel se nerozsypala. Zapraštìlo to a moje holínky vykoukly pøímo do hledištì. Bouøe potlesku následovala. Jen¾e zase ty konce. Pøi dalším opakování bylo samozøejmé, ¾e ty boty tou pelestí musej prolézt. Technicky ¾ádnej problém. Dal se tam papundekl a bylo vystaráno. A zase omyl. Trochu jsem se opøel a nic. Tak pøišla na øadu vìtší síla. Výsledek ohromující. Do toho, jak boty procházely pelestí se sesypala celá postel. Ještì klika, ¾e u¾ nebylo plánováno další opakování.
Druhá pøíhoda byl spíše horor. Obsah dìje byl, ¾e na osamocené salaši podvádí ¾ena baèu s ovèákem. Vrcholem dramatu je scéna, kde baèa po souboji s medvìdem le¾í mrtvý na prknì mezi dvìma ¾idlemi. Ti dva se tam skoro radují z vyøešení problémù. Podotýkám, ¾e tady jsem nebyl hercem, ale kulisákem. Do toho nejvìtšího drama se najednou zaèalo prkno s mrtvolou pohupovat. A to èím dál, tím víc! Nakonec vše vyvrcholilo husarským kýchnutím nebo¾tíka a jeho pádem na podlahu. Souèasnì s tím padala opona. Pøi opakování se to u¾ nestalo. Nikdy se ale nepotvrdilo, ¾e v umìlém plnovousu nebylo trochu mletého pepøe.