Rozsvítilo se svìtlo. Zèistajasna zaèalo záøit a nepøestalo. A právì o tomto svìtle bych vám chtìla povídat a zaujmout vás tak jeho nevšedním kouzlem.
Ponoøte se se mnou do svìta tìch, kteøí nemohou vstát a jít, rozbìhnout se vstøíc nejrùznìjším krásám, nemohou vìci vidìt èi slyšet tak jasnì jako my, co mù¾eme vše. Motiv svìtla nás má provázet tímto povídáním.
Nìkdo pøišel, spatøil tmu, a tak rozsvítil svìtlo. Rozsvítil jej tak, ¾e si uvìdomil, ¾e není proè klopit oèi èi se vyhýbat posti¾eným, kteøí byli døíve odstrkováni na kraj spoleènosti, a zaèal pro nì budovat školy. V takových školách jsou dìti, co kvùli svému posti¾ení vyvolávají pocit ostychu u stále ještì nedospìlého lidu. Jsme takoví i my? V¾dy» posti¾ení lidé mají svùj vlastní a ú¾asný svìt plný radosti. Já jsem se svými spolu¾áky mìla tu mo¾nost nahlédnout právì do tohoto svìta a po návštìvì Speciální školy Svítání v Pardubicích jsem o nìkterých vìcech zaèala pøemýšlet trochu jiným zpùsobem. Pojïme tedy zavøít oèi a spolu se mnou se do Svítání vydat. Podívat se do svìta hendikepovaných a pro¾ít nìco neopakovatelného a fantastického.
Stála jsem obklopena svými spolu¾áky pøed moderní budovou, která vyrostla kousek za pardubickou nemocnicí. Na její rekonstrukci a vybavení pøispìl stát i Evropská unie èástkou nìkolika desítek milionù korun. Trochu jsme se obávali jít dovnitø. Všichni jsme byli plni obav a ostychu ze setkání s hendikepovanými dìtmi. Mo¾ná, ¾e jsme se i trošku báli a ani se nám tam moc nechtìlo.
Ale pak jsme vešli dovnitø, obì naše tøídy a tøídní uèitelé, a po schodech jsme vystoupali do sborovny školy Svítání. Byla malá, trochu jsme se maèkali, ale myslím si, ¾e tolik dìtí ve Svítání ještì nebylo. Tady se jich uèí ménì, v jedné tøídì kolem šesti, to aby se jim mohli vyuèující více individuálnì vìnovat. A pak, nìkteré dìti potøebují asistenta, který jim pomù¾e se vším, s èím si nevìdí rady a co nezvládnou samy.
Jedna paní uèitelka ze Svítání nás seznámila se vším, co nás zajímalo ohlednì výuky hendikepovaných dìtí. Potom byly naše tøídy rozdìleny do nìkolika menších skupin na podrobnìjší prohlídku školy. Já jsem se svými kamarádkami a jednou paní uèitelkou ze Svítání zamíøila do rehabilitaèní místnosti. Sestra právì ošetøovala slepou holèièku Míšu. Míša mìla krásné velké oèi, ale nemohla jimi nic vidìt. Pøipadalo mi, ¾e se dívá pøímo do tìch mých. Zamyslela jsem se. Nevím, jestli bych vidìt jen tmu dokázala stejnì stateènì jako ona…
Rozlouèily jsme se s Míšou a dál jsme procházely rùznými modernì vybavenými tøídami, ve kterých jsem se vùbec necítila jako ve škole. Na barevnì vymalovaných stìnách visely veselé obrázky, které si ¾áci sami vytvoøili. Z oken byl krásný výhled do babím létem oplývající zahrady a všude bylo plno svìtla. Nedivte se, v¾dy» jsme ve Svítání!
V rukodìlné dílnì nám paní uèitelka povídala o tom, s jakým nadšením zde dìti pracují, proto¾e nikde jinde ne¾ právì ve Svítání nemají tu mo¾nost vyrobit si tolik pìkných vìcí. Tøeba výrobky z papíru, textilu a obarvené listy obtisknuté na ètvrtky. Líbily se mi snad všechny. Mo¾ná proto, ¾e mnì se obtiskování listù nikdy tak nevedlo. Ale práce dìtí byly èisté, neumazané. Povedené.
Poté jsme všichni vstoupili do zajímavé místnosti, ve které byla praktikována metoda muzikoterapie. Byla tam tma, zata¾ené ¾aluzie, sedací pytle a všude kolem spousta všelijakých hudebních nástrojù. Vìtšina-bubínky a nejrùznìjší misky-vypadala jako z Afriky. To se ví, ¾e jsem se ihned zasnila a pøenesla se na èerný kontinent. Šamanka, toti¾ paní uèitelka muzikoterapie, vyprávìla, ¾e toto je místnost, kam se dìti chodí uklidnit a odpoèinout si, kdy¾ jsou vyèerpané. Procházela kolem nás s velkou døevìnou mísou, uhodila do ní dlaní a já od podlahy ucítila dunìní, které mi prostupovalo celým tìlem. Pak jemnì klepla palièkami na kovové zdobené misky, z nich¾ ka¾dá vydávala jiný zvuk. Dovedu si pøedstavit, jak tato hudba dìtem pomáhá. Je skvìlé, ¾e škola Svítání muzikoterapii aplikuje, nebo» má na dìti jistì dobrý vliv.
Kolem pìknì vybavené truhláøské dílny jsme došli a¾ k útulnì zaøízené kuchyòce, kde zrovna pracovaly vìtší dìti. Jakmile nás uvidìly, popadly do rukou talíøe s cukrovím, které upekly, a s nadšením a úsmìvy na tváøích nám ho spìchaly nabídnout. Nejprve jsme se pøed dìtmi trochu ostýchali, ale nakonec jsme zjistili, ¾e vlastnì nemáme proè, a cukroví jsme ochutnali. Bylo opravdu moc dobré.
Na závìr naší prohlídky jsme navštívili tìlocviènu. Byla mnohem vetší ne¾ ta na naší škole. Podlaha byla z gumy, tak¾e jsme dovnitø museli jít jen v pono¾kách. Bylo legraèní, jak na zemi zùstaly naše otisky nohou. A právì tyto otisky byly to jediné, co po nás ve škole Svítání zùstalo. My jsme si však domù kromì pøedmìtù, které dìti vytvoøily jen pro nás, odnesli ještì mnohem víc. Plno dojmù a pøekvapivých poznání. Poznání toho, ¾e v dnešním svìtì mají hendikepované dìti obrovské mo¾nosti a ¾e je ú¾asné, co všechno jim Speciální škola Svítání nabízí. Jsem ráda, ¾e jsem Svítání navštívila a dovìdìla se tak nìco víc.
Dostala jsem na památku látkový váèek, který vyrobily samy dìti. Je malý, celý v teplé oran¾ové barvì. Díky nìmu mám i v šedi všedních dnù kousíèek léta. Je ovázaný slamìnou stu¾kou a voní skoøicí a sušenými bylinkami, kterými je naplnìn. Mám ho na svém pracovním stole a právì teï pøi psaní se na nìj dívám. Vidím v nìm zahradu v pozdním létì a výkresy dìtí, je¾ mi øíkají, ¾e „Svìtlo“ Svítání je jasné, prozaøuje celý svìt a já doufám, ¾e jen tak nezhasne a bude dìtem ještì dlouho svítit…
Rozsvítilo se svìtlo. Zèistajasna zaèalo záøit a nepøestalo. A právì o tomto svìtle bych vám chtìla povídat a zaujmout vás tak jeho nevšedním kouzlem.
