Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Cestáøùv Míša
Pokud se to celé nepohnulo, tì¾ko se dalo odhadnout ¾e je to pes. Skoro jak na délku to bylo na šíøku. Spíš to pøipomínalo kratší, silné jelito. I ten ocásek byl krácený. Tak¾e pokud se to nedalo do pohybu, bylo záhadou kde konèí a kde zaèíná. Tak vypadal cestáøùv Míša. Byl psem se vším všudy co k tomu patøí a také tak si svoje povinnosti plnil.
Jen¾e mìl i nadání, které jsem si nikdy nedovedl vysvìtlit. Soused chodil po vesnicích zabíjet prasata. To se vybavil velkou taškou s vercajkem a vyrazil pìšky na místo urèené. V pozdìjší dobì u¾ jezdil na paøezu, Pionýrku.
A tady to pøišlo. Ani¾ by to soused vyslepièil komukoliv kam jede, vyrazil Míša v pøedstihu a èekal tam na nìho. Poèkal na zabití pašíka, na opaøení a kdy¾ soused prase èistil vyøezával z uší chlupy i s kouskem masa a zahazoval to. Míša na ten okam¾ik èekal. Popadl sousto a vypochodoval na cestu k domovu. Jak mohl vìdìt dopøedu ve které vesnici a chalupì se ten mord odbývá jsme nikdo nepochopili. Jisté bylo, ¾e se nezmýlil. Takovouto vlastností byl obdaøen.
Ale nejvìtší pomník své slávy si postavil úplnì jinou pøíhodou. Taky se to týkalo zabijaèky.
Jako dobrá hospodynì si panímáma Pospíšilova pøipravila na pøíští den pro pohoštìní návštìv (u nás v¾dycky prase mìlo nespoèetný poèet pøíbuzných, kteøí se s ním pøišli rozlouèit) do sklepa na prkénko naklepané øízky. Tam bylo nejchladnìji. A aby to bylo zajištìné, ještì otevøela okénko na vìtrání. Noci u¾ byly chladnìjší. Po celodenní honièce všichni zalehli k zaslou¾enému odpoèinku.
Vesnièka upadla do odpoèinku a klidu. Všichni spali jen Míša ne. Pøi svojí pravidelné kontrole zjistil, ¾e z okénka Pospíšilového sklepa to a¾ moc voní. Vlezl dovnitø a našel na prkénku vyrovnané øízky na zítøek. Probudila se v nìm zodpovìdnost ke své smeèce. Zaèal pracovat.
Tìch øízkù bylo 25. Musel se tedy tolikrát otoèit, aby svùj plán uvedl ve skuteènost.
Pìknì tak nepøeházené a vyrovnané je ulo¾il na cestáøùv práh. Ani jednou si neukousl. Tak vysoko sahala jeho poctivost. Zalehl vedle koøisti a èekal zaslou¾ené uznání a pochvalu.
Ráno cestáø ještì za šera šel pustit slepice a na nìco na prahu šlápnul. K jeho velikému pøekvapení v šeru uvidìl do øady vyrovnané øízky a na konci té øady hrdého Míšu. Proto¾e vesnièka je malá ihned ho napadlo odkud to nadìlení je. Jak je vrátil tam kam patøily nevím.
Ani zda byly øízky zu¾itkovány nebo vyhozeny také nevím. Co vím však jistì je, ¾e se od té doby nesmìlo pøed cestáøem o øízcích dost dlouho mluvit. My škodolibci kdy¾ vyhrával v dudáku jsme se ho nìkolikrát pøeptali, jestli nás nepozve na øízky.