Ach jo! Zase další koukání do tmy o pùl tøetí. Spánek v èudu, do svítání daleko, na ètení a køí¾ovky právì nemám chu», tak to zachrání poèítaè. Jo, zachránil, venku sice poøád tma, ale u¾ je tam silný provoz, zvednu hlavu od manuálu a hele, je u¾ pùl sedmé. Uteklo to jako voda, ale èas u¾ je prostì takový, nìkdy se vleèe, jindy spìchá. A to jsem „jenom“ hledala jednu jedinou fotku. Nakonec jsem ji našla, ale cesta k ní byla nekoneèná, nepøestávala jsem se divit, co všechno v útrobách svého PC nacházím.
Pøi tom pátrání jsem objevila také zprávu ètrnáct let starou a myslím, ¾e mnoho ètenáøù si vybaví podobné krásné chvíle pro¾ité se svými vnouèaty.
* * *
Zpráva o jednom prázdninovém týdnu mých milovaných vnouèat aneb -
jak to vidím já
A zaèalo to tak nadìjnì a nevinnì! Kdy¾ se ráno pøihlásil Filip, ¾e s námi pojede pro Dominiku na nádra¾í, byl to stále ten rozumný, rozšafný a vìtšinou poslušný kluk, jak ho známe v prùbìhu roku. Jakmile uvidìl svoji milou sestøenici vystupující z brnìnského autobusu, zajiskøilo mu v oèích jako mlsnému kocourovi a nastala kouzelná promìna. Abych mu nekøivdila, musím zde konstatovat, ¾e ani tichá dívenka nezùstala pozadu.
Ale teï u¾ k vìci: zde vidíte jeden z mála okam¾ikù, kdy bylo aspoò na pár minut slyšet jen kousání a srkání, jak se milovaná vnouèata ¾ivila. To právì nabírala energii na „poèátku“ dne, pøesnìji mezi pùl devátou a pùl desátou, aby se pak na povel dostavila ve 12:00 k obìdu. Pravidelnì nejpozdìji v 16:00 oba zïobli svaèinku v podobì celého štrùdlu èi vánoèky, našel se i kousek melounu, zmrzliny a domácí jablíèka. Vydatnou veèeøí pak nasytili vyèerpaný organismus, aby jim vyrobil zásoby energie na další den. Tolik k dennì se opakujícímu jídelnímu rituálu. Chutnalo jim, chvála pánubohu.
Dopovat organismus energií je jedna vìc, zbavit se energie, aby kotlík nebouchl, je vìc druhá. A tuhle èinnost moje vnouèata ochotnì provádìla ve všem ostatním zbývajícím èase, kdy¾ právì nebyla pøilepena na ¾idli u poèítaèe nebo se nesna¾ila vykoukat televizní obrazovku a¾ do dna, nebo si neoblbovala mozkové závity maèkáním knoflíku na gameboy.
Milovaná vnouèata pøi svém mládí nemají ani tuchy o tom, ¾e jejich neviòouèké poš»uchování, okopávání si kotníkù èi holení, dupání pøi honièkách, výskání, hihòání a podobné štìnìcí kusy lezou postarším osobám na nervy. Ale s tìmito projevy èiré radosti tryskající z krásných letních dnù a spoleènì tráveného èasu jsem se jako milující babièka smíøila a jen jsem se sna¾ila, aby tìchto zvukù byl pokud mo¾no ušetøen velmi nemocný dìdeèek.
Všechny jejich „venkovní“ aktivity jsem pochopitelnì nemohla sledovat, to bych nestihla, ale jedna z nich mi vìru poøádnì pila krev. Houpání !
®e jim to myslí racionálnì a mají výdr¾, je vidìt na následujících fotkách. Napøed bylo potøeba sundat Vendulèinu houpaèku, která visí tak vysoko, ¾e na ni ani já nedosáhnu, a vymìnit ji za tu „správnou“, tedy prkýnko. Vyøešili problém docela šikovnì. Ještì štìstí, ¾e je Filip „kus chlapa“ a Domka „jako motýlek“.
Následovala chvilièka oddechu pøi pøípravì další fáze.
A znovu nahoru! Slova „vlez mnì na záda!“ tady nebyla nadávkou ani striktním odmítnutím další spolupráce, pouze vybídnutím k následnému kroku.
- Ale pohni, tlaèí mì kolena! -
Tak se zdá, ¾e se dílo podaøí. Je naèase, Filip u¾ zaèíná rudnout a Domka balancuje jako akrobatka na zádi konì. Taky u¾ i síly docházejí (¾e by?)
-Sákryš, všude jenom písek, jen aby mnì po nìm na kolenou nezbyly nìjaké ïupky!- No a tady je odmìna za pro¾ité „utrpení“ .
Tak tohle jsem zdokumentovala. Co se dìlo poté, to u¾ zachytily jen moje sluchové orgány. Intenzita výskání a jeèení a posléze i dutých ran, pod kterými sténala plechová vrata dìdeèkovy gará¾e, mne donutila jít ven a udìlat tomu pøítr¾. Co se tam dìlo? Drahouškové se nehoupali normálnì – vpøed a vzad a zpìt – jak by èlovìk pøedpokládal. Drahouškové se houpali vpravo a vlevo, co¾ znamenalo, ¾e houpaný byl na roztoèené houpaèce vrhán do køoví obrùstajícího kmen lípy.
„No a co?“ ptáte se. „No a toto!“ odpovídám – z houštiny trèely docela silné a tudí¾ nebezpeèné pahýly po posledním støíhání a celé lipové køoví vypadalo, jako by se pøes nì pøehnal uragán nebo je okousaly kozy. A ty rány do vrat? Pøi tom prázdninovém veselení jim pomáhal sousedovic David. A proto¾e se ti dva, co se právì nehoupali, nudili, házeli po sobì nazouváky .
I milující babièce dojde jednou trpìlivost. Milovaná vnouèata dostala vynadáno, byla z houpacího ráje vyhnána, houpaèka zkonfiskována a peèlivì ukryta. Samozøejmì, ¾e tento neúnosný stav netrval dlouho. Kdy¾ se ujistili, ¾e jsem houpaèku nespálila, jak si zprvu mysleli, dali se do hledání, prošmejdili kamrlík, oba kotce i gará¾, podívali se i do saunu pøipomínajícího skleníku, a¾ se babièka smilovala, podlehla škemrání a systémem “pøihoøívá - hoøí“ je na správnou cestu navedla.
U¾ jen závìr: do pøíštích prázdnin budu ¾ít v blahé nadìji, ¾e se stanou o ten rok nejen starší, ale i moudøejší. Ké¾ by!
A zaèalo to tak nadìjnì a nevinnì! Kdy¾ se ráno pøihlásil Filip, ¾e s námi pojede pro Dominiku na nádra¾í, byl to stále ten rozumný, rozšafný a vìtšinou poslušný kluk, jak ho známe v prùbìhu roku. Jakmile uvidìl svoji milou sestøenici vystupující z brnìnského autobusu, zajiskøilo mu v oèích jako mlsnému kocourovi a nastala kouzelná promìna. Abych mu nekøivdila, musím zde konstatovat, ¾e ani tichá dívenka nezùstala pozadu.
