Viktor Dyk nemá ¾ádné výroèí. Utopil se v polovinì kvìtna 1931 a ještì ani není jisté, jak to s tím utopením bylo pøesnì.
Mám rád toho mlynáøského synka z Polabí, jeho politické postoje i básnì, zejména politické. Jeho slavná vlastenecká báseò mi sice ještì odpoèívá v hlavì, ale trochu u¾ torzovitì. Snad jsem ji stáhl správnì. Vzpomínáte, komunisté rádi zneu¾ívali onoho: opustíš-li mne... Ovšem prodávat údìl za èoèovici, to jim tolik nevadilo.
Tvrdá matka byla jsem tobì.
Tì¾ce chléb jísti dala.
nehýèkala jsem robì,
mu¾e jsem zraòovala.
Kdy¾ prohlédly po prvé tvé oèi vyjevené
smutný se obzor pøed tebou šíøil.
Mluvila jsem ti o ránì zasazené,
které èas neusmíøil.
Na nás oba padal tì¾ký stín.
Matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámì.
S láskou jsi nepomyslil na mì.
Kdy¾ vítr zahuèel, zapraštìl mráz,
neslyšel jsi mùj hlas.
A já pøec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, je¾ vìènì tì štve.
A z úst mých zamlklých zaznìlo tu:
Vezmi si své.
Tì¾ké bøímì nosím.
Pøichází radost anebo dìs?
Slyšíš mne dnes?
Matka syna prosím.
Haj si mne. Braò si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braò si mne: A» shoøí statky,
pole a» udupou, znièí.
Zítra zas símì vzklíèí.
Chystala jsem ti údìl, dìcko.
Údìl jsem tobì chystala.
Chraò si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko
aby ztroskotala loï, anebo pøistala.
Neoslyš slova varující:
neprodej údìl za èoèovici.
Tøeba mne pustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem pøijde stínù?
Kolikrát pìst bude potomek zatínat
a syn tvùj kolikrát tì bude proklínat?
Nezahynu, vìèna jsem,
ale ¾ít budu s trapným ú¾asem:
kterak jsi zapomnìl dìdièný na díl?
Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil?
Jak mo¾no kletý èin provésti vìdomky?
Sebe jsi zradit moh : ale své potomky?
Dokavad dýchal jsi, proè ses vzdal?
Èeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jíti ke mnì.
Tvá matka zemì
otvírá náruè: mo¾no bys ji zhrd?
Pojï, poznáš, jak je zemì náruè mìkká
pro toho, který splní, co èeká.
Prosím tì: matka tvá: braò si mne, synu.
Jdi, tøeba k smrti tì¾ko jdeš.
Opustíš - li mne, nezahynu,
opustíš - li mne, zahyneš.