Jsme tøi dámy ve zralém vìku, v dùchodovém vìku a pravidelnì se scházíme ka¾dý mìsíc u¾ deset let. Kavárny èi restaurace mìníme, nebo» v našem malém mìstì není kavárna, která by se nám zamlouvala nebo kterou bychom si zamilovaly. Kdy¾ u¾ si nìkterou oblíbíme, tak zmìní majitele nebo ji zavøou èi vylepší interiér k našemu neprospìchu. Naše mìsteèko toti¾ nemá kavárnu, která by nám padla do oka. Kdy¾ u¾ se tady nìjaká objeví, má jen tøi stoleèky a ¾ádnou intimitu. Tak jsme stále v oèekávání a nadìji, ¾e se ta naše nìjakým zázrakem vylíhne. A my za ta léta našeho setkávání jsme navzájem dospìly k toleranci, ba mo¾no øíci k pøátelství a porozumìní. Pøi takové vstøícnosti si pøed Vánoci pøedáváme dárky. Ne nìjaké honosné, spíše jen pro potìšení drobnùstky, pozornosti z lásky.
Kdy¾ se v kavárnì usadíme, nejdøív si objednáme kávièku i nìjakou minerálku, posléze ka¾dá d¾báneèek vína a tak si spolu pro¾íváme krásné odpoledne v pohodlí a v šepotu dùvìrností. Ani nevnímáme, jak stárneme, jeliko¾ naše duše jsou stále mladé. Obèas poøídíme nìjakou spoleènou fotku, ale ty staré si neprohlí¾íme, abychom neposmutnìly. Zpoèátku jsme na setkání bìhaly jako srnky, teï u¾ jdeme, co noha nohu mine. Co chvíli se po cestì zastavujeme, abychom se nadechly. Hùlky postavíme za ¾idli, abychom na nì nezapomnìly. U¾ nesladíme cukrem, nosíme si umìlá sladidla. To všechno ale jakoby nevnímáme, stále nás dr¾í dobrá nálada a nadále vymýšlíme, èím bychom si zpestøily ¾ivot.
Tak vloni pøed Vánoci jsem byla obdarována bramboøíkem. ®ivou kytièkou, rozkvetlou v miniaturním kvìtináèku. U¾ pøedem jsem chudinku litovala, nebo» ¾ivé kytky v mém domì jsou pøedmìtem bídného opeèovávání, zalévání, zkrátka starostí, co¾ pøedstavuje, ¾e na nì zapomínám. Kytièku v kvìtináèku jsem vlo¾ila do hluboké misky, aby mìla vodu po nìkolik dní, a¾ ji pøehlédnu a nechám ji na suchu. Postavila jsem ji na kuchyòské okno, kam svítilo východní sluníèko. Kytièka mi stála dennì na oèích a nepøe¾itì kvetla. Kvetla celý mìsíc, dva, tøi, kvetla, i kdy¾ ostatním dvìma pøítelkyním u¾ kvést pøestala. Stále jsem èekala na to, kdy u¾ i u mne se umoudøí a odejde. Ale ona se dr¾ela a stále vyrá¾ela další a další kvìty. Bez pøestání se jimi pyšnila celé léto, i kdy¾ u¾ jsem si na ni kamarádkám stì¾ovala. V záøí mi došla trpìlivost a vystrèila jsem ji ven. Pøesadila jsem ji proto, ¾e mnì bylo líto toho odolného a bojovného miláèka prostì vyhodit. Mìla jsem odjet na dovolenou.
Zaèaly podzimní studené noci, pøišel øíjen. Ka¾dé ráno jsem mrkla na záhon a ten èervený kvìt tam stále záøil. Divila jsem se, ¾e si s ním první mrazík neporadil. Asi se kytièka nedala, stateènì se mu postavila. A v té chvíli jsem si uvìdomila, ¾e mi dìlala celé léto tolik radosti. I z¾elelo se mi ji podruhé, miláèka zlatého. Došla jsem do sklepa pro vìtší kvìtináè a takhle zbídaèelou jsem ji pøenesla zpátky do tepla na staré místo v kuchyni. A uvìdomila jsem si, ¾e tak moc o mou lásku bojovala, a¾ se jí koneènì trochu z ní dostalo. Pohladila jsem ji a dala jí napít.